Článek
Vzájemné návštěvy státníků byly od jakživa plné darů a vyznamenání. O to víc mezi spřátelenými zeměmi socialistického tábora v sedmdesátých letech. Do Prahy v roce 1972 přiletěli nejvyšší zástupci Kuby a mezi nimi nemohl chybět její nejvyšší představitel, předseda vlády a první tajemník zdejší komunistické strany Fidel Alejandro Castro Ruz. Českoslovenští představitelé v čele s premiérem Lubomírem Štrougalem a generálním tajemníkem Gustávem Husákem jej přivítali na ruzyňském letišti.
Následovalo krátké setkání s prezidentem Ludvíkem Svobodou, kdy bylo Castrovi uděleno nejvyšší československé státní vyznamenání. To však nebyl konec. Bylo třeba utužit vzájemné vztahy, proto českoslovenští zástupci připravili další slavnostní ceremoniál, tentokrát v pražském Karolinu. Tady Fidelu Castrovi udělila Univerzita Karlova čestný doktorát, což bylo velice mimořádné ocenění, které se státníkům (politikům) většinou neudělovalo. Kubánský vůdce měl ale jednu přednost: vystudoval práva a honosil se doktorským titulem.
Fidel Castro (u mikrofonu) v Karolinu. Druhý zleva v první řadě sedících generální tajemník Gustáv Husák.
Z právníka revolucionářem
Fidel se narodil 13. srpna 1926 do rodiny bohatého farmáře španělského původu Angela Castra. V mládí se mu spolužáci smáli, protože pocházel z nemanželského vztahu. Jeho otec byl ženatý a měl z prvního manželství dvě děti. Fidela a jeho dalších pět sourozenců zplodil se služkou. Tu pojal za ženu až v době, kdy bylo mladému Fidelovi patnáct let, který poté začal používat ve jméně i příjmení po své matce Lině - Ruz.
Fidel vystudoval práva na Havajské univerzitě a stal se (dle svých slov) advokátem chudých. V době druhé světové války byl velice ovlivněn evropskými osobnostmi z řad fašistů a nacistů. Dokonce pro jeden ze svých soudních sporů použil téměř identickou řeč jako Adolf Hitler. Během dospívání a studentských let ovlivnily jeho politické názory neustálé vojenské intervence Spojených států a tzv. Banánové války v Karibiku, čímž se mu zprotivil i tehdejší kubánský režim v čele s prezidentským diktátorem generálem Fulgencio Batistou, který byl u moci nejprve během čtyřicátých let a později znovu v padesátých letech a kterého podporovali Američané.
Fidel Castro se stal postupně členem několika politických stran, a dokonce i členem partyzánského hnutí proti Batistově režimu. Na něho podal žalobu za porušování ústavních práv. Jeden z větších ozbrojených konfliktů, při němž chtěli partyzáni přepadnout kasárna Moncada a obsadit nejbližší okolí, skončil velkým neúspěchem. Téměř všichni byli zatčeni a odsouzeni, sám Castro na dlouhý patnáct let. Z vězení se dostal po necelých dvou letech na základě amnestie, kterou těmto partyzánům udělil diktátor Batista nedlouho poté, co byl ve zmanipulovaných volbách opětovně zvolen prezidentem.
Socialistická Kuba
Po propuštění z vězení měl Fidel Castro zákaz veřejného vystupování, proto se rozhodl odjet do Mexika. Tady se setkal nejen s dalšími partyzány a členy odboje, ale i s argentinským lékařem Ernestem Guevarou. Společně s ním a se svým bratrem Raúlem připravovali svržení kubánského diktátora. Za to jej krátce nechaly zatknout mexické úřady. V roce 1956 se na jeho stranu přidalo i revoluční hnutí studentů a společně vydali prohlášení, že osvobození rodné země je na spadnutí. O několik týdnů později (v prosinci) přes osmdesát ozbrojených partyzánů připlulo ke kubánským břehům. Jejich vylodění však nezůstalo bez povšimnutí a byla proti nim vyslána armáda.
Partyzáni počítali se silnou podporou domácích povstalců. Tady však sehrála důležitou roli informace o údajné Castrově smrti. Na smluvené místo v pohoří Sierra Maestra dorazilo kromě jeho skupiny dvanáct ozbrojených mužů. Přesto se jim povedlo obsadit menší vojenskou stanici v La Platě. Díky tomu se v širokém okolí dozvěděli o přežití Castra a jeho ozbrojené skupiny, ke které se se zpožděním postupně přidávali další stoupenci.
Následující rok sváděli povstalci krvavé boje s armádou a zároveň získávali větší počty přívrženců. Diktátor Batista nejprve vypsal nové volby a udělil vzbouřencům amnestii. Ti však odpověděli výzvou ke generální stávce, kterou kubánské vojsko potlačilo. Následovaly další střety, při kterých se zjistilo, že Spojené státy podporují Batistův režim dodáváním zbraní. Velké škody tehdy způsobovaly pumy, které armáda shazovala na kubánské vesnice. Právě fotografie poškozených míst a zabitých nevinných civilistů se dostaly do amerických médií a pomohly k popularitě povstání.
Nenáviděný diktátor Batista opustil prvního ledna roku 1959 letecky Kubu v době, kdy vzbouřenci pochodovali do hlavního města Havany. O čtyři dny později vznikla nová vláda, ve které nefiguroval Fidel Castro, ale umírnění členové jeho hnutí. Zároveň byl novým prezidentem Kuby zvolen všeobecně známý a bojů nezúčastněný Manuel Urrutia Lléo. Ten odmítl podepsat o několik týdnů později některé nové zákony a odstoupil. Ve stejné době probíhaly i změny na ministerských postech, předsedou vlády se stal Fidel Castro a do prezidentského úřadu byl zvolen radikální prezident Osvaldo Torrado. Castro měl však mnohem větší vliv a moc, kterou si udržel dalších několik desetiletí, během nichž získával nejen další státní a stranické, ale i mezinárodní funkce.
Kubánským diktátorem
Následovaly rychlé a nekompromisní změny, často zaměřené proti Spojeným státům. Kromě znárodnění několika velkých podniků a vyvlastňování půdy, byl přijat zákon, kdy zahraniční těžařské společnosti musely odvádět státu šedesát procent všech příjmů. Vzájemné odvetné akce vyvrcholily rok po vítězství Castrovy revoluce: Kuba se politicky i obchodně sblížila se Sovětským svazem a samozřejmě s celým socialistickým táborem. Spojené státy americké zavedly obchodní embargo, které de facto trvá dodnes.
Po sovětském vzoru bylo na Kubě rozšiřováno školství a bezplatná zdravotní péče, stejně tak v polovině šedesátých let byla založena Komunistická strana Kuby, jediná legální strana na zdejším ostrově. Fidel Castro byl v necelých čtyřiceti letech obsazen do další funkce – stal se prvním tajemníkem strany. Velkou mezinárodní oblibu získal v sedmdesátých letech, kdy se stal předsedou Hnutí nezávislých zemí. Jednalo se o státy, které se nepřikláněly ani k jednomu z hlavních bloků, navenek se stavěly neutrálně. Tím však výčet Castrových funkcí nekončí, jelikož po smrti kubánského prezidenta mu byla „vložena na bedra“ i tato funkce.
Až v osmdesátých letech začala Castrova popularita doma i ve světě upadat. Kubánské speciální jednotky se účastnily mnoha operací a čelní představitelé karibského státu podporovali mnoho zahraničních intervencí, mimo jiné i okupaci Československa v roce 1968, samozřejmě kromě těch ze Spojených států, které téměř bez výjimky pokaždé odsoudili. Když zdejší režim podpořil válku v Afgánistánu, ale zároveň bojoval s domácí ekonomickou situací, představitelé státu v čele s Castrem ztratili na oblíbenosti. Hospodářství země zažilo pád téměř až na dno o deset let později, kdy se zhroutil socialistický blok, a hlavně samotný Sovětský svaz. Jediným východiskem bylo navázání obchodních vztahů s jihoamerickými státy a částečně otevření Kuby zahraničním turistům.
Líder Máximo a věřící „Hřebec“
Zajímavou událostí během Castrovy vlády byla návštěva Kuby papežem Janem Pavlem II. Svatý otec na havanském náměstí kritizoval nejen marxismus, ale i kapitalismus, zároveň vyzýval k demokracii. Mši přítomný Castro poděkoval papeži za všechna pronesená slova, i ta, s nimiž nesouhlasil.
Po Sametové revoluci se sice stala Česká republika spíše nepřátelskou zemí, Fidel Castro si oblíbil někdejší Československo – navštívil nás celkem třikrát. Naši činitelé na oplátku Kubu také několikrát navštívili, poslední delegace vedená Milošem Jakešem dokonce krátce před Sametovou revolucí. Nejvyšší státní vyznamenání s čestným doktorátem obdržel při své první návštěvě, bylo samozřejmě jedním z mnoha, které během svého šedesátiletého veřejného života získal. Univerzita Karlova se ale později snažila čestný doktorát diktátorovi odejmout, kvůli chybějícím právním předpisům to však nebylo (a není) možné.
Kromě různých funkcí a titulů měl Castro i mnoho přezdívek. Mluvilo se o něm nejen jako o diktátorovi. Familiárně byl veřejností nazýván Fidel, podle funkcí jako Líder Máximo či El Comandant. Dámy jej dokonce nazývaly El Caballo - Hřebec (kůň): byl vysoký, charismatický a v uniformě prý přitahoval jejich pozornost. O jejich přízni svědčí fakt, že měl se dvěma manželkami šest synů, ale také spoustu levobočků s dalšími ženami. Oficiálně se uvádí sedm synů a dvě dcery, ale pravděpodobně jich bylo daleko více.
Stárnoucího diktátora začaly na přelomu tisíciletí trápit zdravotní potíže. Ve svých osmdesáti letech poprvé předal většinu svých pravomocí bratrovi Raúlovi, o několik let později prohlásil, že se již nebude v nadcházejících volbách ucházet o úřad nejvyššího představitele Kuby. Tím se tedy stal Raúl Castro Ruz, který od té doby zemi mírně sbližoval se Západem a navázal styky s do té doby nepřátelskými státy. Fidel Castro přesto čas od času promluvil na veřejnosti a komentoval různé události.
Když pak zemřel v roce 2016 v devadesáti letech, svět na něho vzpomínal rozporuplně. Někteří ho zbožňovali, jiní nenáviděli. On sám vždy tvrdil, že teprve historie jej osvobodí. Faktem zůstává, že během jeho revoluce zemřelo desetitisíce lidí, další statisíce emigrovaly nebo byly uvězněny.
