Článek
Vrah císařovny byl tak chudý, že neměl ani na pořádný nůž, o revolveru nemluvě
Noviny o ní psali jako o oblíbené nebo dokonce milované. Přesto existoval někdo, kdo takový pocit nesdílel. Jmenoval se Luigi Lucheni.
Byl jedním z těch, které chudoba a život plný ústrků, hladu a dřiny přivedly ke knihám. Nešlo o krásnou literaturu nebo historii ale o díla anarchistů. Jeho nenávist k bohatým a mocným rostla tak, že v nich viděl jen naprosto zbytečné parazity vysávající krev a život z takových, jako byl on sám.
Jediné hezké období v jeho životě byly tři roky vojenské služby. Pravidelná strava, oblečení a střecha nad hlavou bylo to, čeho se mu v civilním životě nedostávalo.
V Itálii seděl na trůnu král Umberto I. Pro Luigiho to byl další z bohatých panáků, kteří nepracují, a přesto se válí v přepychu. A ještě si nechal říkat Umberto Dobrý. Předvádí se v operetních uniformách, a přitom jeho armádu porazili bosí Habešané.
Když se v Miláně v květnu 1898 shromáždili hladoví a zoufalí lidé, nařídil do nich bez skrupulí střílet. Na dlažbě zůstalo osmdesát dva mrtvých. Jestli byl dosud anarchistou teoretikem, tato krvavá událost ho přivedla od teorie k praxi. Jistě ho v červenci roku 1900 potěšila zpráva, že došlo i na „dobráka“ Umberta. Proti čtyřem výstřelům jiného anarchisty Gaetana Bresciho neměl operetní kašpar šanci.
Jestliže se Luigi rozhodl stát se také mstitelem postřílených chudáků v Miláně, bylo jen otázkou, který z boháčů a tyranů to odnese. A kde sehnat zbraň. Neměl peníze na koupi ani toho nejlevnějšího revolveru, ale kdysi dostal darem pilník.
Jelikož se zrovna nacházel ve Švýcarsku, kde hledal další práci, a neměl peníze na cestu do Itálie, rozhodl se zabít Henriho Philippa, prince Orleánského. Když už, tak ať je to někdo opravdu bohatý a mocný. Jenže princ změnil plán své cesty a Luigi musel změnit cíl své pomsty. Osud mu postavil do cesty nikoho menšího než císařovnu Alžbětu zvanou Sissi.
10. září roku 1898 ji sledoval od hotelu Beau-Rivage až k parníku, na který chtěla nastoupit se svojí dvorní dámou Irmou Sztárayovou. Cílem plavby mělo být Monreux. Tam ale nedopluly.
Nikdo mu nebránil dostat se přímo k císařovně. Přiběhl a bodnul. Sissi upadla na zem, dvorní dáma křičela, ale když se císařovna opět postavila na nohy, vypadalo to, že se nic nestalo. Možná zloděj, který měl zájem o její kabelku nebo hodinky. Jenže na lodním můstku se jí udělalo špatně a když vstoupila na palubu, skácela se na zem. Onen mladík s knírkem nebyl zloděj, ale mstitel za všechny ty bídné a ubohé. Alespoň to byla jeho představa. Císařovně Alžbětě zabodl pilník přímo do srdce.
Lucheni se nijak zvlášť nesnažil spasit útěkem, takže byl snadno kolemjdoucími zadržen a předán policii. Nic nezapíral, přiznal se a podrobně zdůvodnil své jednání. Po měsíci se ocitl před soudem. Svého skutku nelitoval, naopak byl pyšný, že sprovodil ze světa podle něj „lidskou pijavici“. Protože Švýcarsko zrušilo trest smrti, chtěl být vydán do Itálie. Ale nebylo mu vyhověno. Doživotní trest pro mladého anarchistu nebylo to, co si představoval. Chtěl završit svoji dráhu jako mučedník.
První pokus o sebevraždu v roce 1900 přežil. Otvírákem na konzervy si přeřezal žíly, ale dozorci ho zachránili. Teprve druhý pokus byl úspěšný. 19. října 1910 se probudil a hned ho popadl jeden ze záchvatů zuřivosti. Už dlouho věděl, že nebude slavným a uznávaným anarchistou. Naopak. Zemře v temné díře neznámý a všemi zapomenutý. Záviděl Brescimu, který byl za zabití krále uznáván nejen v anarchistických kruzích a nejen v Itálii. Navíc zemřel rok po svém uvěznění a nehnil tolik let v díře.
V záchvatu zuřivosti byl dozorci odveden na samotku. Celou noc bylo slyšet, jak zpívá italské písně. Zmlkl teprve nad ránem. Oběsil se na vlastním opasku, zavěšeným na okně.
Jeho hlava byla delší dobu uchovávána pro vědecké účely v Ústavu soudních věd na ženevské univerzitě. V roce 1985 byla převezena do Rakouska, do Spolkového muzea patologie a anatomie ve Vídni.
Zdroje:
