Houbařská sezóna je v plném proudu. Pozor na jedovaté bedly a žampiony

Houbařská sezóna v letošním roce měla dvě etapy. První červnovou, kdy shodou okolností byly některé lesy plné hub, a to dokonce takových, které rostou až v pozdním létě, či začátkem podzimu. Druhou část sezony si užíváme v těchto chvílích. Na sociálních sítích se můžeme kochat fotkami úlovků z různých částí republiky. Například u nás v západních Čechách jsou lesy plné bedel a klouzků, na loukách a zahradách pak hojně rostou žampiony a pýchavky. Někteří zástupci pro nás obvykle jedlých hub jsou však jedovatí, ale i naopak - některé houby považujeme za nejedlé, ačkoliv tomu tak není.

Pravděpodobně je potkáte při každé návštěvě lesa, ať je léto, nebo zima. Bílé až hnědé houby ve tvaru žárovky (či hrušky) rostou v trsech, a když uzrají a uschnou, práší se z nich. Možná odtud pochází ono slovo označující nejedlé houby, totiž „prašivky“. Zdání však klame. Všechny pýchavky jsou jedlé. Zaměnit je můžeme snad jen s prášivkami, které patří mezi pýchavkovité a jsou tak s pýchavkami příbuzné. Samozřejmě také „práší“. Záměna se však houbaři nestane osudnou, jelikož i prášivky jsou jedlé. Nemají ale nijak výraznou chuť.

Mezi nejčastěji se vyskytující zástupce patří pýchavka obecná. Většinou ji najdeme na cestách, polích, loukách a v listnatých lesích. Malé „žárovky“ mají na klobouku ostny a bradavky. Pro sběr a následnou konzumaci jsou vhodné mladé houby. Upravují se například jako škvarky a na mozeček.

Dalším velmi hojným zástupcem je pýchavka obrovská (někdy také pojmenována jako vatovec obrovský - pozn. autora). Ta často utvrzuje houbaře ve svém názvu, jelikož dorůstá do průměru i přes jeden metr a váhy až dvacet kilogramů. Pýchavka obrovská připomíná spíš fotbalový míč, nemá viditelné ostny, je hladká. Ke konzumaci ji můžeme využít, dokud je uvnitř bílá. Tato velmi chutná houba je vhodná především na řízky, kdy připomíná tofu či sýr.

Kdo by neměl rád smažené klobouky bedly vysoké. Houba je v lesích i v trávě krásně viditelná, jelikož dosahuje vyššího vzrůstu a její klobouk má až čtyřicet centimetrů v průměru. Způsobů zpracování je samozřejmě více. Lze ji nejen smažit, ale i dusit a sušit. V současné době patří mezi jedinou zaručeně jedlou houbu svého druhu.

Dalším u nás nejčastějším zástupcem je bedla červenající. U té by měli někteří houbaři zbystřit. Odborníci ji totiž označují za mírně jedovatou, ačkoliv se v některých atlasech můžeme dočíst, že je jedlá a chutná. Pravdu mají vlastně obě strany. Bedla červenající má některé poddruhy (jedna z nich je pojmenována jako česká), které mohou být pro slabé, citlivé nebo alergické jedince jedovaté. Neměla by se tedy konzumovat ve větším množství. Od bedly vysoké ji můžeme rozpoznat například podle velikosti. Vysoká je až dvacet centimetrů a klobouk dorůstá maximálně stejně velkého průměru. Oproti bedle vysoké dosahuje maximálně polovičních rozměrů. Bedla červenající narozdíl od své vyšší příbuzné po naříznutí červená.

Nejedlých a jedovatých bedel existuje větší množství. V České republice se můžeme setkat ještě s jedovatou bedlou zahradní, někdy nazývanou též jako českou. Jak napovídá její název, můžeme ji objevit na zahradě, ve skleníku i na kompostu, protože má ráda prohnojenou půdu. Poznávacím znamením je opět řez, po kterém mírně zčervená. Její noha (třeň) je mohutnější než u ostatních bedel, vzrůstem bývá menší než bedla červenající. Podobného vzrůstu je i další jedovatá houba, bedla ostrošupinná. Ta má dvě poznávací znamení: zaprvé nepříjemně zapáchá, zadruhé má dohněda zbarvený klobouk. Obě zmíněné bedly jsou někdy označené pouze za nejedlé, možná i jedlé. Podle odborníků mohou ale obsahovat podobné jedy jako nejjedovatější muchomůrka u nás, zelená.

Mnoho milovníků této houby ji v přírodě nesbírá, ale kupuje pouze v obchodech. Zřejmě se bojí záměny s jinými druhy. A není se čemu divit, jelikož přibližně polovinu všech případů otrav houbami během jednoho roku v České republice způsobují právě jedovaté pečárky. Všechny žampiony jsou jedlé, kromě jediného druhu – pečárky zápašné. Tu lze rozpoznat při řezu, kdy nejprve zežloutne, a poté opět zbělá. Odradit by vás měl i silný zápach, který připomíná nemocnici a který je výraznější při tepelné úpravě. Konzumace nejedlé pečárky může způsobit žaludeční křeče a nevolnost, u slabších jedinců dokonce i smrt.

Sice platí, že bychom měli sbírat pouze houby, které skutečně známe, přesto existuje mnoho druhů, o kterých jsou někteří houbaři přesvědčeni, že nejsou jedlé. Mezi ně patří například klouzek kravský nebo liška (lištička) pomerančová. Samotní mykologové se přou o to, jestli takové houby sbírat. O některých se ve starších atlasech můžeme dočíst, že byly považovány za jedovaté. Odborníci sice tyto teorie časem vyvrátili, mezi obyčejnými návštěvníky lesa, kteří své houbařské vzdělání dědí většinou od svých rodičů a prarodičů, to zůstane ještě dlouho zakořeněno. Důležité je, že v žádném případě nepřijdou o gastronomický zážitek, který nabízí jiné a všeobecně dobře známé lahodné houby.

Zdroj: Wikipedia (Pýchavka obrovská, pečárka zápašná, bedla vysoká), Myko.cz a Mykoweb.cz