Článek
Na motivy pohádky Popelka od Boženy Němcové napsal scénář František Pavlíček, který však měl v té době zákaz z důvodu jeho angažovanosti během pražského jara (byl členem Ústředního výboru KSČ a v roce 1970 musel opustit všechny pozice i v kultuře). Jako autorka je tedy uvedena Bohumila Zelenková. Filmové studio Barrandov nejprve na post režiséra oslovilo Jiřího Menzela, který ale nechtěl spolupracovat s německou produkcí. Zároveň byl trnem v oku tehdejšímu šéfdramaturgovi studia Ludvíku Tomanovi. Ten v létě roku 1972 předal scénář Václavu Vorlíčkovi, který souhlasil s koprodukcí, protože chtěl zasadit děj do období renesance a vymyslel bohatou výpravu, pro kterou potřeboval finanční prostředky.
Původně ve filmu neměl být sníh, jelikož se s natáčením počítalo během letních měsíců. Producenti z DEFA (Deutsche Film AG, německá filmová společnost - pozn. autora) přišli s tím, že mají během zimy k dispozici osm set zaměstnanců. Ve scénáři proběhly úpravy do zimního období, změnily se některé vtípky, například po sobě filmové postavy házejí koule ze sněhu. S jeho nedostatkem se během natáčení musel štáb potýkat. Původně jej nahradil polystyren, ale německá produkce přišla s umělým sněhem, který vyráběla továrna na rybí konzervy z rozemletých rybích kostí. Sníh samozřejmě po rybách zapáchal a do několika hodin roztál.
Nejdříve se natáčelo v prosinci roku 1972 v kulisách německých ateliérů Babelsberg, v lednu pak v okolí zámku Moritzburg. Druhá polovina filmu se dotáčela v Československu, převážně kolem Klatov, například u vodního hradu Švihov a v Mezihoří. Když přišly na řadu scény ze zasněžených lesů, napadlo naopak tolik sněhu, že se do nich štáb přes závěje nemohl dostat.
Hvězdné obsazení
Do role Popelky byla nejdříve obsazena Jana Preissová, která ale otěhotněla (a později zazářila jako maminka Tomáše Holého ve filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny - pozn. autora). Roli nakonec získala Libuše Šafránková a ačkoliv se objevila v nespočtu dalších filmů, seriálů a divadelních představení, máme ji dodnes spojenou právě s Popelkou.
Do role prince se vybíralo z několika jmen. Na kamerových zkouškách uspěl Jan Hrušinský a Jaroslav Drbohlav, ale režisér se nakonec rozhodl pro Pavla Trávníčka, protože byl tehdy prý podobný francouzskému herci Alainu Delonovi. Kvůli jeho silnému moravskému přízvuku jej v postsynchronech předaboval herec Petr Svojtka.
Ve filmu můžeme spatřit ve vedlejších rolích mnoho známých herců, především komediálního charakteru, které působí „jako koření“, jak zamýšlel režisér Vorlíček. Mezi ně patří například Jan Libíček, Vladimír Menšík nebo Helena Růžičková jako princezna Droběna, která na plese v jednu chvíli zvedne prince z parketu do vzduchu jak pytel brambor. O jejím úmyslu Pavel Trávníček nebyl režisérem schválně informován, a tak jeho zoufalý výraz není hraný, ale opravdový.
Některé postavy ztvárnily herci a herečky z Německé demokratické republiky. Zajímavostí je, že Carola Braunbocková (macecha Popelky) se narodila během první republiky v Československu. Pocházela totiž ze Sudet, z obce Všeruby nedaleko Plzně. Po druhé světové válce byla společně s ostatními Němci součástí odsunu.
Úspěch i díky bohaté výpravě a původní hudbě
Na filmových kostýmech se za německou stranu podílel Günter Schmidt, za československou pak Theodor Pištěk, známý český malíř a výtvarník, který později získal Oscara za film Amadeus. Důležitou součástí snímku byla hudba Karla Svobody a velice úspěšná skladba Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš v podání Karla Gotta, kterou nahrál orchestr Ladislava Štaidla, jehož bratr Jiří napsal text. Zajímavé je, že v německé verzi zazněla jen instrumentální verze. Hlas Karla Gotta nebyl žádoucí, jelikož zněl v ústřední písni seriálu Včelka Mája tehdy vysílané u konkurenční společnosti. Přesto německá verze existuje.
Československá premiéra filmu Tři oříšky pro Popelku proběhla prvního listopadu roku 1973 na Národní přehlídce filmů pro děti v Ostrově nad Ohří. Oficiální pak o patnáct dní později v pražském kině Blaník. Film mezi diváky sklidil úspěch a v některých kinech se hrál do poloviny dalšího roku. Československá televize jej pro svoji zimní, respektive vánoční atmosféru odvysílala na Štědrý den roku 1974. Premiéra ve Východním Německu proběhla v březnu 1974, v Západním Německu pak před Vánoci stejného roku.
Pohádka se stala oblíbenou nejen u nás a našich blízkých sousedů, ale i ve Španělsku, na Filipínách, ve Spojených arabských emirátech, ve Švédsku a snad nejvíce v Norsku, kde se dodnes vysílá na Štědrý večer a kde před dvěma lety vznikl remake Tři přání pro Popelku. Ačkoliv se jednalo o nákladný moderní film s úžasnou výpravou, nesetkal se příliš s úspěchem. Důvod je jednoduchý, Vorlíčkův film je prostě geniální a celých padesát let má stále své originální kouzlo. I my si těžko představíme vánoční svátky bez Popelky.
Zdroj: ČSFD.cz, Wikipedia, kniha Pane, vy jste režisér.
