Článek
Zikmund, ta liška ryšavá, si českého trůnu příliš neužil
Bitva na Vítkově je jedna z těch bitev, které si ze základní školy pamatuje snad každý. Vojsko křižáků podniklo 14. července 1420 výpad proti husitským jednotkám opevněných na kopci. Malá skupina obránců, ve které byly i ženy, vedené Janem Žižkou ještě s dopomocí Pražanů, přinutila křižáky, aby se stáhli a tím ukončili celou neslavnou křížovou výpravu.
V pořadí první kruciádu proti husitům vyhlásil papež Martin V., který nahradil tři lži papeže právě na sněmu v Kostnici. Do čela vojska se měl postavit pretendent na český trůn, Zikmund Lucemburský. První pokus Prahu vyhladovět neuspěl. Paradoxně se tato taktika obrátila proti nim a hlad hrozil křižákům. Zásobování takového množství vojska a koní nebyla jednoduchá ani levná záležitost.
Druhý pokus na kopci Vítkov dopadl snad ještě hůř. Takže těch zhruba třicet tisíc křižáků, většinou rytířů pocházejících z Uher, muselo být průběhem celé akce slušně řečeno – zklamáno. Něco si naloupili vypleněním Loun a Slaného, ale byla to slabá náplast.
A když už se nedaří, tak pořádně. V jejich táboře vypukl požár. Každý se snažil zachránit, co mohl, a bylo jasné, že tato první výprava proti husitským Čechům nedopadne dobře. Takže už 19. července se jednotlivé skupiny otočily zády k Praze a po cestě domů se snažily dohnat ušlý zisk i žold drancováním vesnic a vražděním místního obyvatelstva.
I přesto Zikmund usoudil, že je čas přijmout korunu českých králů, když už je králem uherským a římským. Bylo to sice všechno v rychlosti svolané, rytíři, šlechta i panstvo, aby ta sláva vůbec mohla proběhnout. Korunovace to byla ubohá až trapná.
Nebyl splněn ani požadovaný počet přítomných konšelů a pánů. Obvyklé pasování na rytíře se dostalo mužům, kteří se ničím nevyznamenali. Takže se jim dostalo označení „rytíři malovaní“. Dalo by se říct, že to byla taková utajená neveřejná slavnost. Na Pražský hrad se Zikmund s doprovodem dostal jen díky známému obraceči kabátů Čeňkovi z Vartenberka. Aby mohl rytířům vyplatit žold, nařídil Zikmund z kláštera sv. Jiří a z Pražského kostela sebrat veškeré klenoty, zlaté i stříbrné nádoby, roztavit je, a tak alespoň částečně umořit své pohledávky. Je samozřejmé, že tímto si úctu svých nových poddaných nezískal.
Husitská část obyvatel Zikmunda za svého krále nikdy nepřijala. A velká část katolické šlechty mu nemohla přijít na jméno kvůli plenění a vraždění ve vlastní zemi jeho vojsky.
Vlastně celá ta neslavná korunovace byla k ničemu.
V Čechách ho následujícího roku svolaný zemský sněm odmítl přijmout za panovníka. A husitské války mu znemožňovaly vykonávat jeho královské povinnosti. K tomu mohlo dojít až v roce 1434 po bitvě u Lipan. Jenže na to už měl Zikmund jen necelé tři roky života.
Po neslavném konci první křížové výpravy opustil zemi, jíž se právě stal králem na dlouhých čtrnáct let. V Uhrách, které k němu byly mnohem přívětivější než české země, byl mnohem úspěšnější jako diplomat než jako vojevůdce. V roce 1433 byl dokonce korunován římským císařem, tak jako jeho otec Karel IV.
Mnozí považují Zikmunda Lucemburského za úspěšného a velice schopného krále. Dokonce za jednoho z největších Lucemburků. A že mu Češi vlastně dost křivdí.
Ano, je pravda že měl velkou zásluhu na likvidaci papežského schizmatu. Že vytvořil jakési podunajské soustátí, které tvořilo obrannou hráz před rozpínavostí Osmanské říše.
Na druhou stranu se nechal korunovat českým králem, ale v zemi nevládl. Oblastí jeho zájmu byly Uhry.
Kvůli kostnickému procesu s Mistrem Janem Husem se mu dostalo nelichotivého označení šelmy nebo lišky ryšavé. Panovníci v Čechách se obvykle velké úctě nikdy netěšili.
Poslední Lucemburk a poslední potomek rodu Přemyslovců na českém trůnu umírá 9. prosince 1437 ve Znojmě.
Zdroje:
