Agenta StB, Gestapa i zahraničních služeb zastřelili náhodou na hranicích

Nedaleko vysídlené vesnice Zadní Pavlův Studenec na Tachovsku se noční tmou k hranicím blížily tři osoby. Manželé Nezvalovi se za úplatu nechávali převést neznámým „strýčkem“ přes hranice do Bavorska. Ačkoliv se jednalo o agenta Státní bezpečnosti, nemuseli se ničeho obávat. Nebyli součástí tajné a dnes již velmi dobře známé akce Kámen, kdy byli uprchlíci domněle převedeni přes falešnou hranici. Přesto trojici v noční tmě zahlédla hlídka Pohraniční stráže. Zvolali „stůj“, načež však uposlechli pouze manželé Nezvalovi. Jejich průvodce zalehl k zemi, pokračoval rychlým plížením k hranici, a ještě stihl zavolat na své společníky, aby jej podobným způsobem následovali. Ti však ze strachu zůstali stát s rukama vzhůru.

Příslušníci se rozdělili. Jeden připoutal manžele k sobě, druhý se vydal za uprchlíkem, který za krátko nabyl dojmu, že je již dostatečně vzdálen. Vstal a rozběhl se směrem k hranici. Následoval varovný výstřel do vzduchu, opětovné volání „stůj“, načež se rozezněla dávka ze samopalu. Svůj cíl trefila hned několikrát. Převaděč byl na místě mrtvý. Při prohledání u něho příslušníci našli několik dokladů různého původu a na různá jména, ale se stejnou fotografií. Kromě legitimace byl poznán i některými vyšetřovateli – zastřelený se podle nich jmenoval Oskar Bergman (v zápisech v Archivu Bezpečnostních sborů se uvádí i jméno Berkman - pozn. autora). Přestože měl u sebe převaděč ještě německý průkaz z britské okupační zóny na jméno Karel Hasner, ani jedno ze zmíněných jmen nebylo pravé. Téměř padesátiletý muž se ve skutečnosti jmenoval Miloš Cettl.

Životní příběh Miloše Cettla je zajímavý i tím, že v jeho životě existuje mnohem více neznámých bílých míst. Narodil se v roce 1903 v Turnově do rodiny profesora Josefa Cettla. Měl předpoklady na vyšší vzdělání, proto nastoupil po obecní a následné reálné škole na vysokou školu vojenskou. Již krátce po vzniku republiky nastoupil do samostatné Československé armády, kde po několika letech dosáhl důstojnických hodností. V roce 1930 z armády odešel do zálohy. Jedním z často uváděných důvodů měl být špatný zdravotní stav, pravděpodobně však nedostal svolení k uzavření sňatku se svojí nastávající ženou Miladou. S tou měl již dvě děti a několik měsíců po odchodu z armády si ji skutečně vzal. Později spolu měli ještě další tři děti.

Cettl měl blízko ke kultuře. Ještě před odchodem z armády napsal knihu Proč máme vojsko?, kterou vydal na vlastní náklady a ve které vysvětluje důležitost vlastní velmi početné armády nebo kritizuje politické strany volající po válce. Je také autorem knihy Mapa a její použití k účelům turistickým z roku 1926. O několik let později však prý podvodným způsobem vylákal z několika lidí větší obnosy na založení časopisu. Nezískal potřebné povolení, a nakonec byl ještě obviněn z podvodu. S rozšiřujícími se fašistickými a nacistickými názory měnily se i ty Cettlovy. Po Mnichovské dohodě vstoupil do hnutí Vlajka a vydal další knihu s názvem Zánik Československa a jeho vojensko-politické příčiny. V tomto díle se vyjadřuje proněmecky a kritizuje tehdy odstoupivšího prezidenta Beneše. V květnu roku 1939 byl odsouzen na sedm měsíců do vězení, podle pozdějšího vyprávění jeho milenky Marie Šindelářové byl prý tou dobou umístěn v ústavu pro choromyslné.

Odtud mu po několika týdnech měl pomoci Jan Šindelář, žurnalista a tehdy již agent gestapa a Sicherheitsdienstu (SD - zpravodajská služba SS). Zřejmě ve stejné době se agentem gestapa stal i Cettl, spolupracoval s nimi pod přezdívkou Rossin. Těžko říct, jaké měl úkoly, o jeho službě nelze dohledat nic bližšího. Stejně tak vazby s míněným Šindelářem. Několik let se přátelili a zřejmě i spolupracovali. Později se však ukázalo, že Miloš Cettl byl již přibližně od roku 1936 agentem britské tajné služby s krycím jménem Novák. Jedním z jeho cílů měl být právě zmíněný Šindelář.

Cettl byl během války zaměstnán nejen jako filmový scénárista a režisér, ale pracoval také jako schvalovatel. Do styku s ním přišla většina tehdejších autorů československých filmů, jejichž scénáře schvaloval. Podle badatelů je možné, že jeho práce během Protektorátu byla odváděna na žádost britské tajné služby. Dokonce prý tehdy pracoval jako spojka mezi britskou službou a polskou armádou, která v té době samozřejmě oficiálně neexistovala, ale bývalí vojáci se formovali v zahraničí, případně doma prováděli odbojovou činnost. Z válečných let je také podepsán pod několika krátkými filmy jako režisér a scénárista. Posledním počinem se stal střihový film Kolesa dějin. Tento nebyl nikdy uveden v kinech, jelikož vznikal v posledních týdnech války, podporoval Třetí Říši a vysvětloval, proč bylo dobře, že Čechy a Morava „padli do náruče Hitlerovi“.

Během války také Miloš Cettl navázal styk s manželkou Šindeláře Marií. Ta se podle svých slov se svým manželem chtěla nechat rozvést, protože se vzájemně odcizili, Šindelář se k ní choval nevybíravým způsobem, často byl dlouhé týdny pryč, zanechával za sebou dluhy a další nevyřešené závazky. Šindelář prý o poměru své ženy s Cettlem věděl. V roce 1942 se Marii narodil syn Jiří, jehož otcem byl právě Miloš Cettl, což Šindelář také věděl. Prý jej to nepřekvapilo, dokonce se ani vůči nim nijak nevymezoval, pouze ustavičně odmítal přistoupit na rozvod. Ve chvílích klidu tvrdil, že se o manželku i s malým postará, ale služba Říši byla přednější. Byl povolán do Německa, následně do Francie a ke konci války pak na Slovensko, kde jej zasáhly do oka. Po převozu do nemocnice v Praze jej navštívila manželka i se synem. Šindelář sice litoval svých chyb a jednání, přesto ženě již po několikáté odmítl a rozmlouval rozvod. Zároveň ji s výhružkami požádal, aby na syna mluvila pouze německy a až bude starší, tak jej dala do německých škol ke „správné výchově“, jinak si to zařídí po svém.

Marie Šindelářová se další měsíce a možná i roky o svůj a synův život strachovala. V jednu chvíli byla dokonce gestapem zatčena a ponechána ve vazbě. Oficiálně na ni jedna ze sousedek měla poslat udání, pravděpodobně se však jednalo o manželovu mstu. Stejně rychle, jako ji zatkli, byla i propuštěna. Opět nelze jednoznačně zjistit, jestli tomu napomohl její milenec Cettl, nebo dokonce Šindelář. Po těchto útrapách jí byl útěchou jen a pouze Cettl. Nejenže ji zajistil stěhování do jiného bytu, ale když se potřebovala ke konci války schovat do bezpečí, poskytla ji útočiště Cettlova manželka Milada, která o jejich poměru i synovi prý všechno věděla.

V rozporu s výrobou filmu v roce 1945 a svědectví rodinných příslušníků se v Archivu bezpečnostních sborů v osobním spisu Miloše Cettla dochovala informace, že prý na konci roku 1944 odešel do Itálie. Sama Marie tuto informaci potvrdila s tím, že ji v té době varoval před svoji dlouhodobou nepřítomností. Pravdou je, že se v samém závěru války Cettl ztratil. Existuje hned několik verzí, co přesně dělal. V květnu roku 1945 sdělil prý své rodině, že jede pro mouku na venkov, ale již se nevrátil domů. Manželka se po něm sháněla, v nastalé nepřehledné situaci ale všechno pátrání dlouho trvalo.

Své si po květnovém osvobození užila i Šindelářová. Společně se synem byla odvlečena do internačního tábora, kde se prošetřovala její možná spolupráce s gestapem a styk s Němci. Po čase však byla propuštěna. Následně ji nikde nechtěli zaměstnat, všichni včetně vlastní rodiny se od ní odvrátili. Její manžel Jan Šindelář zmizel. Neoficiálně měl být zastřelen kdesi u Karlových Varů, ale jak už to u podobných válečných zločinců bývalo tehdy zvykem, zřejmě se jednalo jen o krycí manévr. Každopádně se od rozmluvy v nemocnici již nikdy nepotkali a v roce 1947 byli v jeho nepřítomnosti rozvedeni.

Podobným způsobem vlastně skončilo i pátrání po Miloši Cettlovi. V květnu zmizel a teprve v srpnu téhož roku se objevily dvě různé varianty - prý se nedaleko Plzně zastřelil, respektive jej kdosi z neznámého důvodu měl zastřelit. Pátrání však ani jednu verzi nepotvrdilo: nenašlo se nejen tělo, ale ani žádný očitý svědek. Ačkoliv nejsou dochované přesné informace o tom, kdy a jak se Cettl opět objevil „mezi živými“, protože část jeho svazku byla skartována, tak již od roku 1947 pracoval pro Státní bezpečnost, dokonce měl být účastníkem již zmíněné akce Kámen.

Kde však byl celé dva roky? Prý působil na různých místech v zahraničí. V jeho spisu je několik informací o spolupráci se zahraničími rozvědkami, rozkrytí několika špionážních sítí a podobně. Jeho cílem měli být příslušníci bývalé polské Andersovi armády, které velel Władysław Anders, a také generál František Moravec, bývalý šéf československé rozvědky, který po komunistickém převratu emigroval do zahraničí. Oba se totiž usídlili v Anglii a později v západním Německu, odkud byli zpravodajsky činní proti socialistickým státům. V tomto směru měl Cettl pokračovat, jak dokazují některé dochované zprávy, ve své tehdy hlavní operační oblasti v západočeském Tachově. Tady vystupoval jako dřevařský obchodník pod jménem Bergman, s volným vstupem do pohraničí i britské zóny v Bavorsku.

Miloš Cettl pravděpodobně sehrál důležitou roli v případě zatčení pozdějšího disidenta a spisovatele Karla Pecky v květnu 1949 právě v Tachově. Opět nelze jednoznačně určit, zda se jednalo o Cettlův plán, že Pecku přes hranice převede, nebo o nastraženou past. Pecka se totiž po únorovém puči spolupodílel na vydávání ilegálního časopisu. Pravděpodobně se bál zatčení, proto se rozhodl pro emigraci. Několik dní před odjezdem přespával u Milady Cettlové. Když však přijel na nádraží v Tachově, místo převaděče na něho čekali příslušníci Státní bezpečnosti. Karel Pecka byl odsouzen na jedenáct let do vězení. Ve stejném procesu byl odsouzen i Cettlův zeť František Sádek za protistátní činnost. Miloš Cettl vyvázl. V hlášení pro své nadřízené uvedl, že Sádkovu žádost o převod přes hranice ihned neodmítl jen z toho důvodu, že od něho chtěl zjistit nějaké informace právě k Andersově skupině. Pravdu se však zřejmě již nedozvíme.

Další osud Miloše Cettla je opět zajímavý, a také velmi úzce spojen s Marií Šindelářovou, která s ním v té době spolupracovala i na některých převodech, ačkoliv později při vyšetřování tvrdila, že jen „psala a odesílala nějaké dopisy“ a o práci svého milence prý nevěděla. Ještě před únorovým převratem však podepsala mlčenlivost příslušníkovi Státní bezpečnosti, později dokonce i spolupráci. Tvrdila, že Cettlovi důvěřovala natolik, proto dokument ani nečetla. Další důvod byl ten, že prý by bez toho spolu nemohli být a spolupracovat. Od té doby pak střídavě žila v hotelu Praha v Tachově a v pražském bytě. O svého syna se nestarala, dala jej na výchovu k rodině své bývalé chůvy, které za to platila. Často však neměla na výchovné, posílala proto nahodile různé částky.

Ani Cettl nebyl při penězích, ačkoliv vydržování si hotelového pokoje v Tachově, bytu v Praze, podporu rodiny a svých šesti dětí jistě stálo nemalé peníze. Z tohoto důvodu je zajímavá jeho převaděčská činnosti, kterou prý prováděl bez vědomí svých nadřízených. Dochována je výpověď zadrženého Bohumila Nezvala, který Cettlovi za převod sebe a manželky přes hranice zaplatil třicet tisíc korun. Je tedy vysoká pravděpodobnost, že některé převody osob dělal pouze pro peníze, a ne v rámci zpravodajské činnosti.

Důležitým faktem je, že v červnu roku 1950 přestal Cettl poslouchat své nadřízené. Dostal rozkaz k okamžitému návratu do Německa, ale neučinil tak ihned. Hranice společně se Šindelářovou překročili až v říjnu. Ta později uvedla, že Cettl byl v té době úplně jiným člověkem. Během války jej poznala jako „galantního muže italského typu“, ale po přibližně osmi letech z něho byl stárnoucí nervózní nemocný muž, který trpěl mnoha nemocemi, i tím, že je často přecházel. Starosti mu dělala i vlastní rodina. Jedna z dcer onemocněla tuberkulózou a ženě diagnostikovali sklerózu. Z neznámých důvodů se Cettl rozhodl již po čtrnácti dnech v Německu ihned vrátit do Československa.

Nezbývaly mu ani tři měsíce života. Na bedrech měl nejenom finanční zajištění sebe, své milenky Marie a rodiny, ale zřejmě i Státní bezpečnost, která se o jeho činnost začala zajímat, když neuposlechl rozkazy. On se však pokoušel svými zprávami ze všech obvinění očistit a oddalovat poskytnutí nějakých konkrétních informací. Další duševní zátěží bylo obviňování rodiny z nemoci jeho ženy a požadavek starší dcery, která se vdala, a požadovala po něm příspěvek na vybavení domácnosti. Těžko soudit, jak dlouho by stejné tempo téměř padesátiletý unavený muž ještě snášel, kdyby nepřišel onen osudový leden.

Miloš Cettl s velkou pravděpodobností využíval jako záminku k návštěvě Tachova cizími lidmi inzerát na prodej svého vozu. Ten získal někdy v roce 1949. Nechal jej napsat na Marii Šindelářovou, ale snad nikdy s ním ani jeden z nich nejel. Zůstal v opravárenské dílně. Minimálně v posledním případě sehrál velice důležitou roli. Manželé Nezvalovi se setkali s Cettlem a Šindelářovou náhodou v pražské kavárně, kde se dali do řeči. Později pod záminkou koupě vozu přijeli do Tachova na prohlídku vozu. Šindelářová sdělila Nezvalovi datum, kdy si pro vůz mohou přijet, že bude již opravený. Nezvalovi tak trávili vánoční svátky roku 1950 v jednom plzeňském hotelu a čekali na zprávu. Šindelářová jim však zavolala, že kvůli ledovce nemohou s vozem vyjet a musí domluvit termín po Novém roce. Cettl se později Nezvalovi omluvil, že přejít hranice by kvůli zvýšenému dohledu na hranicích přes vánoční svátky a silvestrovskou noc nebyl možný.

Osudovým datem se tedy stal 23. leden 1951. Toho dne se pokazilo úplně všechno. Šindelářová se s Cettlem pohádala. Nemohla prý už takhle dál žít. Chtěla mít svého syna i Cettla u sebe. Zároveň žila neustále ve strachu, co se kdy stane, kdy se její milenec, který často na několik týdnů zmizel, vrátí, a také očekávala již definitivní útěk za hranice. Podle svých slov také řešili již zmíněný vůz v opravě. Ačkoliv později Šindelářová tvrdila při výslechu, že opravdu jen prodávala vůz, Nezvalova výpověď o spolupráci na jejich převodu ji částečně usvědčuje o opaku. Podle ní totiž měl být přes víkend vůz opraven a v pondělí si pro něho měli Nezvalovi přijet. Jenže někdo přestřihal kabelové svazky ke světlům, což pro ni měla být poslední kapka. Opět těžko soudit, kde je pravda.

Oba milenci naštvaně odešli z hotelového pokoje. Ona na nákup, on prý za „známou“ do blízké vesnice. Když se vracela zpět, potkala manžele Nezvalovi, kteří místo dopoledne přijeli až odpoledne. Společně se vydali za Cettlem. Potkali jej těsně za Tachovem. Vrátili se do hotelu, kde prý probírali prodej auta. Když později Cettl s Nezvalovými odcházeli (údajně pro vůz), slíbil, že se na večeři vrátí. Šindelářová jej však od té doby již nikdy neviděla.

Z hlášení Pohraniční stráže vyplývá, že byl Cettl několikrát na hranicích při svých přechodech odhalen a zastaven. Vždy se legitimoval se slovy, ať si příslušníci zavolají do Tachova na místní oddělení Státní bezpečnosti. Téměř všechny jeho přechody tak skončily úspěšně, pouze poslední byl osudový a nepovedl se. Proč Cettl nezůstal na místě a nelegitimoval se jako obvykle? Zřejmě tušil, že kvůli neposlušnosti mu jeho další činnost bude nejen zakázána, ale hrozilo mu i vězení. V kapsách jeho oblečení později našli mince různé hodnoty (československé koruny, německé marky, rakouské i britské šilinky a americké dolary), a také přípis od příslušníků z Tachova, aby Oskar Bergmann (Cettlovo krycí jméno - pozn. autora) vrátil povolenku pro vstup do pohraničí. Možná tedy tušil, že nemá mnoho času, a chtěl uskutečnit nějaké další převody lidí, aby získal další finance. To se však s velkou pravděpodobností již nedozvíme.

Hra s falešnou identitou však smrtí neskončila. Šindelářová byla zvyklá na Cettlovu nepřítomnost, ale po mnoha týdnech se přeci jen snažila nějaké informace o něm zjistit, dokonce i u jeho rodiny. Po mnohaměsíční ztrátě kontaktu se svým otcem, obrátila se Marta Cettlová (provdaná Vlčková) na ministerstvo vnitra se žádostí o informace z toho důvodu, že otce viděli naposledy o Vánocích roku 1950. Z rozhodnutí Státní bezpečnosti bylo rodině po čase sděleno, že Cettl emigroval a není známo, kdo přesně se nachází.

V polovině šedesátých let v den svých třicátých narozenin se na samotného ministra vnitra obrátil se žádostí o prověření existence Miloše Cettla jeho syn Miloš. Ještě tehdy mu bylo odpovězeno stejným způsobem, jako o patnáct let dříve jeho sestře. Teprve v období pražského jara po opětovném dotazování se Miloš Cettl mladší dozvěděl informaci, že jeho otec byl zastřelen při nelegálním přechodu hranic. Sdělení mu stačilo, jeho ostatním sourozencům však ne, proto se Marta Vlčková opět dožadovala podrobností, jelikož chtěla znát přesné místo posledního odpočinku svého otce a vystavení potvrzení o jeho úmrtí. Podrobnosti ji byly sděleny až v lednu 1969, osmnáct let po smrti jejího otce. Místo pohřbení se však s velkou pravděpodobností nedozvěděla, jelikož pátrání bylo neúspěšné. Dodnes je na zveřejněných seznamech zastřelených na hranici uvedeno jméno Oskar Bergmann, případně i Karel Hasner.

Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů - Miloš Cettl alis Oskar Bergmann, Wikipedia - Miloš Cettl, eBadatelna.cz Archivu bezpečnostních sborů