Československý generál emigroval a stal se agentem CIA. Zároveň byl podvodníkem

Přesně v den dvacátého výročí komunistického Vítězného února přicházel k poštovní schránce v Bratislavě během sychravého dopoledne muž ve středních letech. Hodil do schránky psaní s pravděpodobně smutným obsahem pro jeho adresáta, nasedl do své červené škodovky a spolu s dalšími dvěma osobami se vydal na hraniční přechod Rusovce. Příslušník pohraniční stráže zřejmě později litoval, že tuto zajímavou skupinu kontroloval právě on, a nezapamatoval si všechny podrobnosti. Vždyť řidič byl sám poslanec Národního shromáždění a vojenský generál. Všichni tři také měli v pořádku pasy a výjezdní doložky. Nebyl tedy žádný důvod je zadržet. Červená škodovka zářící novotou se vydala přes hranice do Maďarska. O několik dní později pak tuto skutečnost musí příslušník vysvětlovat vyšetřujícím orgánům Státní bezpečnosti, vojenské kontrarozvědky a vojenské prokuratury. Ti všichni se o zajímavou trojici zajímají, jelikož se jednalo o vysoce postaveného armádního generála a poslance Jana Šejnu, který figuroval ve vyšetřovateli rozpracovaném případu rozkrádání socialistického majetku. Spolu s ním z Československa odjela jeho milenka, zaměstnankyně Československé televize, a jeho téměř plnoletý syn. Dopis, který Šejna vhodil do schránky, byl adresován jeho manželce. Kromě letmého vysvětlení v něm popsal, co všechno má žena zařídit.

Semínkový generál, hochštapler, ale také vojenský a politický kariérista, který se nechal později naverbovat k americké CIA. To všechno byl Jan Šejna. Ačkoliv se narodil během první republiky do rodiny zemědělce z Prachaticka, chtěl studovat a zřejmě snil o kariéře. Nastoupil na gymnázium, ze kterého ale záhy odešel. To bylo v období druhé světové války, kdy se následně musel živit jako zemědělský dělník, stejně jako jeho rodiče. Již tehdy se zřejmě projevily jeho vlohy pro různé manipulace. Zařídil si falešný průkaz úředníka a vydíral místní živnostnici, aby získal více potravinových lístků.

Za svůj čin byl odsouzen do vězení. Odpykal si měsíc ve věznici v Klatovech. Mezi lidmi se pak šuškalo, že za tak nízký trest může jeho následná spolupráce s gestapem, kdy měl udávat kdekoho. To se nepodařilo nikdy prokázat, a historici se domnívají, že se tyto pomluvy nezakládají na pravdě. Trest byl nízký zřejmě i kvůli tomu, že Šejna dovršil plnoletosti až v posledních dnech války (narodil se 12. května 1927 - pozn. autora). Vězení mu zřejmě pomohlo v další kariéře, jelikož se mu podařilo pravou příčinu jeho odsouzení tajit a vojenská kontrarozvědka se o událost zajímala až po jeho emigraci.

V roce 1946 tak Šejna vstoupil do komunistické strany, kde se záhy stal funkcionářem a po Vítězném únoru i zemědělským tajemníkem v Horšovském Týně. Práci pro „stranu“ mohla přerušit až základní povinná vojenská služba, kterou nastoupil ve svých třiadvaceti letech. To se nestalo, protože se politicky začal angažovat i v armádě. Během služby se rozhodl, že u ní zůstane. Již po roce a půl byl odeslán na tři měsíce do školy politických pracovníků. Po návratu jej čekalo povýšení do hodnosti poručíka. Stal se tedy politrukem zdejšího pluku (zástupcem velitele pro věci politické) a o dva roky později ve stejné funkci, ale tentokrát již na Ministerstvu národní obrany, kde se v různých funkcích udržel dalších čtrnáct let. Ve stejné době byl zvolen poslancem do Národního shromáždění.

Neustále stoupal. Mezi kolegy, soudruhy i vojáky se mluvilo o dosti nevybíravém bezcharakterním chování, donášení a různých machinacích, které měly Šejnovi pomáhat stále výš. Nejen v armádě, ale i ve straně. Měl spousty vlivných známých, dokázal leccos zařídit a vlichotit se k potřebným lidem. Tím nejvlivnějším se stal první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa a pozdější prezident Antonín Novotný. S jeho synem se Šejna přátelil a brzy se mu podařilo získat náklonnost tehdy nejvýše postaveného komunisty v zemi. Od té doby byly jejich kariéry velice propojené a na sobě závislé.

Když se na konci padesátých let stále více kritizovala předchozí politika, kterou kdysi představoval Klement Gottwald, straníci, kteří k němu měli za jeho života blízko, se ocitli v nelibosti. Jedním z nich byl i tehdejší ministr Národní obrany a Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Proti němu veřejně velice ostře vystupoval právě Jan Šejna. Když byl Čepička nucen odstoupit a na jeho místo komunisté dosadili Bohumíra Lomského, stal se Šejna díky Antonínu Novotnému náčelníkem sekretariátu Ministerstva národní obrany s úkolem politicky hlídat nového ministra. V té době mu bylo dvacet devět let a mohl se již chlubit hodností podplukovníka. O rok později byl povýšen na plukovníka.

První polovina šedesátých let se pro Jana Šejnu vyvíjela správným směrem. Byl v mnoha funkcích, navazoval kontakty i v kultuře a sportu. Kšeftoval s kdekým a se vším možným, veřejným tajemství byly i jeho nákladné milostné avantýry. Musel se tedy otáčet, jelikož mu nestačil jeho plat. Jednou získal informace k Antonínu Novotnému mladšímu ohledně jeho machinací s auty na Ministerstvu zahraničního obchodu. Těžko říct, zda ho přímo vydíral, jisté je, že se mu o materiálech zmínil a zároveň mu řekl, že je nehodlá použít. Od té doby kšeftoval s auty i samotný Šejna. Rád svým známým sliboval různé vozy, bral si od nich zálohy, ne vždy však dostál svým slovům. Výjimečné nebyly ani menší či větší půjčky od přátel.

Zlomem jeho podnikatelského ducha v socialistickém hospodářství bylo setkání se zástupci JZD v Úštěku. Tehdejší nedostatek osiva vojtěšky prý tamní předseda chtěl vyřešit stůj co stůj a mohl za metrák semen zaplatit až tři sta korun. Tyto peníze Šejnu velice zaujaly, jelikož nedělal své kšefty jen tak pro dobro a ze známosti, ale hlavně pro svůj zisk. Viděl, že by mu osivo mohlo přilít do kapsy nemalé peníze, které mu neustále chyběly. Rád rozhazoval, měl několik milenek, kterým kupoval drahé dary. Jedné dokonce i byt přímo naproti „svému“ ministerstvu. Postupně se zadlužoval, nejen u známých, ale i u banky. Podle dostupných informací z vyšetřování během několika měsíců „vydělal“ Šejna se svým pomocníkem na rozprodávání osiva přes 380 tisíc korun, přičemž samotnému Šejnovi mělo zůstat téměř tři sta tisíc korun.

Jak ale na osivu vydělával? Prodával zboží, které nakoupila armáda, respektive Správa vojenských statků a lesů. Jeho samotného to nestálo ani korunu. Do akce byl ještě zapojen Šejnův asistent Jaroslav Moravec, ale i další, kteří falšovali různé dokumenty a objížděli JZD po republice. Některé transakce se jim však nezdařily, jelikož vyšší částky měly být mezi družstvy a podniky převáděny bezhotovostně, ale „černý nákup“ byl dokončován předáním hotovosti „z ruky do ruky“. Na jednu podezřelou transakci byli upozorněni příslušníci, kteří někdy na přelomu roku 1967 a 1968 rozjeli vyšetřování.

Ještě v roce 1967 byl Jan Šejna proti pravidlům povýšen do generálské hodnosti. Ministr Lomský navrhl prezidentu Novotnému jména nových generálů, ten se však dotázal, proč na seznamu není Šejna. Trval pak na jeho jmenování s tím, že jinak nepovýší do hodnosti generála nikoho. Následně nebyly respektovány předpisy, které stanovily, že k této funkci musí mít potřebné vzdělání a kvalifikaci, a Jan Šejna se stal generálmajorem. Dlouho si však novou hodnost neužil.

Začátkem ledna roku 1968 byl Antonín Novotný po dlouhé politické krizi nahrazen ve funkci Prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) slovenským komunistou Alexandrem Dubčekem. Prezidentem sice Novotný zůstal, ale možná tehdy netušil, že za necelé tři měsíce bude nucen zmizet z veřejného života a odstoupit i z této funkce. Kromě neshod s ostatními soudruhy ve směřování Československa a slovními přestřelkami se studenty mu „zlomilo vaz“ právě dlouholeté přátelství s oblíbeným generálem a poslancem Národního shromáždění Janem Šejnou.

Ten původně během lednových dnů s dalšími věrnými soudruhy generály připravoval v tomto období „puč“ na udržení svého přítele – prezidenta ve funkci prvního tajemníka. Celá akce ztroskotala. Vznikl sice dopis na podporu Antonína Novotného, ale pozdě. Ústřední výbor mezitím zvolil nového prvního tajemníka. K dopisu a připravovanému puči se později někteří armádní důstojníci nehlásili, respektive se od něho distancovali. Těžko soudit, v jaké fázi se vojenský puč nacházel, a zda později nebyl zmíněný dopis pouze využit jako důkaz. Přesto měla událost vliv na směřování Československa ještě několik následujících týdnů.

Během ledna byl nejprve zatčen podplukovník Jaroslav Moravec, asistent Jana Šejny, pro případ hospodářských a ekonomických deliktů. Podle pozdějších vyjádření měl vzít veškerou zodpovědnost na sebe. V únoru pak byl zatčen ze stejného důvodu i generál Miroslav Mamula, tou dobou Šejnův nadřízený. Generál Šejna v té době pravděpodobně již plánoval útěk za hranice, jelikož pátého února požádal o prodloužení výjezdní doložky pro svého syna (některé zdroje uvádějí, že zažádal o pasy, těmi však disponoval již několik let - pozn. autora). Postupně také nechal nafotografovat tisíce mikrosnímků tajných dokumentů. Uvědomoval si, že pokud má zmizet, pak musí mít pro své nepřátele cenu. Když byli jeho blízcí spolupracovníci zatčeni, zajímal se o jejich situaci. Nejdříve vše oddaloval, když se snažil zabránit jejich zadržení, pak prohlašoval, že pracovali na tajném úkolu pro kontrarozvědku, ale vše bylo marné. Bylo jen otázkou času, kdy si přijdou i pro něho.

Jan Šejna se tedy se svým téměř dospělým synem a se svojí milenkou rozhodl emigrovat. K jeho útěku do zahraničí napomohla souhra okolností. Jako poslanci mu náležela imunita, proto museli vyšetřovatelé podat návrh na zbavení imunity do Národního shromáždění. To údajně proběhlo přibližně tři dny před Šejnovým odjezdem (ačkoliv v archivu se uvádí až pozdější datum - pozn. autora). Proto se měl Šejna o svém vyšetřování dozvědět a rozhodl se pro odjezd. Proč nebyl zadržen na hranicích? Veškeré dokumenty měl v pořádku. Státní bezpečnost mohla sice vydat zákaz k propuštění určitých osob do zahraničí, ale v tomto případě k útěku napomohla špatná komunikace mezi jednotlivými složkami Státní bezpečnosti, vojenské prokuratury a kontrarozvědky, kteří si většinu informací nechtěli vzájemně poskytnout z důvodu obav prozrazení.

Po Šejnovi se začalo pátrat až dva dny po jeho odjezdu. Národní shromáždění jej tentýž den zbavilo imunity. Když se za další dva dny zjistilo, že generál Šejna překročil hranice přes Maďarsko a Jugoslávii až do Itálie, kde požádal o americký politický azyl, vyvolalo to v nejvyšších politických i vojenských patrech zděšení. Jeden ze Šejnových blízkých spolupracovníků, generál Vladimír Janko, který prý také plánoval vojenskou podporu Antonínu Novotnému, spáchal v polovině března během jízdy autem sebevraždu. Událost byla o to záhadnější, protože se měl údajně předtím setkat s někým (některé zdroje zmiňují sovětské poradce) na Letné. To bylo později vyvráceno.

Podobně skončil i vyšetřovatel Státní bezpečnosti, který byl podezřelým z toho, že Šejnovi vynášel informace během vyšetřování a z výslechů zadrženého Moravce a později Mamuly. Také měl Šejnu varovat, že o něm Národní shromáždění bude hlasovat. Tím vyšetřovatelem StB byl podplukovník Jiří Počepický. V dubnu téhož roku spáchal sebevraždu. Těžko říct, zda kvůli Šejnovi, nebo jiné záležitosti, která se během pražského jara probírala: znovu se otevřelo šetření smrti Jana Masaryka, jehož původní vyšetřování Počepický také vedl.

V nastalé krizi probíhalo šetření, co všechno generál Šejna věděl a mohl vynést. Měnila se spojení, plány i agenti. Národní shromáždění schválilo zákon (lex Šejna) o zbavení poslaneckého mandátu uprchlého občana, který byl ihned retrospektivně použit právě ve spojitosti s Janem Šejnou. Jelikož se v té době nekteří bývalí společníci nebáli promluvit, celkem rychle vyšetřovatelé rozkrývali celou síť pomocníků a všechny podvody, kterých se měl Šejna dopouštět. Mnoho generálů bylo degradováno, nebo museli odejít z armády úplně. Tlak stoupal i na prezidenta Novotného, který byl nucen ve druhé polovině března roku 1968 odstoupit z funkce, kde ho nahradil také Alexander Dubček. Z funkce ministra byl později odvolán i Bohumír Lomský.

Celá situace byla tehdy hojně mediálně sledována díky rozvolněné atmosféře pražského jara a zrušení cenzury. Je zajímavé, že ve Spojených státech Šejnu brali jako nejdůležitější osobu, kterou se jim podařilo během „studené války“ získat ke spolupráci s CIA, ale nezajímali se o jeho kšefty a podvody. Nebyl politickým uprchlíkem v pravém slova smyslu, jen si chtěl zachránit krk před vězením. Nejenže rozkrádal socialistický majetek, ale nevrátil ani půjčené peníze od banky a známých.

Ve Spojených státech si také pořídil motel, který se agentům Státní bezpečnosti podařilo vypátrat, a dokonce chvíli uvažovali i o jeho únosu zpět do Československa. Šejna totiž v CIA našel na dalších osm let uplatnění jako odborník a poradce na východní Evropu. Často pak některé evropské země navštěvoval, do Československa se ale nevrátil. To se nezměnilo ani po pádu komunistů v roce 1989. Pravděpodobně moc dobře věděl, že jeho nesplacené dluhy by si ho i po letech našly.

Jan Šejna zemřel osm let po Sametové revoluci ve věku sedmdesáti let. Zbyly po něm nejen knižní paměti, ale také posměšné označení „semínkový generál“.

Zdroj: Wikipedia, eBadatelna ABS, Pořádek si už uděláte sami (dokument), Stopy vedou k Šejnovi (dokument), Badatelé