Článek
Žil jako hvězda, zemřel jako žebrák. Příběh Josefa Myslivečka
Narodil se jako syn pražského mlynáře, dobyl italská operní jeviště a patřil k nejuznávanějším skladatelům 18. století. V Evropě byl známý jako Il Boemo. Jeho životní příběh je ukázkovým dramatem prudkého vzestupu, rozmařilosti i nevyhnutelného pádu.
Il divino Boemo. Josef Mysliveček mezi slávou, genialitou a pádem
Syn pražského mlynáře, který dobyl italská operní jeviště, okouzlil Mozarta a žil jako hvězda. Josef Mysliveček – v Evropě známý jako Il Boemo – zažil v krátkém životě bouřlivý vzestup i krutý konec. Jeho příběh je fascinující směsí talentu, dluhů, vášně a zapomenutí.
Syn mlynáře z Kampy
Josef Mysliveček, známý též jako Giuseppe Misliweczek či především Il divino Boemo, se narodil do zámožné rodiny pražského mlynáře. Jeho rodiče vlastnili a pronajímali několik mlýnů v Praze a okolí, včetně známých Sovových mlýnů na Kampě. Měli tři děti: jednovaječná dvojčata Josefa a Jáchyma a dceru Marii Annu.
Zatímco Jáchym zůstal věrný mlynářskému řemeslu a Marie Anna vstoupila do cisterciáckého kláštera Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně, Josefův život se měl ubírat zcela jiným směrem.
Vzdělaný mlynář s houslemi
Bratři vystudovali latinské školy u dominikánů a poté akademické gymnázium u jezuitů v pražském Klementinu. Studium na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity však nedokončili. Vyškolili se proto v mlynářském řemesle a roku 1761 obdrželi mistrovský cechovní list.
Josef se však už během studií v Klementinu věnoval hudbě. Ve dvanácti letech byl považován za výtečného houslistu, později studoval kompozici u významného varhaníka Josefa Segera z Týnského chrámu. Ve svých pětadvaceti letech složil šest symfonií a získal finanční podporu hraběte Valdštejna. S trochou nadsázky lze říci, že tehdejší Praha měla nejvzdělanějšího mlynáře v Čechách.
Itálie a první triumfy
V šestadvaceti letech se Mysliveček vydal za slávou do Itálie, konkrétně do Benátek. Živil se hrou na housle a pokračoval ve studiu hudby. První skutečný triumf přišel v Parmě po uvedení kantáty Zmatek na Parnasu, kde sklidil bouřlivý potlesk.
Jeho jméno se začalo rychle šířit. Neapolský vyslanec si u něj objednal operu a Mysliveček pohotově vyhověl. Opera Bellerofontés, uvedená ve slavném divadle San Carlo v Neapoli za přítomnosti krále Ferdinanda IV., se setkala s nadšením, které nebralo konce.
Divadlo San Carlo v Neapoli – místo Myslivečkova největšího operního triumfu.
Na úspěchu se významně podílela i sopranistka Caterina Gabrielli, slavná a krásná diva. Spolupracovala s Myslivečkem opakovaně a jejich vztah byl předmětem klepů – možná oprávněných. Po této opeře získal Mysliveček přezdívku, pod níž ho znala celá Evropa: Il Boemo.
Sláva, dluhy a rozmařilost
Přestože vydělával obrovské peníze, dluhy se staly jeho celoživotním společníkem. Roku 1768 se po smrti matky vrátil do Prahy, aby vyřídil rodinné záležitosti a své závazky.
Po návratu do Itálie jeho sláva ještě vzrostla. Úspěšná oratoria mu přinesla tolik peněz, že si v Římě mohl dovolit palác se služebnictvem. Pořádal honosné večírky, vedl bohatý noční život a o ženy neměl nouzi. Přesto byl trvale zadlužen – u přátel, bank i institucí.
Wolfgang Amadeus Mozart obdivoval Myslivečkovu operní tvorbu a považoval ho za jednoho ze svých vzorů.
Přátelství s Mozartem
Roku 1770 se v Bologni poprvé setkal se čtrnáctiletým Wolfgangem Amadeem Mozartem. Mladý génius Myslivečka obdivoval, zejména jeho operní tvorbu. Z jejich setkání vzniklo hluboké přátelství, které však Mozartův otec Leopold neschvaloval – obával se Myslivečkova zhýralého životního stylu.
V té době byl Il Boemo na vrcholu sil. Získal prestižní titul accademico filarmonico a vytvořil svá nejznámější díla: Montezuma, Ezio, Antigona či Tamerlán.
Nemoc a pád
Rok 1777 znamenal začátek konce. Projevy syfilidy už nebylo možné skrývat. Přesto ještě zazářil v Mnichově, kam ho pozval bavorský vévoda Maxmilián I. Jeho oratorium Isacco, figura del redentore (Abraham a Izák) bylo vrcholem tvorby, ale nemoc postupovala rychle.
Během návratu do Itálie se Myslivečkův kočár převrhl. Skladatel si vážně poranil obličej a zlomil nos, který zachvátila infekce. Strávil téměř rok v nemocnici. Dne 11. října 1777 ho tam navštívil Mozart – ani jeden netušil, že se vidí naposledy.
Někteří životopisci se domnívají, že nehoda byla záminkou a skutečnou příčinou devastace obličeje byla syfilida. Ať už to bylo jakkoli, Mysliveček odcházel z nemocnice se stříbrnou maskou zakrývající část obličeje.
Zapomenutý génius
Po návratu do Itálie se pokusil navázat na svou kariéru, ale opery Armida a Antigonos propadly. Publikum je označilo za pochmurné a depresivní – možná odraz skladatelova psychického stavu. Dluhy narůstaly, věřitelé ztráceli trpělivost. Osmkrát si půjčil od římské banky Monte della Pietà, dokonce i od strahovských premonstrátů v Praze.
Kostel San Lorenzo in Lucina v Římě, kde byl Josef Mysliveček roku 1781 pohřben jako nemajetný cizinec.
Přesné datum jeho smrti neznáme. Dochoval se pouze záznam o pohřbu: 4. února 1781 v římském kostele San Lorenzo in Lucina. Zápis hovoří o pohřbu nemajetného, asi pětašedesátiletého muže. Josefovi Myslivečkovi bylo ve skutečnosti pouhých 43 let.
Mozart na jeho smrt reagoval slovy:
„Mysliveček byl muž, jenž všechny dvorní hudebníky držel v nejuctivější bázni už pouhou svou přítomností. Proč jsme jen byli tak neopatrní a nechali Myslivečka takto sejít! Byl nám všem tak blízký.“
Po skladateli nezůstalo nic než dílo a dluhy. Jeho hrob byl znovu objeven až roku 1990. Zajímavou tečkou je, že potomkem jeho bratra Jáchyma byla Františka Myslivečková, hospodyně u paní Nerudové – matky Jana Nerudy.
