Prvorepublikový režisér donášel gestapu i StB. V emigraci ho podporoval Miloš Havel

Osmdesátiletý zatrpklý stařec prochází normalizační Prahou. S nikým se nebaví. Čas od času se posadí na lavičku a vyhlíží na stověžaté město nad Vltavou. Kolemjdoucí jej nezdraví a zřejmě ani ti starší netuší, že se jedná o kdysi velmi úspěšného průkopníka československého filmu. Jindy vejde do své oblíbené hospůdky, kde vydrží u jednoho půllitru piva sedět i několik hodin, aniž by pronesl jakékoliv slovo. Málokdo se s ním totiž baví. Pokud by přeci jen někdo tušil, jakou osobnost potkal, pravděpodobně by po něm nežádal ani autogram. Vždyť oním starcem byl Václav Binovec. Někdejší slavný režisér, který si nesl celý život nálepku udavače písničkáře Karla Hašlera.

Václav Binovec se narodil do rodiny obchodníka 12. září roku 1892. Jeho příjmení se později komolilo nejen na Bínovec, ale také jako Biňovec. Rodina byla finančně zajištěna, proto mohl studovat. Složil úspěšně maturitní zkoušku, ale v dalších studiích nepokračoval. Přihlásil se jako dobrovolník na jeden rok k armádě. Následující tři roky před první světovou válkou absolvoval několik kurzů a zahraničních cest. Navštívil Spojené státy, Rusko, jižní Ameriku, Francii a další evropské státy. Zřejmě rozvíjel své dovednosti, jelikož uměl asi šest světových jazyků. Pokračování v této činnosti překazila válka.

Podle vlastních slov narukoval hned v prvním roce války (některé zdroje uvádějí až rok 1916). V rakouské armádě to dotáhl až na hodnost poručíka. Během bojů v roce 1916 byl raněn do hlavy. Po několika měsících v nemocnici jej z armády propustili a uznali plně invalidním. S koncem války a vyhlášením samostatného československého státu začal naplno využívat své zkušenosti ze světa.

Založil vlastní filmovou společnost Wetebfilm. Nejenže natáčel a produkoval nejúspěšnější němé filmy tehdejší doby, ale zároveň do Československa nakupoval snímky i ze zahraničí, především pak ve dvacátých letech ze Sovětského svazu. Kvůli dluhům a konkurenci byl nucen prodat obchod svého otce, aby měl peníze na další činnost. Během vysoké inflace v Německu využíval i berlínské ateliéry. Nejenže natáčel filmy a reklamy, zároveň se v některých svých dílech objevil jako herec. Z této doby pochází jeho tehdy nejúspěšnější filmy Děvče z Podskalí a Plameny života.

V obou případech hrála (stejně jako i v jiných Binovcových snímcích) hlavní roli herečka Suzanne Marwille, vlastním jménem Marta Schöllerová. Tu pro film nejen objevil, ale také s ní několik let žil. Ačkoliv byla za život celkem třikrát vdaná, s Binovcem svatbu neměla. Některé zdroje však uvádí, že měli společně dceru, později také herečku, Martu Schullbauerovou. Pravděpodobně to není pravda, protože se narodila ještě předtím, než se Binovec se Schöllerovou poznali. Marta používala jako příjmení několik let matčin pseudonym Marwille, který na Binovce odkazuje. První tři písmena jsou počátkem jména Marta, wille pak pochází ze jména Willy. Právě Binovec vystupoval ve filmech pod pseudonymem Willy Bronx. Malá Marta byla později známa jako Fričová, když převzala příjmení po třetí svatbě své matky s režisérem Martinem Fričem. Později tedy byla považována kvůli příjmení zas za jeho pravou dceru.

Herečka Suzanne Marwille těžila ze vztahu s Binovcem ve všech směrech. Postupně byla také produkční, dramaturgyní, scénáristkou a snad i spolumajitelkou. Nakonec se spolu rozešli ve zlém ve druhé polovině dvacátých let. Jejich spory skončily dokonce u soudu. Po této aféře skončil Binovec s natáčením vlastních filmů. Soustředil se více na produkci zahraničních snímků a nechal se najímat jinými společnostmi. Zároveň vstoupil do Gajdovy Národní obce fašistické, ze které po dvou letech ale vystoupil. Již tehdy se veřejně přikláněl k fašismu, který zcela pohltil Itálii.

S příchodem zvukového filmu na začátku třicátých let se vrátil k natáčení filmů a stal se nejprve místopředsedou, později i předsedou Československé filmové unie. Jako režisér působil převážně v barrandovských filmových ateliérech, které vlastnila největší a nejúspěšnější společnost Lucernafilm v čele s Milošem Havlem. Ten si Binovce velmi považoval pro jeho urputnost a vytrvalost. Těžko říct, zda by je bylo možné označit za přátele. Znali se však již od konce první světové války a i jejich budoucí vzájemné střety měly různé konce.

Václav Binovec se v roce 1932 stal členem hnutí Vlajka, což byli českoslovenští nacionalisté. Hnutí bylo sice formálně rozpuštěno po obsazení Sudet, během tzv. Druhé republiky, Binovec však jako fašista vystupoval i nadále. Ačkoliv později tvrdil, že nezastával protižidovské postoje, opak byl pravdou. Když několik týdnů po Mnichovské dohodě vstoupil do ateliéru na Barrandově režisér Jiří Weiss, Binovec nechal zastavit natáčení svého filmu a nahlas řekl, že odmítá pokračovat v práci, dokud „ten Žid bude v ateliéru“. Ostatní prý jen mlčeli, nikdo se neodvážil oponovat, dokud Jiří Weiss neodešel.

Binovec stál v čele pozdějšího neslavného obsazení barrandovských ateliérů fašisty. Patnáctého března roku 1939 obsadili nacisté zbytek Československa a byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. „Bývalí Vlajkaři“ se chtěli zřejmě zavděčit Třetí říši, proto o den později generál Gajda poslal na Barrandov jedno ze svých podporovatelů a zdejšího zaměstnance (asistenta režie) Josefa Krause s dalšími společníky, aby ateliéry zabrali, donutili ředitele k propuštění židů a odstoupení z funkce. Využili sice nepřítomnosti majitele Miloše Havla, ale zaměstnanci je neposlouchali. Považovali Krause za zmateného. Ve vzteku prý vytáhl pistoli, ale stejně bez úspěchu. Gajda tak rozhodl, že neschopného Krause nahradí jeho nejbližší přívrženec a dlouholetý člen Vlajky Zdeněk Zástěra. Ten si jako doprovod vybral režiséry Ladislava Broma a Václava Binovce.

Ten později tvrdil, že se potkal se Zástěrou náhodou, když odjížděl na Barrandov, a přemluvil ho (či donutil), aby jel s ním. Stejně tak Binovec později při poválečném vyšetřování rozporoval znění proslovu, který v ateliérech před filmaři pronesl. Text se dochoval v archivech ve formě opisu, a ačkoliv Binovec víceméně potvrdil jeho pravost, rozporoval slova o Židech. Údajně měl pronést větu, že „český film budou nadále vyrábět Češi, kteří se zde narodili, a ne cizáčtí Židé“. Toto spojení v projevu mělo zaznít minimálně dvakrát. Binovec se bránil, že prý řekl „cizácké živly“. Stejně tak tvrdil, že nešlo o zabrání Barrandova, ale o uklidnění situace mezi zaměstnanci.

Majitel barrandovského ateliéru Miloš Havel byl o všem telefonicky informován, prý si nechal Binovce přivolat k telefonu a křičel na něho. Zástupci fašistů se pak ještě setkali se členy správní rady, kteří je však bez dlouhé debaty vykázali z ateliérů. Fašistický zábor ateliérů skončil fiaskem. Zřejmě by se ale poděkování od říšských nacistů stejně nedočkali, protože ti měli s Barrandovem jiné plány. Snažili se Havla donutit k prodeji. Vyhrožovali mu, on však rok odolával. Pak se musel vzdát své většiny ve společnosti, ale za různé ústupky. Nacisté mu dovolili, že se může každý rok v ateliérech natočit pouze pět českých filmů, přednost měly filmy pro Třetí říši.

Se začátkem druhé světové války měl Václav Binovec hodně práce. Během prvních dvou let natočil pět filmů. Tím nejpovedenějším a nejúspěšnějším byl pravděpodobně Madla zpívá Evropě. Hlavní postavu hrála Zdena Sulanová, kterou pro filmovou kameru právě Binovec objevil, a také do několika svých filmů obsadil. S postupující válkou a děním v Protektorátu ubývalo peněz pro filmování. Přesto v pro náš národ nejtěžším roce války (1942) vyšel po mnoha měsících schvalování snad Binovcův nejlepší film Městečko na dlani. Málokdo z diváků tušil, že se během natáčení udála tragédie, která pro jednoho ze štábu znamenala smrt, pro režiséra doživotní nálepku.

Oním členem štábu byl populární herec a ještě populárnější písničkář Karel Hašler. Ten byl sice na přelomu třicátých a čtyřicátých let nejprve obdivovatel fašismu a líbila se mu myšlenka vlády pevné ruky, ale později pokračoval v tom, co uměl nejlépe a co dělal již za Rakousko-Uherska i První republiky: provokoval svými písněmi. Což se mu stalo osudným. Nejprve v lednu 1941 jej pro výstrahu Gestapo zatklo, ale po výslechu propustilo. V létě byl pak obsazen do pozice uměleckého vedoucího filmu Městečko na dlani. Po natáčecím dnu členové štábu s herci seděli v hospodě, kde Hašler opět zpíval své písně. Druhý den přímo na natáčení přijeli dva příslušníci a Hašlera zatkli.

Mezi filmaři se rozšířila zpráva, že Hašlera udal režisér Binovec. Ten k tomu měl především dva osobní důvody: nechtěl Hašlera za uměleckého vedoucího, protože spolu vedli často spory, a zároveň mu vadil jeho židovský původ. Binovec pak byl označen samotným Hašlerem jako ten, který jej udal. Sdělit to měl Miloši Havlovi při soudním přelíčení v jiné záležitosti, kam byl předvolán z vězení jako svědek. Zároveň to prý napsal i v dopise své ženě. Hašler byl několikrát vyslýchán, mlácen a zkopán tak, až na následky zranění při mučení zemřel těsně před Vánoci v roce 1941. Nedočkal se nejen slávy zmiňovaného filmu, ale ani nikdy nepoznal svého tehdy několik týdnů starého syna.

Binovec později uváděl, že se proti nařčení z udavačství bránil. Dokonce kvůli tomu šel i na gestapo a sepsal dokument, ve kterém se takovým pomluvám bránil a který uložil u svého právníka, aby prý po skončení války mohl podat žalobu a zjistit, kdo jej pomlouval. Pozdější probíhající vyšetřování však nenalezlo žádné důkazy, které by Binovce usvědčily z toho, že byl udavačem. Samotný příslušník Gestapa měl potvrdit, že Binovec to nebyl, ale nevzpomínal si na jméno pravého udavače. Přesto byl Binovec udavačem v jiných případech zcela určitě. Dochoval se totiž dopis tehdejšímu protektorátnímu ministrovi Emanuelu Moravcovi, ve kterém si stěžuje a popisuje činnosti různých lidí, především filmařů. Jedním z nich byl i Emil Sirotek, předseda Filmového ústředí. Zároveň v něm zmiňuje i emigranty Jana Wericha a Jiřího Voskovce, o kterých mluví jako o „prvorepublikových hradních šašcích“. Vše po válce Binovec popíral, respektive uváděl, že byl Moravcem instruován, dostal předepsaný dopis, který on měl jen upravit.

V posledním roce války pak natáčel Binovec svůj poslední film Bludná pouť. Kvůli postupující frontě a poválečnému zatčení nejen Binovce, ale i protagonistky Adiny Mandlové, však zůstal nedokončený. Ačkoliv se studia na Barrandově stala součástí německého filmu, Binovec během války natáčel interiéry svých filmů už jen výhradně ve studiích v pražských Radlicích.

Ještě během květnových dnů na konci války jej zatkla sovětská NKVD a prý odvezla do Ruska (zřejmě tím bylo tehdy myšleno sověty osvobozené území v Československu, či Polsku). Těžko nyní soudit, proč tomu tak bylo. Dochovaly se informace, že Sověti chtěli zjistit podrobnosti o československém filmovém prostředí. Možné také je, že Binovec nějakým způsobem spolupracoval se Sověty i před válkou, když u nich nakupoval filmy. Následně jej poslali do internačního tábora v polské Ratiboři. To už po něm ale pátrala i Státní bezpečnost, které jej v srpnu toho roku NKVD předala.

Během výslechů se Binovec snažil zamlčet mnoho skutečností, což se mu částečně podařilo. Během několika týdnů bylo vyslechnuto několik svědků, a vše nasvědčovalo tomu, že kdysi úspěšný režisér bude odsouzen pouze za to, že byl fašistou a členem Národní obce fašistické. Propustili ho, ale po několika týdnech opět zatkli. Odsouzen byl nejprve na osm měsíců a pokutě 120 000 Kčs, ale ve stejné době se objevily seznamy konfidentů gestapa, ve kterých Binovec figuroval. Nakonec byl odsouzen až po komunistickém převratu na tři roky do vězení a ztrátě třetiny majetku. Jelikož se mu do trestu započítala doba strávená ve vazbě, dostal se na svobodu již v listopadu roku 1949.

Následující rok se o něho opět zajímali vyšetřovatelé, protože byl kdysi členem fašistické Vlajky, ale naštěstí pro Binovce tehdy uznali, že byl již jednou za „podobný“ čin souzen. K filmařině se vrátit nemohl, proto nejprve pracoval jako dělník, později jako montér kovového těsnění. Začátkem padesátých let se o něho zajímala Státní bezpečnost, která měla k dispozici mnoho konspiračního materiálu. Binovec však zřejmě bez většího nátlaku nabízenou spolupráci podepsal. Je podivné, že jeho nadřízení očekávali nějaké informace o lidech z řad filmařů, se kterými se však víceméně nestýkal. Po necelých třech letech s ním pro neaktivitu Státní bezpečnost ukončila spolupráci. V hodnocení se uvádí, že Binovec odevzdával hlášení „o ničem“. Vše nasvědčovalo tomu, že chtěl ze spolupráce pouze sám profitovat, a ačkoliv uvedl několik udání, nebyla „protistátního charakteru“.

Binovec se do zájmu Státní bezpečnosti dostal ještě několikrát. V padesátých letech nejprve získala informace, že Binovec vystupuje negativně vůči státnímu zřízení, ale i ke svému zaměstnání. Měl pronést, že se nebude nikoho doprošovat, že on je zakladatelem československého filmu, a počká si, až „oni“ přijdou a budou škemrat, aby pro ně něco udělal. On, že to nemá zapotřebí. Později byl zas odsouzen podmínečně na tři měsíce společně s dalšími dvěma lidmi, protože neoznámili úmysl lékaře Josefa Polednáka emigrovat do zahraničí. Zřejmě naposledy se do hledáčku bezpečnosti dostal po své emigraci.

Binovec měl v Německu příbuzné, především svého strýce. Za ním se vypravil nejprve s manželkou v polovině šedesátých let, v roce 1966 pak pouze se synem. Do Československa odeslal dopis, že se již nehodlá vrátit. V Německu pak nejprve pracovali pro svého strýce, ale po několika měsících se rozešli ve zlém. Získali pak práci u nejméně pravděpodobné osobnosti tehdejší emigrace - Miloše Havla. Ten emigroval několik let po válce a v Mnichově vlastnil restauraci pro Čechy. Binovec mohl být Havlovi vděčný, přesto po několika měsících odpovídal na dotazy Státní bezpečnosti úplně jinak. Zajímavá byla reakce Jana Wericha, když mu měl tehdy Miroslav Horníček sdělit, na jakou „vybranou smetánku“ narazil při návštěvě Miloše Havla na zájezdě v Mnichově. Werich to komentoval slovy, že se jedná o spiknutí starých dědků a Binovec byl vždy „špinavcem a fašistou“.

Měsíc před příchodem vojsk Varšavské smlouvy se Binovec vrátil do Československa. Tvrdil, že kvůli stesku po domově, těžké práci a příznakům infarktu. Pravdou ale je, že tehdy využil vyhlášené amnestie. Státní bezpečnost ho tedy nevyšetřovala, ale vedla s ním „rozhovor“. V něm opět „házel špínu“ na kdekoho. O tehdy již zemřelém Miloši Havlovi se vyjadřoval jako o „pohlavně úchylném“ člověku. Zřejmě se chtěl opět zavděčit československým orgánům, aby nebyl dále popotahován. Zároveň se dělal důležitějším, než ve skutečnosti byl. Tvrdil, že byl několikrát kontaktován významnými emigranty, kteří jej lákali k práci ve Spojených státech, případně Svobodné Evropě. Ukázalo se však, že se jednalo pouze o přání Václava Binovce. Projevil totiž zájem o práci ve Svobodné Evropě, ale z jejich strany nebyl zájem. Pravděpodobně se chtěl vrátit nějakým způsobem k filmu, ale měl smůlu.

Zbytek života prožil v ústraní a bez zájmu okolí. Poznamenaly ho nejen životní zkušenosti, ale i nemoc a stáří. Václavu Binovci, který bojoval ve válce za Rakousko-Uhersko, byl nacionalistou, fašistou, konfidentem Gestapa, agentem StB, emigroval, aby se následně stal navrátilcem, nelze upřít umělecké zásluhy o základy a rozvoj československého filmu. Zemřel téměř v zapomnění v roce 1976 ve věku nedožitých 84 let.

Zdroj: Wikipedia (Václav Binovec, Suzanne Marwille), eBadatelna ABS