Článek
Poslední červnový den pět let po druhé světové válce nastoupili do vlaku ve slovenských Košicích tři muži. Jejich cílem byl nejprve jihočeský Vimperk, odkud je dalšího dne večer pro znalost zdejšího kraje vedl třetí z nich – Václav Rousek. Měl za úkol převést první dva přes hranice do americké zóny v Německu. Nikdy tam však nedošli.
Agenti zahraničních služeb
Když byla nedaleko Vimperka objevena dvě těla bez oblečení a osobních dokladů, vyšetřovatelé se snažili chytit jakékoliv stopy. Při podrobnějším prohledávání okolí místa nálezu zavražděných nalezli kufřík, ve kterém se (mimo jiné) nacházelo oblečení původem z USA. Kriminalisté rozjeli vyšetřování s podezřením, že dva mrtví byli špiony, kteří buď přešli, nebo se chystali přejít hranice.
Vyšetřovatele nakonec k vrahovi přivedla jiná, nedaleko nalezená věc – vojenský opasek. Ačkoliv se nedlouhou předtím v okolí konalo vojenské cvičení a po vojácích zde mohlo zůstat daleko více ztracených věcí, stopa byla správná. Vyšetřovatelům se totiž přihlásil svědek, poručík, který v době nálezu těl potkal na nádraží ve Vimperku neupraveného vojína. Vyčetl mu tehdy špatnou úpravu čepice (lodičky), skvrny na blůze a hlavně chybějící opasek.
Jiný důstojník si při nákupu jízdenky v nádražní pokladně všiml, že onen podezřelý vojín měl dovolenku vystavenou v Košicích. Přibližně deset dní po vraždě byl v tamějších kasárnách zadržen Václav Rousek. Po dvou dnech ve vazbě se k vraždám přiznal.
Lupič, podvodník i partyzán
Václav Rousek pocházel z velmi dobře situované rodiny – jeho otec byl ředitelem obecné školy. Ačkoliv jeho tři sourozenci vystudovali vysokou školu, on sám po absolvování měšťanky nastoupil na střední školu, kterou nedokončil. V posledním ročníku totiž opakovaně neuspěl při zkoušce z německého jazyka (již v době druhé světové války). Rodiče jej následně poslali do rybářské školy v nedalekých Vodňanech. Po roce byl však vyloučen pro krádež několika potravinových lístků. Ve svých sedmnácti letech se poprvé dostal do vězení, půlroční trest si odpykal nejprve na Pankráci, později v Landsbergu v Bavorsku.
Svůj čin později omlouval tím, že se jednalo o potravinové lístky pro uprchlíky ze zajateckých táborů (za lístky ovšem dostal zaplaceno několik set korun). Nejspíš z toho důvodu byl po válce osloven bývalými spoluvězni, kteří obsadili důležité funkce, aby dělal odhadce a sepisovače majetku odsunutých Němců ve Fondu národní obnovy (FNO). Tuto práci Rousek vykonával několik měsíců. Již předtím po odpykání trestu nastoupil do učení ke krejčovskému mistru. V tomto oboru pokračoval i po ukončení činnosti ve FNO.
Jako odhadce a sepisovač majetku pravděpodobně příležitostně kradl, ale nebyl za to nikdy trestán. Později se neštítil okrádat své kolegy i mistry v krejčovských dílnách, známé i náhodné lidi. Nejčastěji zcizil finanční obnos, ale i hodnotné zboží, jakým byly různé látky, nebo dokonce psací stroj. Krátce zadržen byl poté, co se chlubil cizím průkazem partyzána a nelegálně drženou zbraní. Kariéru lupiče neopustil ani po svatbě s úřednicí Marií Šteflovou a následném nástupu k výkonu základní vojenské služby.
Náhodným převaděčem
Vojnu absolvoval Rousek nejprve v Klášterci nad Orlicí, ale po několika měsících byl převelen do kanceláře vojenského útvaru v Českých Budějovicích. Tady se mu naskytla příležitost během krátké doby zcizit přes sedmdesát kilogramů materiálu, který následně rozprodal mezi místní ševce a krejčí. Velení útvaru si mizejícího materiálu všimlo, ale Rouska vyšetřovalo pouze interně. Následně byl několikrát převelen k jiným útvarům, až skončil ve slovenských Košicích.
Tady opět kradl kůže, látky a další materiál. Většinu lupu nosil zdejšímu obuvníkovi Sukovskému, se kterým ve volných chvílích vedl dlouhé hovory. Když se obuvník dozvěděl, že Rousek pochází od Budějovic, zeptal se jej, zda by dokázal převést přes Šumavu do Německa několik lidí. Odměnou by mu byly šperky a peníze. Rousek variantu několik dní zvažoval, nakonec však na nabídku kývnul s tím, že odměnu nežádá. Zároveň si vymyslel osobu bratrance, který měl na německé straně obstarat za dvanáct tisíc korun falešné doklady. Prvním převedeným měl být Sukovského pomocník Majančík a jeho kamarád Kandráč. Oba maďarského původu.
Když Václav Rousek vedl své budoucí oběti lesem z Vimperka, v jednu chvíli je zastavil a oznámil jim, že jsou již blízko hranic a kvůli bezpečnosti musí převést každého zvlášť. Prvním byl Majančík, se kterým vyrazili hlouběji do lesa. Rousek nenápadně vytáhl z aktovky sekyru a praštil s ní Majančíka po hlavě. Další své údery směřoval na krk a hrudník. Přibližně za hodinu se vrátil pro Kandráče, kterého přivedl nedaleko místa první vraždy, a tam jej několika ranami také zabil.
Trest smrti pro hrdinu třetího odboje
Vyšetřovatelé Rouska dopadli po několika dnech na nečekaném místě – v posádkové cele. V košickém útvaru totiž přišli ve stejné době na jeho krádeže. Při následném vyšetřování a rekonstrukci vražd se Rousek choval velmi cynicky, smál se a žádným způsobem neprojevil lítost nad svými činy. Na dotaz, proč obě své oběti nezastřelil, ale zavraždil sekyrou, odpověděl, že se bál výstřelu, který by mohl přilákat nechtěné svědky. I to mu přitížilo, jelikož mu soud dokázal, že celou dobu jednal s úmyslem vraždy. Rousek svoji obhajobu postavil na tom, že obětmi byli Maďaři, kteří nesouhlasili se socialistickým zřízením státu a jednalo se tedy o „imperialistické živly“. On jen zbavil společnost nepřátel.
Soudní znalci jej označili za příčetného, proto si vyslechl rozsudek nejvyšší – trest smrti za dvojnásobnou vraždu a velezradu. Popraven byl ve svých čtyřiadvaceti letech.
Přesto se Václavu Rouskovi později dostalo nečekaného uznání. Po Sametové revoluci vzniklo v Praze na Ďáblickém hřbitově čestné pohřebiště s pamětními deskami jako uctění památky více než dvou set obětí politických vězňů. Brutální vrah a zloděj se „díky“ odsouzení za velezradu dostal mezi známá jména komunistických obětí, jakými byli například Milada Horáková, Záviš Kalandra a mnozí další. Jméno Václava Rouska je na symbolickém hrobě dodnes.
