Článek
Pokud patříte mezi dříve narozené a pocházíte z Moravy, možná znáte úsloví, kterým vás rodiče či prarodiče častovali: „Nezlob, nebo skončíš jako Lecián!“. Martin Lecián, kterého nazývali Postrach Moravy, byl v dobách První republiky známým zlodějem. Na „šikmou plochu“ se vydal již v mládí. Narodil se v roce 1900, měl celkem devět sourozenců. Jeho matka zemřela velice brzy, otec byl opilec a propadl karbanu, dokonce prý prohrál syna v jeho deseti letech právě v kartách, ten pak musel několik měsíců jezdit s cirkusem. Děti byly týrány hlady, jejich otec je bil a starší dcery nutil k vydělávání peněz prostitucí. Rodinné zázemí mělo zajisté vliv na Leciánovo chování.
Kvůli drobným deliktům v mládí byl ve čtrnácti letech poslán na převýchovu do polepšovny. Později prohlašoval, že se při pobytu v ústavu naučil, co do té doby ještě neuměl. Po svém propuštění v osmnácti letech začal opět krást a postupně byl odsouzen ke dvěma menším trestům, než dostal předvolání k odvodu na vojnu. Odtud se mu podařilo zběhnout celkem pětkrát. Při posledním útěku se seznámil s Marií Křenovskou. Společně s Leciánem se vydali na dráhu zlodějů - profesionálů.
Legenda o „moravském Jánošíkovi“
Lecián nekradl jen se svojí milenkou Křenovskou, ale spolupracoval i s dalšími dezertéry a zločinci. Nezaměřoval se pouze na Moravu, ale i na Čechy a Slovensko. Byl v mnoha ohledech jiným delikventem než ostatní. Během jediné noci totiž dokázal „udělat“ několik pokladen, a to v místech desítky kilometrů od sebe vzdálených. Také jeho typický postup otevírání trezorů byl zvláštní, protože trpěl tuberkulózou a dusaný popel, který byl jednou z vrstev těchto trezorů, mu nedělal dobře, naučil se překonávat zabezpečení tak, že obnažil půl centimetru silný plášť a zničil zámkový mechanismus. Onen popel byl až za zmíněným zámkem. Kvůli svému onemocnění měl při dobývání trezoru mokrý šátek kolem úst a nosu, aby zabránil vdechnutí jakéhokoliv prachu. Šátek pak většinou zanechal na místě činu.
Vymykal se ale i chováním. Potrpěl si na eleganci, rád utrácel za oblečení a trávil večery v luxusních podnicích v Praze, k ženám se choval galantně, vozil se první třídou i taxi službou. Četníci po něm samozřejmě pátrali, ze začátku ale marně. Jeho pověst se čím dál více šířila díky oslavným článkům novinářů i prostým lidem, kteří jej oslavovali jako moravského Jánošíka. V jejich očích totiž okrádal bohaté. Ono, ruku na srdce, proč by chodil loupit k chudým, kteří nic neměli. Na rozdíl od zmíněného Jánošíka těmto lidem ale nikdy nic nedal. Přesto byl oslavován, dokonce i v kramářských písních. Ženy z něho byly jako u vytržení, muži obdivovali jeho činy. Hrdina je však brzy zklamal.
První útěk z vězení
V roce 1926 byl Lecián zadržen i s Křenovskou v Prostějově, odkud ho kvůli onemocnění převezli do nemocnice v Olomouci. Odtud desátého prosince stejného roku uprchl společně s nebezpečným maďarským zločincem Szekelyem. Jistě netušil, že mu nezbývá ani rok života. Při útěku zranili dva strážné, následující dva týdny se společně dopustili několika krádeží, a pak se jejich cesty rozešly. Začaly týdny a měsíce Leciánova běsnění.
V lednu 1927 zastřelil ve Slavkově u Brna obecního strážného, který jej vyrušil při vloupání. Druhý den se při krádeži pokusil zabít majitele obchodu, zároveň četnického strážného. O měsíc později zavraždil v podniku Grafona v Jihlavě hlídače. Za dalších několik dnů se mu povedl nevídaný kousek. Četníci po něm intenzivně pátrali, proto prováděli časté kontroly ve vlacích. Právě při jedné prohlídce jej poznal strážmistr Šilhavý, který na to doplatil svým životem. Lecián po něm několikrát vystřelil a utíkal uličkou mezi ostatními cestujícími, proto četníci nemohli opětovat palbu. V tehdejší dobách bylo možné za jízdy otevřít dveře vlaku, kterými zloděj a nyní i vrah vyskočil. Nečekané ukončení jízdy nejenže přežil, ale obešel se i bez většího zranění.
Po této události byla vypsána odměna za jeho dopadení ve výši deseti tisíc korun československých. Jelikož nemohl již nikomu důvěřovat, začal se maskovat a skrývat. Trpěl „stihomanem“. Kdo se k němu přiblížil bez vyslovení smluveného hesla „jedna červená růže“, na toho začal bez varování střílet. V očích mnoha lidí byl považován až do této chvíle za „chrabrého zbojníka“.
Legenda o hrdinovi se rozplynula
Jeho obliba však skončila osmého března, kdy ve Veselí nad Moravou zastřelil mladého četnického strážmistra Antonína Stuchlého, který měl krátce po svatbě a očekával narození potomka. Brzy poté zavraždil na nádraží vojenského rotmistra, protože si jej spletl s četníkem. Od té doby po něm pátrala společně s četníky i armáda. Došlo k několika přestřelkám, jednou Leciána dokonce zasáhli, ale stejně unikl. Až konečně dvacátého třetího dubna spadla klec v hostinci v Novém Bohumíně, když jej malou lstí zatkli civilní policisté Kaluža a Halíř. Následoval převoz zadrženého do Olomouce, kde jej očekávali nejen četníci s vojáky, ale i obyčejní lidé, kteří chtěli vidět svého hrdinu.
Následovalo na tehdejší dobu dlouhé čtyřměsíční vyšetřování a několikadenní proces. V soudní síni bylo plno. Bývalý oblíbený zlodějíček však všechny překvapil. Na dotazy neodpovídal, víceméně mlčel, případně popřel všechny své činy, vypadal zlomeně a nemocně. Na pravou míru byly uváděny lživé informace, že před ním žádný trezor neobstál (specializoval se totiž na starší typy) a že je skvělým střelcem. Byl naopak mizerným střelcem. Po svých obětech musel vystřelit několikrát a trefil je většinou až z blízka. Jeho činy nepřežilo tolik četníků jen proto, že již zasažené a zraněné znovu několikrát střelil. Zklamáno nebylo jen obecenstvo, ale i samotný Lecián. Očekával ovace, ale žádné se nekonaly. Důkazy tedy byly jasné. Třetího září stejného roku jej odsoudili k propadnutí zbraní, ztrátě volebního práva a k trestu smrti oběšením. Společně s tím byl vyloučen z armády.
Poslední marný pokus
Zajímavostí je, že se Lecián proti rozsudku neodvolal, ale své ztracené štěstí se pokusil najít pouze podáním žádosti o milost prezidentovi republiky, což mělo nejdříve vysokou šanci na úspěch. Prezident Tomáš G. Masaryk byl známý svým odmítavým postojem k trestu smrti, což ostatně dokazuje i statistika - v období jeho prezidentování bylo odsouzeno přes čtyři sta lidí k trestu smrti, vykonáno však bylo pouze dvacet jedna poprav. Lecián byl jedním z nich, protože se čtrnáct dní po vyhlášení rozsudku pokusil společně s dalším vězněm o útěk, při kterém se zmocnili zbraně a zabili strážného. Po následné přestřelce byli opět zadrženi. Kvůli tomu byla jeho žádost o milost prezidentem zamítnuta.
Leciánova tuberkulóza se stále více zhoršovala, proto jej znovu léčili, protože tehdy platilo, že trest smrti nesmí být vykonán na nemocném vězni. Poslední dny pak na cele téměř nezamhouřil oko. Jednomu strážnému měl sdělit, že si přeci v pekle odpočine dost. Poprava byla vykonána šestého října v šest hodin ráno na dvoře olomoucké vojenské věznice státním popravčím Leopoldem Wohlschlagerem, který tím zakončil svou službu pro československý stát.
Ještě několik let po Leciánovi se objevovali jeho následovníci, kteří chtěli překonat strašlivé činy. K nim se řadil František Ondráš. Zabil sice dva četníky, ale byl zrazen svými komplici, kteří jej ze strachu zavraždili. Legenda o nepolapitelném loupežníkovi Leciánovi se postupem času vytratila a jeho jméno zůstalo jen v některých rodinách, když rodiče častovali své zlobivé děti.
Zdroj: Badatelé.net, Historie českého zločinu (ČRo) a Wikipedia
