Článek
„Exponent pravice, kterému se líbí politika španělského fašistického vůdce Francisco Franca a který se stal signatářem Charty 77.“ Z těchto poznatků Státní bezpečnosti ze sedmdesátých let (z dokumentů v Archivu bezpečnostních složek) si jen těžko představit, že sledovanou (tzv. zájmovou) osobou byl jeden z někdejších předních komunistických funkcionářů, který ve straně kdysi zastával tvrdé postoje a chtěl únorovou revoluci v roce 1948 řešit za většího přispění zbraní a silnějšího potlačení opozice. Proč se z radikálního komunisty stal nepřítel „strany a vlády“ ?
Srpnová okupace
Když v úterý večer dvacátého srpna roku 1968 přicházeli členové předsednictva na zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa, jistě někteří netušili, že se za několik hodin nedobrovolně podívají až do daleké Moskvy. Ačkoliv od páté hodiny odpolední postupně přibývalo zpráv o plánované invazi a během večera přistávalo na pražských letištích několik letadel s příslušníky KGB, až teprve s půlnočním hlášením o vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa z několika směrů, došlo některým funkcionářům, že sovětské výhrůžky se stávají skutečností.
Po rozhovorech s tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou a ministrem obrany Josefem Pavlem schválilo předsednictvo text provolání Všemu lidu, který měl o nastalé situaci informovat veřejnost s tím, že se invaze odehrála bez jejich vědomí a že všichni zůstávají ve svých funkcích, a aby se zabránilo krvavému odporu. Reformní komunistické křídlo mělo již předtím během „pražského jara“ silnou podporu, která se v následujících hodinách a dnech projevila jako nezlomná. Právě díky tomu se podařilo zabránit vzniku „zrádcovské“ vlády některých stalinistů, a tím zvrátit sovětské plány na upevnění socialismu a komunismu v Československu podle jejich původního záměru.
Ještě před svítáním byli někteří funkcionáři z řad reformistů zatčeni. Přišli si pro ně Sověti společně s několika příslušníky Státní bezpečnosti. O několik hodin později byli posláni letadlem rovnou do Moskvy, kde je nečekalo žádné pompézní přivítání jako při předchozích návštěvách československých delegací. Nějakou dobu neměli představu o domácích událostech ani o své budoucnosti. Jen díky pevné vůli všech zúčastněných, počínaje obyvatelstvem a konče prezidentem Ludvíkem Svobodou, nepodařilo se „zrádcům“ a podporovatelům invaze převzít moc. Právě Ludvík Svoboda společně s Gustávem Husákem, Milošem Jakešem a dalšími odletěli do Moskvy jako oficiální delegace na jednání se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem, který tedy musel začít jednat i se zadrženými funkcionáři.
Výsledky jednání jsou všeobecně známé. Všichni museli podepsat moskevský protokol, ve kterém souhlasili se zavedením některých kroků v Československu, a hlavně s pobytem cizích vojsk. Postupně podepsali všichni, kromě doktora Františka Kriegela. Nechtěl podepsat za žádnou cenu. Byl dokonce smířen s tím, že se domů nevrátí a skončí někde v gulagu na Sibiři. Ačkoliv byl přesvědčeným komunistou, nechtěl pomáhat těm, kteří se vměšovali do československých záležitostí. Podpisy svých spolustraníků považoval za zradu a situaci přirovnával k prezidentu Benešovi, který se v roce 1938 vzdal, a nechal tak velkou část československého území Hitlerovi bez boje.
Armádním lékařem ve Španělsku i v Číně
František Kriegel se narodil do haličské židovské rodiny ještě před první světovou válkou. Kromě té pak ve městě Stanislav (Ivano-Frankivsk) zažil polsko-sovětskou válku. Zdejší oblast během krátké doby přešla od rakousko-uherské nadvlády pod Západoukrajinskou národní republiku, po několika měsících ji anektovalo Polsko, ještě kratší dobu pak město obsadila rumunská armáda, Rudá armáda, a posléze opět ukrajinská armáda, aby nakonec oblast připadla až do začátku druhé světové války Polsku. Zřejmě i tato situace přispěla k tomu, aby se z mladého Kriegela stal doktor. Na univerzitu ve Lvově se kvůli svému původu nedostal a studia jej tedy přivedla ve dvacátých letech na Německou univerzitu v Praze, odkud po několika letech odešel s doktorátem.
Později se přibližně tři roky účastnil španělské občanské války jako interbrigadista (dobrovolník) na straně republikánů. Dosáhl zde v pozici šéflékaře dokonce hodnosti majora. Již tehdy měl spory s některými komunisty, kteří na něho údajně posílali udání do Sovětského svazu, z důvodu jeho náklonnosti k trockismu (Lev Trockij - bolševický revolucionář židovského původu, který se svými názory po Leninově smrti upadl ve Stalinovu nemilost, a proto musel emigrovat - pozn. autora). Spory vyvrcholily v Číně, kam odejel Kriegel opět jako lékař pomáhat ve válce proti Japonsku. Kritizoval totiž stav čínské medicíny, proto byl vyloučen z komunistické organizace.
Vrchol politické kariéry
Do Československa se vrátil po druhé světové válce. Tady se stal blízkým spolupracovníkem tajemníka Antonína Novotného, pozdějšího prezidenta. Právě díky němu se udržel dalších dvacet let v různých funkcích, ačkoliv byl často terčem některých straníků pro svůj židovský původ. Přesto byl velmi aktivním účastníkem únorového komunistického převratu, kdy v té době zastával post zástupce velitele Lidových milicí. Pro ně požadoval mnohem větší pravomoci a větší zásoby zbraní a munice.
Čistky během padesátých let přežil právě díky zmíněnému Antonínu Novotnému, ačkoliv byl odvolán z některých funkcí. Sám se zároveň postavil na obranu některých nekomunistických lékařů, kteří byli odborníky ve svém oboru. Další leta se věnoval převážné lékařské činnosti. Nejen praktické, ale i závodní. Nakonec se stal primářem a ve stejné době získal i titul kandidát věd.
Když byl na konci padesátých let zvolen prezidentem Československa Antonín Novotný, pomohlo to i Kriegelovi. Na tři roky odjel na Kubu, kde se stal poradcem nové vlády Fidela Castra. Zdejšímu obyvatelstvu pomohl prosadit například plošné povinné očkování proti dětské obrně. Po návratu z Kuby se pak stal poslancem ve Federálním shromáždění a zvolen byl i do dalších funkcí. Přesto zůstával dál i lékařem a často ordinoval.
Pozdější období pražského jara sice svrhlo jeho ochránce prezidenta Antonína Novotného, přesto získal Kriegel další funkce, tentokrát převážně v komunistické straně. Nebyl tehdy přímo zastáncem reformního křídla, během jednáních o obnově některých předrevolučních stran byl jednoznačně proti, přesto se sovětskému vedení znelíbil. Vrcholem bylo jeho vystoupení proti Brežněvovi a nepodepsání moskevského protokolu. Naštěstí to pro něho nemělo život ohrožující následky, jak si zprvu myslel. Velkou roli ale mohl i v této době hrát jeho židovský původ.
Prezident Ludvík Svoboda se tehdy odmítl z Moskvy do Československa bez Kriegela vrátit. Ten byl svému „zachránci“ po zbytek života vděčný, ačkoliv se někteří historikové domnívají, že by Sověti Kriegela stejně poslali domů. To měl později prý potvrdit i zástupce sovětské delegace, když řekl, že by z něho pouze „udělali hrdinu“, pokud by jej poslali do gulagu.
Podzim života
Následovalo tedy nevyhnutelné. Kriegel byl během následujících měsíců zbaven všech funkcí a necelý rok po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyloučen ze strany a odeslán do penze. V té době mu zbývalo pouhých deset let života. Přesto byl sledován Státní bezpečností, která na něho nasadila i několik agentů. Kriegel chtěl alespoň pomáhat jako lékař. To mu nebylo umožněno. A když chtěl nastoupit alespoň během letních měsíců jako pomocník, byl důrazně upozorněn, že „se to nehodí“ a „nesmí“.
Státní bezpečnost také vymyslela na Kriegela a jeho manželku Rivu akci, která je měla vystrašit a omezit tím jejich aktivity. Plán se však nepovedl. Dva Arabové vnikli do bytu s očekáváním, že tam naleznou pouze Rivu. Přítomni byli však oba manželé. Arabové po nich začali křičet, že je doktor sionista, který jde proti nim, a provolávali hesla o svobodné Palestině. Po nějaké chvíli utekli pryč. Při následném vyšetřování příslušníci Státní bezpečnosti celý příběh otočili, že si ho Kriegelovi vymysleli, aby na sebe upozornili, jelikož se již několik hodin po útoku začala ozývat zahraniční média se žádostí o podrobnější informace.
Životní příběh doktora Kriegela nebyl černobílý. Také rozhodně nelze jednoznačně říci, že by během sedmdesátých let změnil své názory z komunistického přesvědčení v pravicové. Jisté je, že přestal věřit v imperiální nadvládu Sovětského svazu a přál si, aby komunisté byli demokraticky voleni a těšili se silné důvěře obyvatel. Kriegel byl sice v kontaktu s různými lidmi – jak s těmi, kteří dříve podporovali Dubčekovy reformy, tak s těmi z řad „opozice“. Na sklonku života se stal vlastně bojovníkem za lidská práva. Proto také jako jeden z prvních podepsal v roce 1977 prohlášení Charty 77. Věděl, že je odposloucháván a sledován. Nechtěl, aby jeho jméno bylo oficiálně zveřejněno, aby neshodil celé úsilí autorů iniciativy, a tak nebyl ani viditelnou tváří, ani mluvčím Charty. Přesto byl jeho podpis velmi důležitý.
Doktor František Kriegel zemřel necelé dva roky po podpisu Charty 3. prosince 1979. Na jeho počest je každoročně od roku 1987 udělována Cena Františka Kriegla za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody. Před deseti lety se srpnové události a následné dohadování v Moskvě v čele s Kriegelovým odmítnutím podpisu protokolu stalo předmětem dílu Musíme se dohodnout seriálu České století. V loňském roce pak o Kriegelově životě vznikl film Muž, který stál v cestě v hlavní roli s Tomášem Töpferem. O jeho životě bylo také napsáno mnoho knih.
Zdroje: eBadatelna ABS ČR, Wikipedia - Kriegel, Invaze; Přepište dějiny a České století.
