Článek
Velmi úspěšné komedie československé kinematografie z dob první republiky, ale i následné znárodněné socialistické kinematografie často spojuje jedno jméno – Václav Trégl. Ačkoliv se v žádném neobjevil v hlavní roli, vryl se do paměti všech diváků. Jistě si vzpomenete na záletného Rabase, který se snaží rozvést se svojí manželkou, ve filmu Ducháček to zařídí, případně na starého tatínka žáka Plhy „z Kojčic u Pejřimova“ ve filmu Marečku, podejte mi pero!, který se přijde na rodičovské sdružení zeptat na synův prospěch ve večerní škole.
Jediná hlavní role
Václav Trégl se narodil desátého prosince roku 1902 v Bělé pod Bezdězem. Otec Václav z něho nejprve chtěl mít zedníka, jako byl on sám, případně lesníka. Mladý Václav však tíhnul spíše k chemii. Během studentských let začal hrát ve studentském kroužku, a následně i se zdejším ochotnickým divadlem. Definitivně se pro herectví rozhodl již v patnácti letech: tou dobou zuřila třetím rokem první světová válka a on studoval reálné gymnázium v Mladé Boleslavi, kam v zimě nemohl celé dva měsíce chodit z důvodu mimořádných uhelných prázdnin. Tehdy se plně zamiloval do divadla.
Trégl chtěl jezdit s ochotníky, ale rodiče byli proti. Chtěli, aby vystudoval školu. Proto v osmnácti letech odešel na pražskou Státní konzervatoř. Po studiích vystřídal mnoho avantgardních a ochotnických divadel, než dostal pozvánku do Osvobozeného divadla pánů Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Tady hrál téměř v každé jejich hře a pánové si jeho herectví nemohli vynachválit. Werich později vzpomínal, že Trégl se na jevišti nedíval na své kolegy, ale „skrz ně“. Jako by byl v transu. Společně s Voskovcem pak Trégla obsadili do hlavní role Golema ve stejnojmenné hře, která byla předobrazem pro pozdější film Císařův pekař a Pekařův císař. V tom se také objevil, ne jako Golem, ale v roli císařova sluhy.
Prvorepublikové filmy
Ve stejném roce se poprvé objevil po boku Voskovce s Werichem v jejich prvním filmu s názvem Pudr a benzin. Po roční pauze pak velmi zazářil vedle Vlasty Buriana ve filmu Revizor, kam jej do role Chlestakovova (revizorova) sluhy obsadil režisér Frič. Po úspěchu následovaly nabídky za nabídkou, kdy se Trégl stal jedním z nejoblíbenějších vedlejších herců. Byl tak často obsazován, že se například v roce 1934 objevil v devíti filmech, o tři roky později pak v rekordních patnácti filmech.
Do povědomí diváků se dostalo jeho zvláštní osobité herectví. Hrál často popletené, zmatené či nešikovné postavy, které se na filmovém plátně objevily někdy jen na několik minut, přesto si ho diváci zamilovali. Pamětníci jistě vzpomenou na scénu z filmu U pokladny stál a zmateného pacienta Klůcka, který přišel za lékařem „skrze slepý střevo“. Jeho následné vyšetření probíhá přesně tak, jako by do ordinace vešel sice obyčejný, ale velice nervózní člověk, který všechno pokazí. Za Tréglovým častým obsazováním může i obliba mezi hvězdami tehdejšího stříbrného plátna. Objevil se nejen po boku Vlasty Buriana a pánů z Osvobozeného divadla, ale i Hugo Haase, Adiny Mandlové a Jindřicha Plachy.
Václav Trégl (vlevo) ve filmu Císařův pekař a Pekařův císař.
S Werichem až do důchodu
Václav Trégl po uzavření Osvobozeného divadla v roce 1935 přešel k Divadlu Vlasty Buriana, kde setrval i během prvních tří let druhé světové války. Ta utlumila i jeho výskyt před filmovou kamerou, jelikož se natáčelo mnohem méně československých filmů. Po válce nastoupil opět do Osvobozeného divadla, které ale nenavázalo na prvorepublikovou slávu.
Mnohem lépe se dařilo filmu. Na rozdíl od velkých hereckých hvězd nebyl nucen pro spolupráci s nacisty, proto mohl po válce pokračovat v umělecké činnosti. Předválečný rekord sice nepřekonal, ale po vzniku Československé televize začal spolupracovat i s ní. Během dvaceti let se objevil v mnoha televizních filmech a inscenacích, zahlédnout jsme jej mohli i v několika epizodních rolích seriálů, například Hříšní lidé města pražského, Pan Tau nebo Třicet případů majora Zemana.
Václav Trégl zůstal věrný Janu Werichovi. Hrál tedy v Divadle ABC, které později přešlo pod Městská divadla pražská, a v Hudebním divadle Karlín. Ke svým šedesátým narozeninám byl jmenován zasloužilým umělcem a o tři roky později odešel do důchodu.
Korunní princ komiků
Své soukromí si celý život dokonale střežil a dle vyprávění jeho kolegů působil vždy tiše a skromně. Ve volných chvílích s manželkou rádi opustili Prahu a odjeli na svoji chatu v Lukách pod Medníkem. Když se ho ptali, zda se v důchodu příliš nenudí, odpověděl, že si rád užívá natáčení, kterého na stará kolena měl stále dostatek. Setkal se tak i s herci nastupující generace. Do té patřil například Luděk Sobota. Ten měl Tréglovo herectví v oblibě a občas prý některý z jeho známých filmových výstupů předvedl. V mnoha dřívějších Sobotových filmových postavách a televizních scénkách můžeme pozorovat podobný styl zmatkujícího poplety. Více než symbolické je, že v jednom z posledních Tréglových filmů (Zítra to roztočíme, drahoušku!) se střetl právě s Luďkem Sobotou. Pokud si nemůžete vzpomenout, poradím, že se jedná o několikavteřinové scény starého pána, který se zlobí u nefunkčního výtahu v bytovce.
Dalším z tehdejší generace nastupujících komediálních tvůrců byla dvojce Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák. Ti si Trégla považovali a jelikož oba byli původně učiteli, nejvíce se jim líbil v roli roztržitého profesora matematiky Ludvíka Koďouska v předválečném filmu Škola základ života. Pánové jej obsadili do filmu Marečku, podejte mi pero! Tréglovi však tehdy bylo již přes sedmdesát let, proto se objevil v malé (ale zapamatovatelné) roli tatínka studenta večerní školy Plhy. Ve stejném roce jej ještě obsadili do dalšího svého filmu – Na samotě u lesa - kde ztvárnil Vondrušku, bývalého majitele domku, který rekonstruuje chalupář (Oldřich Vlach), jenž původním majitelům „zpříjemňuje“ dožití pracovním vytížením a vykopaným příkopem, kam ještě lije vodu, aby se „víc báli“.
Jestli Burianovi se říkalo král komiků, pak on sám byl ve své někdy až nepochopitelné skromnosti a pokoře korunním princem komiků.
Václav Trégl si v důchodu užíval nejen chalupy a občasného natáčení, ale rád se procházel a věnoval se zahradě. Zemřel v sedmdesáti šesti letech v roce 1979 v Praze. Vzpomínalo na něho mnoho bývalých kolegů, mimo jiné i František Filipovský, který ho vedle krále komiků Vlasty Buriana označil za korunního prince komiků. Jiná vzpomínka se pak datuje ještě do období Osvobozeného divadla. Během divadelního zájezdu v Brně byl Trégl ubytován s kolegou Františkem Černým, který prý v noci neuvěřitelně silně chrápal a nic na to nezabíralo. Trégl dlouho do noci nemohl usnout. Vzal pak polštář, zakryl Černému tvář a následně ho i stlačil, až ho prý málem udusil. Když pak Trégl nad ránem usnul, probudil ho zase po chvíli naopak Černého zpěv.
