Článek
Tři vápencové doly u Litoměřic pravděpodobně z 19. století, pojmenované jako Richard I až III, přestavěli nacisté během druhé světové války na tajnou podzemní továrnu určenou pro zbrojní výrobu. Pro svoji pravděpodobnou délku, kterou kvůli závalům nejde určit přesně, se jednalo o největší komplex využívaný nacisty na českém území. Zajímavé je načasování výstavby továrny na jaro 1944, s plánovaným dokončením v srpnu 1945. K tomu však kvůli konci války a prohře Třetí říše nikdy nedošlo. Přesto již na podzim 1944 začaly plnit některé výrobní haly svůj účel, když zde byly vyráběny součástky do spalovacích motorů pro tanky, elektronky a další. V úvahu připadala i výroba paliva pro moderní stíhací letouny a rakety, tato teorie však nebyla nikdy zcela potvrzena.
V podzemním komplexu pracovalo přes několik tisíc lidí. V největší míře (cca 4000) se jednalo o vězně nedalekého koncentračního tábora Terezín a menšího tábora v Litoměřicích. Další pracovníci (cca 1200) byli z řad civilních zaměstnanců, ale i tzv. „totálně nasazení“ (nucené práce pro Třetí říši). Dle dochovaných materiálů byl 4. květen 1945 posledním pracovním, protože následujícího dne samotní nacisté měli „propustit“ vězně z koncentračního tábora. Osvobození Litoměřic a okolí Rudou armádou probíhalo 7. května 1945, kdy se ještě nacisté pokusili na poslední chvíli vyhodit celý komplex Richard do vzduchu. Dodnes není jasné, proč tak nakonec neučinili. Zajímavé propojení se známým Štěchovickým „pokladem“ je skupina Hanse Kammlera (nacistický stavební inženýr a důstojník Waffen-SS) z vojenského prostoru Hradišťko, která se v těchto dnech, dle jednoho z pramenů, měla pohybovat i v Litoměřicích.
Fotografie z podzemí komplexu Richard.
V poválečných letech vojáci Rudé armády vyklízeli prostory, přesto i po odchodu vojska zůstalo ve štolách mnoho materiálu. Většina byla využita Fondem národní obnovy, opět se začal těžit vápenec, aby pro nerentabilitu po několika letech těžba skončila, a zájem pro zřízení skladů ovoce a zeleniny projevila Národní správa podniků zasílatelských, skladištních a překladištních v ČSR.
Od roku 1964 slouží komplex Richard II jako úložiště radioaktivních odpadů, což zapříčinilo uzavření a zabezpečení volného vstupu do podzemí. O průzkum ostatních prostor se v 60. letech pokusili vojáci, v 80. letech zde byl natočen režisérem Jiřím Věrčákem celkem třídílný dokument Československé televize Tajemství továrny Richard. Kromě přírodních závalů byly objeveny i závaly umělé. Proč vznikly? Jak a kdy?
Proč k novým informacím instituce mlčí?
Podrobné pátrání pánů Tomáše Rotbauera a Jaroslava Mareše, během kterého se například povedlo vyzpovídat bývalého správce areálu v Richardu Josefa Pohořelého, režiséra výše zmíněného dokumentu Věrčáka, prohledat několik archivů a najít mnoho starých fotografií, přineslo neočekávané zjištění. Umělé závaly vznikly odstřelem. Ne však nacisty na konci války, kteří by v podzemí chtěli uschovat zlato, zbraně či archiv, protože některé chodby byly přístupné ještě několik let po válce. Dle zjištění badatelů se v 60. letech o prostory aktivně zajímaly instituce, které zde chtěly uložit nebezpečné látky. Další radioaktivní odpad - nízkoaktivní i vysokoaktivní. Rotbauerem nalezená korespondence mezi Čížkovickými cementárnami a Libereckými automobilovými závody (LIAZ) obsahuje zmínky o uložení odpadních kyanidových solí a sloučenin arsenu a rtuti. Odpad měl být v takové formě, že jej nebylo možné zničit obvyklým způsobem, než jen uložit někam na nepřístupné místo na „věky věků“. Dochovala se i povolení od hygieniků a definitivní souhlas Okresního národního výboru v Litoměřicích z října 1969 s podmínkou, že prvních přibližně 100 metrů bude využívat Památník Terezín.
Tomáš Rotbauer a Jaroslav Mareš se samozřejmě obrátili na příslušné instituce s žádostí o vyjádření. Proč k tématu nemají co říci? Kam zmizely další dokumenty? Začátkem letošního roku pan Rotbauer seznámil veřejnost s výsledky své práce na přednášce v litoměřické knihovně. Město Litoměřice poté přirovnalo zjištěné informace k šíření poplašné zprávy, protože muselo krotit paniku místních obyvatel a ohradilo se tím, že probíhá nonstop měření, které by kyanid v podzemní vodě objevilo. Proč se tím však veřejné instituce nechtějí zabývat? Vina lze jednoduše svalit na „dobu socialistického nepořádku“. Vědí snad, že otevření prostor a ekologické zničení nebezpečného odpadu by bylo příliš nákladné, proto se tomu zatvrzele brání? Nebo se čeká, až se opravdu něco stane a bude pozdě?
Některé instituce mlčí, nebo se brání, ale čas jistě ukáže. Stále je možné, že archivy vydají další dokumenty. Stejně tak může promluvit někdo z mladších i starších pamětníků, protože nejde o dobu dávno minulou. Přes 50 let od povolení uložení nebezpečných látek, přes 30 let od natáčení dokumentu Československé televize. Kdy se dozvíme pravdu?
