Článek
Často se cestující vztekají, když mají naplánovanou dalekou cestu s pouhým několikaminutovým přestupem mezi vlaky. Naše rodinka minulý podzim vyrazila do nejmenovaného pražského divadla na Václavském náměstí s tím, že využijeme přibližně dvouhodinové okno mezi příjezdem na hlavní nádraží a začátkem divadelního představení k prohlídce okolí. Z této časové mezery zbyla vlastně pouhá jedna minuta.
Vlak z Plzně skončil v Berouně
Vyrazili jsme Západním expresem z Plzně do Prahy. Výhodou tohoto spoje je, že před cílovou stanicí zastaví jen v Praze na Smíchově. Cesta ubíhala výborně. Tedy, pouze do Berouna. Člověk neznalý železnice by se podivil, proč stavíme v místě, kde nemáme. Mě to nepřekvapilo. Vždy se najde nějaký důvod: křižování, porucha, výpravčí musí dát strojvedoucímu rozkaz k další jízdě a v neposlední řadě mimořádná událost. A jistě by se našly další příklady. Uběhlo však několik minut a na chodbičce jsme zaslechli hlas, který mluvil sice nahlas, ale z našeho kupé mu nikdo nerozuměl. Vtom otevřel dveře výpravčí. Ne, nemýlím se, nebyl to průvodčí našeho vlaku. Opravdu za námi přišel výpravčí oné stanice a ptal se, jestli jsme jeho příkazy slyšeli. Když jsem odpověděl, že neslyšeli, informoval nás, abychom přestoupili do vedlejšího osobního vlaku, protože lokomotiva naší soupravy má poruchu a dál nejede. Inu, stane se.
Kdo se pohybujete v okolí Prahy, jistě znáte vlaky zvané jako „ešusy“. Oficiálně se jedná o jednotky číslo 471 a České dráhy je pojmenovaly jako CityElefant. Právě do tohoto ešusu nás tedy nasměroval berounský výpravčí. Místo měl naštěstí každý cestující. Musím říct, že jsem po zhlédnutí jízdního řádu znervózněl. O nějaké procházce v Praze po okolí Václaváku už nemohla být řeč, ale divadlo jsme měli stále stihnout naprosto bez obav. Vlak se v plánovaný čas rozjel a my se kochali nejen okolní přírodou, ale i „krásnými“ graffiti.
Další porucha a dítě, jehož tatínek by zasloužil…
První problém přišel v Srbsku. Průvodčí pobíhali kolem souprav, rozčilovali se. Po deseti minutách jsme odjeli zpožděni. V Karlštejně se situace opakovala s jiným výsledkem. V naší části nefungovalo dálkové otvírání, respektive zavírání dveří. Průvodčí nás museli vyhnat ze druhé do první soupravy, která praskala ve švech, tudíž jsme zůstali stát u dveří, ale jiní cestující dokonce zůstali venku, aby počkali na další spoj.
Při těchto přesunech samozřejmě narostlo zpoždění vlaku na dvacet minut. My jen sledovali, že se do divadla dostaneme na poslední chvíli, ne dřív jak deset minut před začátkem. Naši trpělivost však zkoušel ještě mladý cestující. Malý kluk s rodinou, který stál vedle nás. Krátil si čas hlasitým opakováním dvou slov: „máma-táta-máma-táta-máma…“. Bylo to ke zbláznění! Možná jiná neuměl, nebo se je teprve naučil říkat a chtěl zazářit. Naše děti pěnily, já drtil zuby o sebe, abych za nimi udržel jazyk. Klučinův tatík by zasloužil, ale dodnes nevím, jestli metál za výdrž, nebo několik dobře míněných slov od plic, aby své dítě patřičně usměrnil.
Praha hlavní nádraží? Kdepak
Cesta dál ubíhala bez dalších překážek. Mnoho cestujících, kteří čekali na svůj vlak v zastávkách, se zděsilo, když uviděli plnou soupravu. Ačkoliv kvůli zpoždění jel následující vlak stejným směrem přibližně za pět minut, někteří cestující potřebovali nutně rozrazit naši tělesnou stráž u dveří a zbytek cesty nadávat „jak jsou ty dráhy hrozný“. Rodinu jsem upozornil, že na hlavním nádraží rychle vystoupíme a přeběhneme na metro, ať do divadla nepřijdeme pozdě. Ale kdepak, poslední rána nás teprve čekala, když se ozvalo hlášení, že tento vlak svoji jízdu mimořádně ukončí již ve stanici Praha-Smíchov z důvodu obratu soupravy a snížení zpoždění následujícího spoje.
Nezbývalo nic jiného, než pohotově zakoupit SMS jízdenky na pražskou městskou hromadnou dopravu a najít spojení do divadla. Podařilo se nám využít výhodného postavení u dveří a doběhnout na metro, které právě přijíždělo. Dalším bychom už přišli do divadla pozdě. Zbýval jeden přestup, příjezd do stanice Muzeum a rychlý úprk směr pasáž Paláce Fénix. Tři minuty před začátkem představení jsem podával bundy a kabáty do šatny, kdežto dámská část naší rodiny ještě musela nutně prozkoumat zdejší WC.
Na svá místa jsme usedli pár vteřin před plánovaným začátkem představení. Proč plánovaným? Protože jsem po chvíli litoval našeho běhání. Hlediště bylo zaplněno asi z poloviny, ale další diváci se pomalu až snad plíživými kroky hrnuli do sálu. Představení začalo o pět minut později s plným sálem. Nepřišli jsme poslední. Vnímaný děj však místy narušovaly myšlenky, jaká kouzelná překvapení a mysteriózní překážky na nás čekají při zpáteční cestě vlakem domů. Naštěstí bylo již vše v pořádku.