Článek
Žena, kterou si Stalin netroufl umlčet. Krupská, Lenin a strach v Kremlu
Dějiny bolševismu mají jednu zvláštní vlastnost: pamatují si hlavně muže s kníry, revolvery a masové hroby. Ženy se do nich většinou nevešly. Výjimkou byla Naděžda Konstantinovna Krupská. Ne proto, že by byla charismatická. Ale proto, že věděla příliš mnoho — a dlouho žila.
Na fotkách působí nenápadně, až úřednicky. Přísná tvář, špatný účes, nulový šarm. Přesto šlo o jednu z nejnebezpečnějších žen Sovětského svazu. A Josif Stalin to dobře věděl.
Krupská pocházela ze zchudlé šlechtické rodiny a dostalo se jí vzdělání, které bylo na tehdejší dobu nadstandardní. V mládí koketovala s křesťanstvím, ale nakonec ho vyměnila za víru jinou — víru v revoluci. Ta se ukázala být podstatně krvavější.
Manželství založené víc na ideologii než na citu
S Vladimirem Iljičem Uljanovem se seznámila už v roce 1884. Nebyl ještě Leninem, spíš vzteklým studentem s velkými ambicemi. Zaujala ho svou oddaností, pracovitostí a schopností poslouchat. A to se později ukázalo jako klíčová kvalifikace.
Když byl Lenin poslán do vyhnanství na Sibiř, Krupská jela s ním. V Šušenském se vzali — v kostele, což je ironie, kterou dějiny milují. Carské vyhnanství připomínalo spíš nepovedený lázeňský pobyt: Lenin psal články, chodil na lov, domácnost obsluhovala služka a Krupská fungovala jako sekretářka, archivářka i manažerka revoluce.
Po emigraci do Evropy přišel první vážný problém. Jmenoval se Inés Armandová. Francouzská revolucionářka byla mladší, krásnější a podstatně živější než Leninova manželka. Lenin se zamiloval. Krupská to věděla. A zkousla to.
Otevřený vztah se sice v revolučních kruzích teoreticky toleroval, ale „rusko-francouzské trio“ Krupské očividně nechutnalo. Rozvod nepřipadal v úvahu. Lenin by přišel o nepostradatelnou ženu v pozadí — a revoluce by se bez ní prostě neřídila.
Krupská navíc těžce onemocněla. Trpěla chorobou štítné žlázy, rychle stárla a její vzhled se dramaticky změnil. Armandová zemřela relativně mladá na choleru a milostný trojúhelník se tím „elegantně“ uzavřel. O Leninově syfilidě se samozřejmě nemluvilo. Revoluce přece nemarodí.
Stalina Krupská neměla ráda nikdy. Po Leninově smrti se z odporu stala nenávist. Přesto je tu paradox, který by dnešní aktivisté těžko rozdýchali: Krupská byla v některých otázkách ještě tvrdší než Stalin. Politické čistky považovala za nutné zlo. Fanatická víra dokáže divy.
Na rozdíl od Stalina ale neměla skutečnou moc. Skončila v oblasti školství a akademických funkcí. Neškodná pozice. Alespoň navenek.
Rozhodnutí, proti němuž Krupská marně protestovala.
Zlom přišel po Leninově smrti. Krupská chtěla normální pohřeb. Stalin prosadil mauzoleum, balzamovanou mrtvolu a kult, který z Lenina udělal světského svatého. Krupská proti tomu protestovala — a tím se definitivně dostala na seznam problémů.
Stalin dobře věděl, že právě ona zná Leninovy poslední myšlenky. Jeho pochybnosti o Stalinovi. Jeho varování před koncentrací moci. Vše, co se do učebnic nehodilo.
Běžné nepřátele Stalin mučil, popravoval nebo nechal zmizet. Na Krupskou si ale netroufl. Vdova po Leninovi byla příliš symbolická. Tak ji jen umlčel. Cenzura, izolace, ticho.
Dne 26. února 1939 oslavila sedmdesáté narozeniny. Oslava byla skromná — mnoho hostů už totiž bylo mrtvých. Popravených, zavřených, zapomenutých. Stalin nepřišel. Poslal kytici a dort.
Místo posledního odpočinku ženy, která věděla příliš mnoho.
Krátce poté dostala Krupská prudké bolesti břicha. Sanitka ji odvezla do nemocnice pro stranické prominenty. Druhý den oznámila Pravda, že zemřela na zánět slepého střeva.
První, kdo vyslovil slovo „otrava“, byl Lev Trockij v mexickém exilu. O rok později mu agent NKVD rozbil lebku horolezeckým cepínem. Náhoda? Sovětský svaz na náhody příliš nevěřil.
Naděžda Konstantinovna Krupská byla pohřbena u Kremelské zdi. Bez kultu. Bez mauzolea. Ale s vědomím, že i diktátor se někdy bojí ženy, která mu může zkazit příběh.
Zdroje:
Robert Service: Lenin: A Biography
Simon Sebag Montefiore: Stalin: The Court of the Red Tsar
Sheila Fitzpatrick: The Russian Revolution
