Článek
Vorkuta: město postavené na nucené práci
Vorkuta leží za polárním kruhem, uprostřed pusté sibiřské tundry. První pracovní tábor zde vznikl na počátku 30. let 20. století v souvislosti s těžbou uhlí, které mělo zásobovat rychle se industrializující Sovětský svaz. Město i celý region byly vybudovány téměř výhradně nucenou prací vězňů.
Vánoce v gulagu byly zakázané. Přesto političtí vězni na Vorkutě slavili svátky potají – v mrazu sibiřské tundry a pod neustálou hrozbou trestu.
Systém táborů Vorkutlag patřil k nejtvrdším v celém Souostroví Gulag. Zimní mrazy zde běžně klesaly pod −40 °C, práce v dolech byla extrémně vyčerpávající a příděly jídla nedostatečné. Vorkuta se stala symbolem „trestu bez návratu“, kam byli posíláni především političtí vězni, duchovní, intelektuálové a lidé označení režimem za zvlášť nebezpečné.
Tábory fungovaly desítky let – od stalinského teroru přes poválečné období až hluboko do osmdesátých let. I po oficiálním zrušení gulagů zůstala Vorkuta místem vyhnanství a přísně střežených pracovních kolonií.
Když byly Vánoce zločinem
V roce 1929 zakázal Stalin v Sovětském svazu oslavu Vánoc. Kontroly probíhaly přímo v bytech a domech, často za účasti „dobrovolníků“ z řad komunistické strany nebo tajné policie. Porušení zákazu mohlo znamenat vězení.
V pracovních lágrech na severu Sibiře byly tresty ještě tvrdší. Přesto i zde vězni Vánoce a Nový rok slavili. Potají, v přísné ilegalitě. Po celodenní těžké práci, hladu, ponižování a nevyspání. S několika málo potravinami, které si schovávali v hromadách sněhu, s vědomím, že odhalení může znamenat zpřísnění trestu.
Vánoční mše v táboře Vorkuta
Jedním z nejvýraznějších svědků byl kardinál Kazimierz Świątek z Běloruska. Krátce po vysvěcení na kněze byl v roce 1939 zatčen tajnou policií, brutálně vyslýchán a odsouzen k smrti. Zachránil ho až nacistický vpád do Sovětského svazu v roce 1941, během chaosu se mu podařilo uprchnout.
V prosinci 1944 byl znovu zatčen a v roce 1945 odsouzen k deseti letům nucených prací v gulagu Vorkuta. Jeho svědectví se dostalo i do zahraničí. Italský deník Avvenire otiskl jeho vzpomínku na jedny vánoční svátky:
„Jednou jsem ve vorkutském gulagu zorganizoval vánoční mši svatou. Přinesl jsem si s sebou dvě denní dávky chleba, které jsem si předem odložil…
Když jsem mluvil k přítomným, dveře se rozlétly. Vtrhl vládní úředník s holí a voják s puškou a bajonetem.
Když jsem se ho, držíc hostii, zeptal, zda si ji také přeje přijmout, nastala napjatá chvíle.
Důstojník nakonec položil obušek, omluvil se a dovolil nám pokračovat. Druhý den ráno jsem byl poslán do vzdálené oblasti tundry na severu.“
Skromná štědrovečerní večeře v táboře. Kousek chleba, miska jídla a svíčka – drobnosti, které pro vězně znamenaly víc než samotné jídlo.
Jehličí, modlitba a ticho
Velkým problémem bylo pronést do lágru alespoň malý kousek jedlové větvičky. O to se starali vězni pracující v lese. Někdy šlo jen o kousek velký jako palec.
Na Štědrý večer se vězni posadili k jídlu a modlitbě. Pozváni byli i komunisté a ateisté. V různých jazycích se recitovaly úryvky z evangelia a potichu se zpívaly koledy.
Slavnostní jídlo se připravovalo dlouho dopředu. Každý, kdo dostal balíček z domova, si odložil kousek na Vánoce: sušené ovoce, cukr, mouku nebo sušenou rybu. Vše se pečlivě skrývalo, protože důkladné prohlídky byly na denním pořádku.
Vánoce v padesátých i osmdesátých letech
Politická vězeňkyně Věra Prochorovová, která byla na Vorkutě vězněna v padesátých letech, vzpomínala:
„Vše bylo schované v hromadách sněhu na dvoře. V noci jsme v kamnech vařili cereálie s medem a sušeným ovocem, sušené brambory, dokonce i pirožky.“
Ani perestrojka pracovní lágry nezrušila. Estonec Enn Tarto, politický vězeň v osmdesátých letech, popsal jedny Vánoce takto:
„Z kapky margarínu a nitě jsme udělali vánoční svíčku. Modlili jsme se a zpívali.
Když vtrhli strážní, svíčku udupali holínkami.
Jeden ze spoluvězňů se začal tiše křižovat. Stráže zmlkly, přinesly koště a odnesly zbytky svíčky a kus jedle.“
Enn Tarto byl propuštěn v roce 1988 díky mezinárodnímu tlaku a později se stal poslancem estonského parlamentu.
Kousek jedlové větvičky ukrytý ve sněhu byl symbolem Vánoc i vzdoru. Jeho nalezení mohlo znamenat útěchu, ale i tvrdý trest.
Paměť, která chybí
Slovo Vorkuta dodnes budí hrůzu u těch, kteří gulagem prošli, i u jejich potomků. Po rozpadu Sovětského svazu nikdy nedošlo k plnému zúčtování ani omluvě politickým vězňům. Jako by „Souostroví Gulag“ nikdy neexistovalo.
Zatímco zločiny nacismu byly detailně zdokumentovány, zlo způsobené Leninovým a Stalinovým režimem zůstává v Rusku dodnes bez skutečné reflexe.
Text vychází z pamětí politických vězňů a dobových svědectví.
Zdroje:
