Článek
Studenti třetího ročníku gymnázia v Říčanech cestovali dvacátého třetího května roku 1978 v autobuse do Výmaru v tehdejší Německé demokratické republice. Zastavili poblíž chatové osady u Jesenické přehrady nedaleko Chebu a jedna z profesorek se šla zeptat tří mužů sedících v nedalekém trabantu, jestli nevědí o nějaké ubytovně. Byli to bratranci Barešovi. Ti autobus následně několik minut sledovali, protože se jim hodil k uskutečnění jejich plánu – útěku za hranice. Když autobus opět zastavil, kantoři odešli vyjednat nocleh pro celou skupinu, a Barešovi se chopili příležitosti. Nastoupili do autobusu se zbraní v ruce, výstřelem si zajistili pozornost a přikázali řidiči odjet směrem k západoněmeckým hranicím. V tu chvíli ani studenti, ani řidič jistě netušili, že jejich cesta skončí střelbou na hranicích. Stejně tak i dospělý doprovod si nejprve myslel, že řidič odjíždí tankovat.
Trestanec na útěku
Robert, Václav a Milan Barešovi žili zvláštní život. Patřili mezi sociální skupinu osob, tzv. „světské“, kteří provozovali poutě a cirkusy. Ani jeden z nich neměl základní vzdělání, Václav prý byl dokonce negramotný. Často se stěhovali, bydleli v maringotkách a neměli stálé zaměstnání. Styl života je vlastně nutil k drobné kriminalitě. Kromě loupeží menší hotovosti, šlo i o odcizení domácích zvířat (slepic či prasat). Byli opakovaně trestáni menšími podmínečnými tresty, případně několikaměsíčním pobytem ve vězení.
Robert Bareš se narodil v roce 1957 a měl prý sedm sourozenců, z nichž ani jeden nedochodil základní školu. Někteří z nich trpěli duševní chorobou a starší bratr byl dokonce zbaven svéprávnosti. Dva roky před únosem autobusu se po krátké známosti oženil, ale žena si na něho chodila neustále stěžovat na místní národní výbor, protože ji tloukl a vyhrožoval. Robert Bareš fyzické napadení manželky přiznal asi v šesti případech. Sám však vyrostl ve stejných podmínkách.
Jeho bratranec Václav Bareš byl o rok mladší a měl devět sourozenců. Stejně jako jejich příbuzní, ani jeden z nich nedokončil základní školu a někteří trpěli duševní chorobou. Samotný Václav byl negramotný, dokázal se pouze podepsat. Ve čtrnácti letech se vloupal do několika bytů a ukradl několik kusů drůbeže. Jelikož nebyl zletilý, tak nebyl souzen. Na rozdíl od svých bratranců neměl rád zbraně, naopak choval holuby a psy. Odborníci jej charakterizovali jako slaboduchého, který byl pod silným vlivem Roberta Bareše. Do poslední chvíle si prý myslel, že připravovaný útěk do Německa je prý jen legrace.
Jeho bratranec Milan Bareš byl jako půlroční dítě romského původu adoptován a své biologické rodiče nikdy nepoznal. Za trestnou činnosti byl v lednu roku 1977 odsouzen k jednomu roku vězení, kdy v den nástupu do věznice zakončil svůj pobyt na svobodě sérií vloupání do rodinných domů v okolí Podbořan a Loun. Za to byl opět odsouzen, tentokrát na osmnáct měsíců. Trest měl nastoupit po několikatýdenním pobytu na svobodě dvacátého druhého května 1978, k tomu však nedošlo.
Bratranci se toho dne sešli a domluvili se na uskutečnění svého plánu přechodu hranic do Německa. Mysleli si, že když dostanou německé občanství, budou se do Československa vracet na návštěvu. K přechodu hranice však potřebovali zbraně. Druhého dne brzy ráno vyrazili k vytipované hájence nedaleko Zbrašína na Lounsku, jenže je odradila přítomnost hajného. Rozhodli se změnit plán, a vyrazili k jiné hájence u Řevničova. Cestou však zahlédli samotu, nedaleko které zaparkovali. Nejprve se ujistili, že nikdo není přítomen tím, že do oken házeli kamení. Následně se vloupali do domu, ukradli lovecké zbraně i s náboji, nasedli do auta a vyrazili po silnici směrem na Karlovy Vary.
Studentka postřelená Pohraniční stráží
Na benzinové stanici v Chebu uviděli tankovat autobus, který byl pro jejich další cestu vhodnou volbou. Jelikož však na místě zahlédli hlídku Veřejné bezpečnosti, upustili od svého plánu a pokračovali až k přehradě Jesenice nedaleko Chebu. Zaparkovali v blízkosti chatové oblasti, když u nich po chvíli zastavil autobus s devětatřiceti studenty říčanského gymnázia, kterého se později zmocnili.
Studenti nejprve neznámé dospěláky, kteří byli jen o několik let starší než oni sami, vítali v autobusu s výbuchem všeobecného veselí, dokud Robert Bareš nevystřelil do vzduchu a nedonutil řidiče k odjezdu směrem k hranicím. Kromě řidiče nikdo dospělý v autobuse nebyl, jelikož pedagogický doprovod zůstal u chatek a domlouval nocleh. V první chvíli si mysleli, že řidič odjel natankovat, než jim svědci sdělili, že viděli cizí „divné“ lidi a slyšeli výstřel. Poté se rozhodli kontaktovat bezpečnost.
Stejný úmysl však měli i únosci. Když projeli Chebem, vysadili jednoho ze studentů se zprávou pro příslušníky, že chtějí projet do Německa a aby jim nebránili, protože jsou ozbrojení a mají rukojmí. Krátce před dvacátou hodinou dorazili k první hlídce Pohraniční stráže, kde se proces opakoval. Nejprve opět propustili jednoho studenta, který vystrašeně křičel na příslušníky u závory „Musíte otevřít!“, a následně vystřelili do vzduchu.
Pohraniční stráž ihned informovala své velení o nastalé situaci a k místu první hraniční závory přiběhla poplachová hlídka, která chtěla dát vědět dalším hlídkám. Bohužel si únosci signál – vystřelení světlice a dávku samopalu do vzduchu – vysvětlili jako útok. Vyrazili přední okno autobusu, začali střílet proti pohraničníkům, kteří střelbu opětovali. Podařilo se jim prostřelit chladič a zranit na noze jednu ze studentek. Bratranci Barešovi rozesadili studenty v autobusu, aby znesnadnili ochráncům hranice střelbu, zároveň povolili ošetřit zraněnou, kterou posléze také propustili. Opět měla předat zprávu, aby jim nechali volný průjezd do Německa.
Následovalo několikahodinové jednání dlouho do noci. Rukojmí tak byli bez jídla i pití, několik dívek se nervově zhroutilo. Únosci je sice propustili, přesto zbývalo v autobuse dalších dvacet studentek.
Za žádnou cenu nesmí projet
V půl druhé ráno přiletěl na hranici velitel Pohraniční stráže generálporučík František Šádek, kterému se s únosci povedlo domluvit na společném postupu. Pohraničníci je nechají projet první závorou, za kterou únosci propustí všechny studenty, kromě řidiče autobusu Jana Nováka. Toho měli vysadit až za druhou závorou. Únosci si mysleli, že tak se dostanou na druhou stranu hranice do Německa. Netušili, že existuje ještě třetí závora.
Již značně poškozený autobus vyrazil pomalu do chráněného prostoru za první závorou. Postupně byli propuštěni všichni studenti, což osobně v autobusu zkontroloval kapitán celnice. Poté se opět rozjeli ke druhé závoře, kterou pohraničníci zvedli, ale pak zase náhle přivřeli, takže o ní autobus havaroval. Milan Bareš rozbil zadní okno a volal na příslušníky, ať ji okamžitě zase zvednou, nebo zastřelí řidiče. Pohraničníci uposlechli, autobus pokračoval dál. Milan Bareš zůstal v zadní části a jeho bratranci stále seděli u řidiče, na kterého mířili.
Během několikahodinového vyjednávání se pohraničníci na teroristy dostatečně připravili. Silnici přehradili železnými bránami, prkny s hřebíky a stranou byl připraven i tank. Pokud by před ním autobus nezastavil, aby únosci propustili řidiče Jana Nováka, měli jej zastavit palbou na motor, bez ohledu na řidiče. Velitelem pohraniční stráže Šádkem nařízené řešení však šlo proti platným směrnicím. V případě ohrožení životů rukojmích měla být vozidla propuštěna do zahraničí.
Autobus nakonec naboural do zmíněného tanku a pohraničníci proti únoscům vystříleli přes tisíc nábojů. Nevinný řidiči Jan Novák společně s Milanem Barešem byli zastřeleni, oba jeho bratranci těžce zraněni a odvezeni do nemocnice.
Řidiče zavraždil zastřelený
Vyšetřování události probíhalo v režimu utajení. Robert i Václav Barešovi nakonec přežili a stanuli před soudem. Nejstarší Robert byl považován za strůjce celé akce, a proto byl odsouzen k trestu smrti a rok a půl po akci jej popravili. Mladší Václav měl původně ve vězení strávit pětadvacet let. Po Sametové revoluci však prošel jejich proces novým posouzením, kdy mu byl trest zkrácen na necelých dvanáct let, a proto byl propuštěn.
Souzen však byl i někdejší velitel Pohraniční stráže František Šádek. Ten se pět let po této události stal poslancem, Sametovou revoluci přečkal ve Federálním shromáždění, až do voleb v roce 1990. V devadesátých letech, a následně i v roce 2005 měl stanout před soudem kvůli této akci a zavraždění dalších (celkem šestnácti) lidí na československých hranicích pod jeho velením. Nebylo mu však nic prokázáno také proto, že se proces odložil z důvodu jeho špatnému zdravotnímu a psychickému stavu. Zemřel ve věku devadesáti tří let v roce 2015. Pohřben byl s vojenskými poctami, což se setkalo s odporem u mnohých pamětníků, historiků a obyvatel.
Postupně se totiž ukázalo, že Státní bezpečnost při vyšetřování únosu a pokusu o překročení hranice zahlazovala stopy. Při pitvě řidiče Jana Nováka byl přítomen příslušník, který ihned odebral vyjmuté projektily z těla. V pitevní zprávě bylo popsáno, kudy se do těla dostaly, což samotné bylo důkazem, že jej Milan Bareš nemohl zezadu zastřelit. Druhým faktem je, že náraz do obrněného transportéru už prý nemohl Jan Novák ovlivnit, protože byl zasažen krátce předtím a autobus jel samovolně. Pohraniční stráž udělala z řidiče obětního beránka.
Jenže přeživší bratranci mění několikrát své výpovědi, protože jim vyšetřovatelé nabídli, že když budou spolupracovat a společně označí svého mrtvého bratrance za řidičova vraha, nedostanou trest smrti. Proč byl Robert Bareš nakonec popraven? Pravděpodobně na popud tehdejších komunistických představitelů – pro výstrahu všem dalším.
Jako vrah nevinného řidiče Jana Nováka byl tedy označen Milan Bareš, což se nezměnilo ani při obnově řízení v devadesátých letech, protože pravý „vrah“ je neznámý. Dlouhý soudní proces s dalšími příslušníky Pohraniční stráže skončil rozhodnutím, že je událost již promlčena.
Zdroje: ÚSTR ČR a Wikipedia (František Šádek a Únos)
