Článek
Atmosféra druhé poloviny šedesátých let v Československu se neustále rozvolňovala. Vrcholem byla výměna komunistického vedení, kdy prezidenta a prvního tajemníka strany Antonína Novotného v první funkci nahradil generál Ludvík Svoboda, ve druhé funkci pak Alexander Dubček. Společně s některými z dalších funkcionářů byli součástí reformního proudu, který propagoval socialismus s lidskou tváří. Období reforem mezi lednem a srpnem roku 1968 bývá nazýváno jako Pražské jaro, jelikož naznačovalo počátek něčeho nového.
Demokratické procesy však byly trnem v oku konzervativnímu (stalinistickému) křídlu komunistických funkcionářů. Mezi tehdejší hlavní představitele patřili dlouholetí členové strany, kteří jsou podepsáni pod „zvacím dopisem“: Alois Indra, Oldřich Švestka, Vasil Bil̕ak, Antonín Kapek a Drahomír Kolder. Zajímavé je, že někteří z nich původně podporovali reformy a vystupovali proti dřívějšímu vedení v čele s Antonínem Novotným. K takovým se řadí právě posledně zmíněný tajemník Ústředního výboru Drahomír Kolder, ale vlastně i tehdejší místopředseda československé vlády Gustáv Husák. Ten sice žádný „zvací dopis“ sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi neadresoval, ale z celé situace vyšel jako „vítěz“.
Čtyři dopisy
Zvacích dopisů existovalo několik. Z pětice zmíněných komunistů konzervativního křídla nejprve Antonín Kapek sepsal česky osobní dopis plný obav o budoucnost státu Leonidu Brežněvovi. Tajně ho měl předat osobně při jednání mezi československými a sovětskými politiky na konci července roku 1968 v Čierné nad Tisou. Nejznámější „zvací dopis“, ve kterém se žádalo o pomoc všemi prostředky, byl sepsán o několik dní později. Tentokrát již v ruštině a podepsaný výše zmíněnou pěticí komunistů. Tajně jej předal Kolderův tajemník na bratislavském záchodě členovi sovětského politbyra.
Třetí dopis byl vlastně telegram. O víkendu v předvečer okupace nechali Indra, Kolder, Švestka a jiní komunisté přes sovětské velvyslanectví v Praze do Moskvy vzkázat, že vojenský zásah již nelze odkládat, a že mají podporu většiny jak v Ústředním výboru KSČ, tak na plénu stany. Právě z této informace čerpal Leonid Brežněv během schůzky zástupců komunistických stran Varšavské smlouvy, kde se rozhodlo o vojenském obsazení Československa. Někteří českoslovenští komunisté prý byli o plánech „bratrských zemí“ předem informování. Mezi takové patřil Vasil Bil̕ak.
Ten se později stal hlavní tváří vlastizrádců, kteří sepsali onen zvací dopis. Historikové se však domnívají, že má v celém příběhu pouze malou roli. On sám později tvrdil, že žádný takový dopis nevznikl, respektive jej nepodepsal, a že z historie je známo mnoho různých falzifikátů. Při zkoumání v devadesátých letech však bylo s jistotou řečeno, že jeho podpis na listině je pravý. Zároveň se zjistilo, že dopis psaný na stroji mu byl zřejmě předán k podpisu až později než ostatním soudruhům.
Čtvrtý dopis (někdy též nazývaný jako Dopis 99 pragokováků) byla soukromá iniciativa několika jednotek až nižších desítek stalinistů z pražského podniku Praga.
Gustáv Husák vítězem
Když do Československa vpadly okupační tanky Varšavské smlouvy, byli konzervativci připraveni obsadit důležité posty a sestavit dělnicko-rolnickou vládu. Puč se jim však nepodařil, jelikož nejvyšší stranické vedení bylo jednotné a většinově odsoudilo okupaci. Proti usnesení byl jen Drahomír Kolder a Vasil Bil̕ak, kteří společně s Indrou v té době byli považováni za největší přívržence Brežněva. Ze signatářů „zvacího dopisu“ se na zasedání Ústředního výboru ještě projevoval Oldřich Švestka, který sice nehlasoval proti rezoluci, ale žádal o úpravu textu odsuzujícího okupaci.
Čelní reformní komunisté a hlavní funkcionáři byli ještě téhož dne odpoledne armádou letecky přepraveni z Prahy do Moskvy. Za nimi se pak vydala delegace v čele s prezidentem Československa Ludvíkem Svobodou a Gustávem Husákem. Další dny ukázaly, že zrádci nejsou dobře přijímáni ani reformisty, ani Brežněvem. Ti první je podezřívali z přílišné náklonnosti k okupantům, sovětský vůdce jim pak měl za zlé, že selhali a slíbenou podporu si jen vymysleli. V Brežněvových očích tak díky své výřečnosti vyrostl Gustáv Husák, který později vystřídal ve funkci jak prvního (generálního) tajemníka Alexandera Dubčeka, tak o několik let později i prezidenta Svobodu, a stal se výraznou tváří tzv. normalizace.
Vasil Bil̕ak nejdéle žijícím signatářem
Další osudy kolaborantské pětky byly poněkud podobné. V prvních týdnech přišli o některé ze svých funkcí, postupně však získávali opět vedoucí pozice, často však bez přímého vlivu na směřování strany. Výjimkou byl Vasil Bil̕ak, který se na dvacet let stal tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie. Ač byl nejstarším z pěti známých pučistů, jako jediný přežil rok 1990. Drahomír Kolder zemřel téměř přesně v den čtvrtého výročí okupace a Oldřich Švestka v roce 1983. V roce po Sametové revoluci se nejprve Antonín Kapek pokusil o sebevraždu zastřelením, než se po několika týdnech pobytu v nemocnici oběsil. V létě téhož roku zemřel i Alois Indra.
Ačkoliv pravděpodobně nebyl hlavním strůjcem, tak se nejvýraznější a nejvíc nenáviděnou tváří kolaborace během dvaceti let okupace (a jediným přeživším v devadesátých letech) stal Vasil Bil̕ak, který tak musel často odpovídat na dotazy, jak to doopravdy bylo se zvacím dopisem. Zatvrzele vše odmítal. Po dopisu se samozřejmě pátralo a objevil se: v červenci roku 1992 ve Státním archivu Ruské federace byla nalezena zapečetěná obálka nadepsaná někdejším sovětským generálním tajemníkem Konstantinem Černěnkem: „Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat.“ Již druhý den předal tehdejší ruský prezident Boris Jelcin kopii původního dopisu československému prezidentovi Václavu Havlovi.
Ačkoliv bylo proti Bil̕akovi a dalším podporovatelům okupace v roce 2000 zahájeno trestní stíhání za vlastizradu, po jedenácti letech bylo bez zjištěných důkazů a svědků zastaveno. Z vlastizrady přitom mohla být pětice signatářů dopisu obviněna i podle dřívějších socialistických zákonů. Bohužel nebyli za svůj čin nijak potrestáni. Vasil Bil̕ak zemřel až v roce 2014 v úctyhodném věku 96 let.
Zdroje: Wikipedia - Zvací dopis, Invaze vojsk; Deník ČST z roku 1992, Rozhovor s V. Bil̕akem, Agenti a zrádci
