Článek
Zapomenutá křížová výprava českého krále Zikmunda, kterou 25. září 1396 rozprášil sultán Báyezíd
Po skončení stoleté války mezi Francií a Anglií byl na chvíli v západní Evropě klid zbraní. Což, jak potvrdí nejeden válečník i v dnešní době, nevěští pro profesionální vojáky nic dobrého. Lenoší, nudí se a pak by je mohlo napadnout tasit meč na svém území, nedej bože třeba i proti králi.
Proto křižáčtí rytíři uvítali nástup islámu směrem Balkán jako své nové cvičiště, potažmo získání zásluh a prebend v případě vítězství. Protože rytíř s porážkou nepočítá.
Když osmanská vojska pod vedení Báyezída oblehla Konstantinopol neměl na kahánku jen císař Manuel II, ale i Benátčané, kterým by expanze muslimů mohla poničit jejich obchodní zájmy. Aktivity se ujal král Zikmund a po celé Evropě šířil varování před muslimskou hrozbou.
Už v srpnu 1395 se dostavila Zikmundova delegace do Paříže, kde na královském dvoře barvitě popsali drancování křesťanských území pohanskými Turky. Rytíři, kteří neměli do čeho píchnout přivítali takovou hrozbu s nadšením.
Najednou se účast v bojů proti nevěřícím stala křesťanskou povinností každého muže. Dokonce se objevila nesmyslná tvrzení, že po porážce pohanů bude vítězná armáda s křížem na hrudi pochodovat až do Svaté země a zastaví se v Jeruzalému.
Hrabě de Nevers s 8 000 muži ve zbrani vyrazil do Uher, aby se připojil k Zikmundově armádě a všichni pokračovali přes Uhry směrem na jih. Od ostrova Rhodos se po lodích přesouvali síly řádu Johanitů.
V 1393 padlo bulharské město Nicopolis a právě u této turecké pevnosti se zastavil pochod křesťanských vojsk. Sultán Báyezíd spěchal z jihu a jeho vojska se utábořila několik kilometrů před Nicopolí.
Počet bojovníků se podle odhadů zúčastněných i pozdějších historiků velice liší. Rozhodně to nemohly být statisícové armády, protože venkov, na kterém brali obživu by takou masu lidí a koní neuživil. Nemluvě o zpomaleném pohybu sto tisícového kontingentu, kterému by překročení Dunaje u Železné brány trvalo měsíc. Křižáci to zvládli za osm dnů. Maximální počet mužů nebyl vyšší než padesáti tisíc.
Už během přesunu na jih se ukázala velká nedisciplinovanost v řadách křesťanské armády. Drancování a znásilňování místního obyvatelstva, které měli zachránit před muslimským zneuctěním, bylo na denním pořádku. Zprávy kronikářů popisují opilé křižáky, kteří se váleli s prostitutkami nebo místními dívkami a vypalovali bezdůvodně celé vesnice jen tak pro zábavu.
U Nicopolské pevnosti se rytíři přestali bavit drancováním a pleněním. Výkvět francouzského rytířstva vyjel sebevědomě proti Turkům. Pronikli první linií, za kterou narazili na armádu lučišníků a řady zaostřených kůlů, na které se nabodli jejich koně. Část rytířů proto postupovala pěšky a v těžkém brnění se stali snadnou kořistí druhého sledu Báyezídovi jízdy. Když křižáci pochopili zoufalost své situace, snažili se prchat zpět. Menší část na koních stále bojovala, ale proti muslimské přesile neměli šanci. Většina rytířů bila zabita, zbytek zajat, včetně vrchního velitele de Neverse. Po jeho zajetí se dali na útěk úplně všichni.
Přestože pro Turky byl boj džihádem za šíření islámu, zajímali je mnohem víc vznešení a bohatí zajatci, za které čekali od jejich rodin velké výkupné.
V naprostém zmatku se podařilo králi Zikmundovi s malou skupinou rytířů dostat na benátskou loď a z Konstantinopole přes Dubrovník se vrátili domů do Uher.
Zajato bylo zhruba tři tisíce rytířů. Sultán Báyezíd hledal Zikmunda nejprve mezi zajatými, poté už jen jeho mrtvé tělo. Ze vzteku, že Zikmund unikl, nechal shromáždit všechny zajatce. Mladší dvaceti let byli prodáni na trhu s otroky a hlavní, tedy nejmajetnější šlechtici byli drženi kvůli výkupnému.
Ostatní byli po třech nebo čtyřech spoutání a nazí museli před sultánem pochodovat. Poté je skupina katů začala vraždit. Některým setnuli hlavu, jiným usekli končetiny, aby vykrváceli. Vraždění, na které se díval Báyezíd, trvalo od rána do pozdního odpoledne.
Rytíři, kteří unikli smrti neměli zdaleka vyhráno. Potloukali se přes půl Evropy bez peněz, bez koní jako žebráci, navíc v zimě. Mnoho z nich po cestě zemřelo. Když ti šťastnější konečně dorazili do Paříže, aby krále informovali o katastrofické porážce, nařídil je král Karel uvěznit za šíření nepravdivých a pobuřujících informací.
Výkupné za zajatou francouzskou elitu bylo stanoveno na obrovskou sumu 200 000 zlatých florinů. Sultán Báyezíd si však pohádkového bohatství dlouho neužil. 25. července 1402 byl i se svými syny zajat mongolským vůdcem Tamerlánem v bitvě u Angory. V březnu následujícího roku spáchal v zajetí sebevraždu.
Porážka u Nicopole znamenala definitivní konec Byzantské říše a balkánské národy se postupně dostaly pod nadvládu půlměsíce.
„Prohráli jsme den pýchou a ješitností těchto Francouzů“, řekl mnohem později král uherský, lombardský a český Zikmund Lucemburský, císař Svaté říše římské.
Zdroje:
Foto:
