„Hannoverský řezník“ svým obětem prokousl hrdlo. Sám skočil pod gilotinou

Pouhých několik týdnů před koncem první světové války vyrazili němečtí strážníci do bytu v Hannoveru. Šli na jisto za člověkem, v jehož společnosti byl naposledy viděn zmizelý sedmnáctiletý chlapec Friedel Rothe. Když však vtrhli do bytu, šokem na původní záměr návštěvy zapomněli. Přímo při sexuálním styku přistihli zdejšího nájemníka Fritze Haarmanna s nezletilým třináctiletým chlapcem. Haarmann byl za zneužití nezletilého a tehdy nezákonný homosexuální styk odsouzen na necelý rok do vězení. Případ Friedela Rotha postupně utichl během zmatků na konci války.

Až po mnoha letech se zjistilo, že strážníci zřejmě neprovedli prohlídku bytu nijak důkladně, jinak by pohřešovaného Rotha nalezli, respektive část jeho ostatků. Haarmann později totiž vypověděl, že se jejich sexuální styk zvrhl natolik, že mladíka zavraždil. Těla se zbavoval postupně, ale při svém zatčení v roce 1918 se stále za kamny v bytě nacházela hlava zavražděného. Hannoverský řezník měl v té době již na svědomí několik životů, přesto by tento nález mohl zastavit jeho největší řádění, které následovalo po jeho propuštění z vězení.

Velký vliv na pozdější Haarmannovo chování mělo dětství. Narodil se roku 1879 chudým rodičům jako šestý chlapec. Jeho maminka si přála děvče, a aby se vyrovnala se svým zklamáním, začala mladého Fritze oblékat do dívčích šatů a kupovala mu panenky na hraní. Nějakou dobu měl být dokonce zneužíván i svým starším bratrem. Již na škole se začala projevovat jeho orientace, když obtěžoval své spolužáky. Trauma si zažil i s jedním učitelem, který ho měl zneužít. Škola mu příliš nešla a několikrát propadl. Své chování nezměnil ani během učení na zámečníka a velkým problémem se u něho stalo studium na armádní poddůstojnické škole.

Nastoupil na ni již v patnácti letech a zpočátku byl nadšený. Jenže se u něho začaly projevovat halucinace, které se postupem času stále častěji opakovaly. Některé zdroje uvádějí, že ze školy byl propuštěn kvůli své orientaci, ale pravděpodobně se jednalo o nezpůsobilý psychický stav. Znechucen životem se poflakoval a nepracoval. Postupně se nechal svést svým sousedem, a také zneužil sousedčiny děti. Trestné řízení proti němu bylo zastaveno a dospívající Fritz byl poslán do psychiatrické léčebny v Hildesheimu. Několikrát se pokusil o útěk, nakonec u něho diagnostikovali oligofrenii – česky slabomyslnost (tehdy také jako idiocie nebo imbecilita).

V jednadvaceti letech dostal povolávací rozkaz do armády. Příkladný a poslušný voják, jak jej chválili, však často omdlíval, proto byl odeslán k hospitalizaci. Po necelém půl roce mu diagnostikovali schizofrenii. Byl propuštěn nejen z nemocnice, ale i z armády. Stal se tedy „invalidním asociálem“ a musel se vrátit do rodného Hannoveru, kde se hádal se svým otcem o peníze a výživné. Část peněz sice získal a otevřel si obchod s rybami, jenže brzy zkrachoval. Jakékoliv další pracovní nabídky buď odmítal, nebo dlouho pracovat nevydržel. V této době měl dokonce snoubenku, ta od něho však záhy odešla.

Útěchu hledal u mladých chlapců. Právě od jednoho z nich se v šestadvaceti nakazil pohlavní chorobou. Peníze pak získával drobnými krádežemi, zpronevěrou, vloupáním, ale také pomáhal policii jako informátor. Několikrát byl odsouzen na krátký čas do vězení. Tam také strávil velkou část první světové války, na jejímž konci po dalším odpykání drobného trestu začal vraždit.

Své přezdívky Fritz Haarmann získal způsobem usmrcení svých obětí. Hlavním místem získávání mladých chlapců se stalo Hannoverské nádraží. Tady se potulovalo mnoho mladých lidí, uprchlíků, ztracenců a žebráků. Často neznámé oslovoval s údivem, že konečně nachází svého syna, hned se však rozplakal, protože budoucí oběť „byla“ jeho imaginárnímu synovi pouze podobná. Působil důvěryhodně, a když takovému strádajícímu mladíkovi nabídl nocleh, jídlo, případně peníze, tak téměř pokaždé jeho lov dopadl úspěšně. Oběti, kterou si odváděl domů, zbývalo maximálně několik hodin života.

V bytě chlapce znehybnil, brutálně znásilnil, někdy uškrtil, většinou však rovnou prokousl hrdlo, dokonce si prý pochutnával na krvi zabitého. Později si kvůli tomu získal pověst Hannoverského vlkodlaka a upíra. Čím déle nebyly tyto činy objasněny, tím více se kolem jeho postavy vytvořilo fám a nesmyslů. Svoji první vraždu provedl zřejmě neúmyslně, ty další už plánoval.

Když se již téměř čtyřicetiletý Haarmann vrátil po první světové válce z vězení za styk s nezletilým, bylo Německo v daleko horší situaci než během války. Monarchie se změnila ve Výmarskou republiku, všude byla bída a chudoba, kterou podporovala závratně rostoucí všudypřítomná inflace. Chaos střídal chaos, čehož opět využil vrah Haarmann téměř beze zbytku.

Zavražděná těla totiž porcoval a zbavoval se jich v řece. Jenže v době nouze o potraviny některé části masa vzal na černý trh a prodával jako vepřové maso nebo mleté koňské maso. Sám prý některé pokrmy jedl, ale při pozdějším vyšetřování kanibalismus tvrdošíjně odmítal.

Již na začátku svého řádění potkal Hanse Granse, o dvacet let mladšího zlodějíčka, kterého chtěl původně také zavraždit. Jenže se mu líbil, a tak ho nechal jít. Čas od času se spolu stýkali, proto také Grans nachytal Haarmanna při jedné z jeho vražd. Na policii nešel. Naopak mu začal pomáhat. Prodával šaty a další věci obětí. Jestli spolu měli i hlubší vztah, není jednoznačné. Pravdou je, že styk udržovali několik let.

Osudným se jim oběma stal konec května roku 1924. Hrající si děti objevily v řece Leině čtyři lebky. Později bylo nalezeno dokonce dvaadvacet dalších lebek a mnoho kostí. Kriminální policie začala vyšetřovat čin jako řádění sériového vraha a podezírala osoby s homosexuální orientací. Na seznamu se tehdy nacházel i Fritz Haarmann. Jenže ten zastával (i přes svá dřívější obvinění a množství trestů) pozici policejního informátora. Spolupracoval pro ně prý s mafií jako agent provokatér.

Jeden z detektivů připomněl starší případ, kdy byl Haarmann podezřelý již z jedné vraždy, proto jej nechali sledovat. Bezvýsledně. Následně jej ze seznamu vyškrtli. Jenže vrah se nakonec udal sám, zcela omylem. Asi měsíc po nálezu lebek byl zatčen. Policisté si pro něho nemuseli chodit, na služebnu přišel sám společně s patnáctiletým chlapcem. Haarmann jej prý náhodou na nádraží kontroloval, ale jelikož neměl doklady, rozhodl se přivést ho na policii, protože je přeci jejich pomocník. Chlapec ale ihned vyhrkl, že mu muž vyhrožoval, držel nůž u krku a chtěl ho znásilnit.

Byla to pravda. Chlapci se však podařilo z vrahova bytu utéct a Haarmannovi nezbylo nic jiného, než se za ním vydat ven. Obával se, že vzbudí pozornost, pokud se mezi lidmi budou postrkovat, proto jej chtěl dovést na služebnu. Vůbec si zřejmě neuvědomoval, co mu hrozí, a jistě ani netušil, že se domů již svobodně nepodívá.

Během výpovědi po zatčení svoji vinu popíral. Mezitím probíhala prohlídka jeho bytu. Kriminalisté objevili spousty krve na zemi i oblečení. Haarmann však tvrdil, že se jedná o jeho krev, protože mu tekla z nosu. Po šesti dnech, kdy byl týrán hladem i fyzickými výpady ze strany vyšetřovatelů, se přiznal nejprve ke dvěma vraždám, později k sedmi. V šedesátých letech jeden z bývalých detektivů sepsal paměti, ve kterých připomínal nepovolené praktiky tehdejších vyšetřovatelů a strážných. Haarmanna tloukli, do vazby mu vysypali lebky a strašili ho tím, že pokud se nepřizná, budou ho navštěvovat zlí duchové a podobně. To prý přispělo k jeho rozhodnutí promluvit.

Na příkaz soudce byla po nálezu lebek snížena hladina řeky Leiny. V jejím korytu nalezli přes tři sta kusů kostí (některé zdroje zmiňují až pět set kusů), které odpovídaly přibližně počtu dvaceti dvou obětí. Celkem mu jich nakonec prokázali dvacet sedm, nejmladšímu bylo deset a nejstaršímu dvacet dva let. Jelikož se několik měsíců před zatčením Haarmann přestěhoval, vyšetřovatelé prohledali i jeho předchozí obydlí a vyslechli mnoho sousedů. Podlaha byla nasáklá krví, sousedé prý často vídali vraha s mladšími hochy, někteří prý byli viděni za okny nazí, často se z bytu ozývali různé rány, Haarmann a Grans neobvykle často používali toaletu nebo odcházeli pryč s různými balíčky. Obyvatelé to všechno však přičítali tomu, že jejich soused obchodoval s konzervami.

Zatčen byl tedy i Hans Grans, protože se u něho našlo oblečení několika obětí. Soud začal až v samém závěru roku 1924. Odborníkem z oboru psychologie byl k procesu jako soudní znalec povolán profesor Theodor Lessing (kterého v roce 1933 zabili nacističtí fanatici v Mariánských Lázních - pozn. autora). Ten často upozorňoval na propojení hlavního podezřelého s policií. Po čase byl od procesu odvolán. Po několika letech napsal i knihu Haarmann, ve které popisuje pozadí celého procesu. Pravdou je, že vrah byl celou dobu vysmátý. Odvolával se na svoji spolupráci s policií, které mnoho let pomáhal. Dokonce měl s jedním z vyšetřovatelů vlastnit soukromou detektivní kancelář. Nebál se žádného trestu a snad si jej ani nepřipouštěl.

Grans také nečekal, že by získal nějaký tvrdší trest, jeho starší přítel ho však obvinil z minimálně dvou vražd. Proč? Zřejmě se nerozešli úplně v dobrém. V době Haarmannova stěhování do nového bytu, se od něho odstěhoval Grans ke svému novému partnerovi. Rozsudek byl pro veřejnost očekávatelný - oba dostali trest smrti. Haarmann se prý celou dobu smál, úsměv mu „ztuhl“ až tváří v tvář gilotině. Těsně před popravou se v něm přeci jen zřejmě projevilo něco lidského, když odvolal své obvinění proti Gransovi a vzal všechny vraždy na sebe. To Gransovi zachránilo život, protože v rámci nového procesu byl odsouzen na „pouhých“ dvanáct let za napomáhání. Jenže rok před propuštěním byl převezen do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde byl vězněn (zřejmě kvůli své orientaci) o dalších sedm let déle. Po osvobození se vrátil do Hannoveru, později se oženil a žil prý až do roku 1975.

Haarmanna však čekala gilotina. V noci na patnáctého dubna 1925 bylo splněno poslední přání – doutník a brazilská káva. Ráno byl popraven. Jeho hlavu naložili do formaldehydu a poskytli Ústavu pro studium mozku v Mnichově. Výzkum zjistil, že Haarmann musel trpět meningitidou, která vedla ke změnám nejen v mozku, ale i osobnosti. Dlouhá léta byla hlava uložena v Ústavu soudního lékařství v Göttingenu, ale nevědělo se, co s ní. Proto byla po téměř devadesáti letech zpopelněna a neznámo kde pohřbena.

Zdroj: Encyklopedie vrahů; Kriminalistika.eu; Wikipedia