Hora v pohybu. Před 60 lety způsobila katastrofu na přehradě Vajont

První myšlenky na stavbu přehrady na řece Vajont pod horou Monte Toc v severní Itálii měli stavbaři již na přelomu 20. a 30. let minulého století. Cílem bylo zadržení velkého množství vody potřebné k dostatečné výrobě elektřiny pro severoitalská města v době sucha. K vytvoření projektu a předložení záměru úřadům došlo až během druhé světové války v roce 1943. Stavba byla odsouhlasena, ačkoliv v komisi chybělo kvůli válce mnoho členů a oficiálně tak neměla být usnášeníschopná. Nikdo však tuto skutečnost nikdy nenapadl. Po válce pokračovala v geologických průzkumech firma SADE, která musela uklidňovat pochybnosti kontrolních orgánů i místní dotčené obyvatele. Ti měli své pozemky a obydlí v místě plánovaného zatopení.

Stavební práce na přehradě byly zahájeny v roce 1956 bez souhlasu příslušného ministerstva. Ten dostali stavbaři až o rok později. Projekt procházel neustále úpravami z důvodu častých sesuvů skalního masivu v místech, kde měla být usazena hráz, jejíž původně plánovanou výšku zvýšili ze dvou set metrů na na necelých 262 metrů, což téměř ztrojnásobilo plánovaný objem nádrže. Následovalo lehké zemětřesení, po kterém úřady nařídily další geologický průzkum, během něhož byly nalezeny pozůstatky sesuvu z doby starší doby kamenné na hoře Monte Toc. Zjištění, že při napouštění přehrady hrozí další sesuvy, firma SADE úřadům nesdělila a pokračovala ve stavbě, kterou dokončila na podzim 1959. O několik týdnů později se v hoře objevila trhlina o délce 2 kilometry a ve tvaru M.

V únoru 1960 se začala nádrž pomalu napouštět na kótu 600 metrů nad mořem, později o padesát metrů výše. V listopadu stejného roku se do vody sesunulo přibližně 700 tisíc kubických metrů skalního masivu. Hráz nebyla nijak poškozena. Firma SADE pověřila Vysokou školu technickou v Padově k sestavení simulace katastrofy v údolí řeky Vajont, která však chybně určila, že napuštění nádrže na výšku sedmi set metrů bude bezpečné a bez rizika. Ke zprovoznění přehrady do provozu došlo v roce 1961.

Během dvou let provozu byla voda z nádrže neustále vypouštěna a zase napouštěna, aby se snížilo riziko sesuvu okolního terénu. Obyvatelé údolí si stále častěji stěžovali na zemětřesení a hlasité zvuky vycházející z hory Monte Toc. Katastrofě napomohlo vydatné deštivé počasí v roce 1962. Část svahu se dala do pohybu. Dosáhla rychlosti centimetr denně. Na začátku roku 1963 se podařilo upuštěním vody docílit stabilizace (respektive zpomalení) sesuvu. Bohužel s jarním táním a navýšením hladiny o pět metrů, pozdějšími opětovnými vydatnými dešti a dalším navýšením hladiny, došlo k neodvratné situaci. Svah se začal opět hýbat, tentokrát rychlostí tři centimetry za den, později dvacet centimetrů a v říjnu již metr. Upouštění vody k ničemu nevedlo. Někteří starostové okolních vesnic vyzvali spoluobčany k evakuaci. Všichni ale neodešli.

9. října 1963 v podvečer spatřila obsluha přehrady, jak v místech, kde byl předpovězen případný sesuv, padají stromy k zemi. Přibližně hodinu a půl před katastrofou byla omezena doprava na komunikacích pod přehradou, zároveň byli varováni obyvatelé okolních obcí, že by v noci mohlo dojít k mírnému přelití vody přes hráz, ale že se není čeho obávat. V celkové délce tří kilometrů se ve 22:39 dalo do pohybu asi 270 milionů metrů krychlových kamení, stromů a půdy. Přibližně dvojnásobek objemu nádrže. Sesuv trval necelou minutu. Překvapeni byli obyvatelé městečka Longarone pod hrází, protože dle dřívějšího varování došlo k „mírnému“ přelití vody přes hráz. Celkem šlo o 25 milionů kubíků vody. Longarne a další vesničky byly zničeny. Štěstí v neštěstí měly vesnice na břehu přehrady, jelikož je voda jen těsně minula. Nevyhnuly se však zásahům létajícího kamení. Hladina se zvedla i několik kilometrů proti proudu a zasáhla zdejší obce, naštěstí bez fatálních následků. Ačkoliv bylo nebezpečí očekáváné, neodradilo zvědavé obyvatele a zaměstnance obsluhující přehradu k bezprostřednímu pozorování katastrofy. Většina na místě zahynula.

Během ničivé události zahynulo přes 2 tisíce lidí. Přesné číslo se nepodaří nikdy zjistit. Obrovské množství těl zůstalo pod masivními troskami, ta nalezená se nedařilo identifikovat. Nedaleko bylo postaveno pietní vzpomínkové místo. Přeživším obyvatelům stát založil novou obec Vajont, vzdálenou asi 50 kilometrů od přehrady. Někteří se však vrátili zpět a postupně se podařilo zdejší obce obnovit.

Zajímavé je, že hráz přehrady vydržela. Katastrofa však zničila elektrárnu a budovu obsluhy. Italské ministerstvo pro veřejné stavby zahájilo vyšetřování. Stavební inženýr Pancini, jeden z obviněných, spáchal sebevraždu před zahájením soudního procesu. Ten začal až pět let po katastrofě v roce 1968 a trval rok. Ostatní obžalovaní byli odsouzeni, ale některým zmírnil rozsudek odvolací soud, jiné plně osvobodil. Mnohem déle trval spor o náhradu škod. Firma SADE, respektive její pozdější majitel společnost Montedison, byla odsouzena k náhradě škod postiženým obcím až po neuvěřitelných 34 let po katastrofě v roce 1997.

U nádrže byly vybudovány čerpací stanice, které udržují stále stejnou výšku hladiny. Kanál do elektrárny byl prodloužen, aby voda mohla odtékat závalem až do údolí Piave. Hráz je stále udržována, od roku 2002 volně přístupná a hojně navštěvována turisty i badateli. O rok dříve byla katastrofa zfilmována s názvem Vajont - šílenství mužů.