Článek
Pokud si někdy uděláte výlet vlakem do Plas na severní Plzeňsko, pravděpodobně po výstupu z vagónu uvidíte kocoura sedícího na lavičce u výpravní budovy. Těžko popsat, zda se jedná o výpravčího, jelikož nemá známou červenou čepici ani výpravku (zelená plácačka používaná k výpravě vlaku - pozn. autora), nebo o dozorce, který dohlíží na klid ve stanici. Nelze jej řadit mezi šotouše, protože ti mají vždy minimálně v jedné ruce fotoaparát.
Kde se vzal?
Ačkoliv kocour vzbuzuje lítost cestujících, že je sám, opuštěný a hladový, opak je pravdou. Majitelé bydlí právě na nádraží. Opuštěný rozhodně není, což platí i o nedostatku potravy. Čeká vždy na příjezd prvních ranních vlaků, protože mu někteří průvodčí a strojvedoucí dávají různé pochoutky. Pokud náhodou nedostane od nikoho žádný pamlsek, odejde zpět k budově, posadí se zády k vlaku a hází na všechny své opovržlivé pohledy.
Nejen do místní ZOO míří mnoho rodin s dětmi, pro které je kocour první atrakcí. Po návratu z města a při čekání na zpáteční vlak se mnozí diví, kam jejich nový chlupatý přítel zmizel. Neutekl ani neodjel pryč. Většinou polehává v létě někde ve stínu, v zimě v teple, a pokud je právě otevřen místní domeček (nádražní hospoda), bývá zde mezi prvními štamgasty.
Kolují historky nejen o jeho vyjížďkách vlakem do Plzně a zpátky, ale i o vyděšených cestujících, kteří se bojí, když vidí běžícího kocoura k přijíždějícímu vlaku. Ale strach není na místě. Kocour pochází z pravé železničářské rodiny, má tedy dráhu v krvi. Pokud někdy do Plas zavítáte a náhodou jej na nádraží potkáte, nekrmte ho. Byl by přecpaný, protože dostává dobroty od mnoha dalších náhodných kolemjdoucích. Pozdravte, pohlaďte ho. Je šťastný jako blecha, když někomu přede na klíně. Pokud jej náhodou nepotkáte, nezoufejte. Pravděpodobně si dává přestávku během náročné celodenní směny, ale téměř nikdy žádný vlak neproklouzne jeho očím.
