Vražda Anežky Hrůzové: nová zjištění badatelů

Případ Leopolda Hilsnera je znám snad celému národu. Na Škaredou středu 29. března 1899 byla zavražděna devatenáctiletá Anežka Hrůzová na cestě mezi Polnou a Malou Věžnicí. Soudní lékaři vyloučili znásilnění, ačkoliv měla roztrhané oblečení, tělo neslo stopy škrcení a údery kameny. Po odtažení od cesty do nedalekého lesa Březina ji vrah podřízl. Pitva prokázala, že mladá dívka plně vykrvácela, což se neshodovalo s malým počtem stop krve na místě nálezu zavražděné. Tato informace později pomohla rozšířit antisemitské nálady, protože se mělo jednat o tzv. „podkošerování“. Což byla stará pověst o tom, že židé potřebují křesťanskou panenskou krev k přípravě velikonočních macesů (chléb), jak jim údajně přikazuje jejich víra.

Leopold Hilsner platil v Polné za místního podivína, který místo práce žebral. Anežka Hrůzová před smrtí některým známým prý sdělila, že se ho bojí, protože ji několikrát sledoval. Dle výpovědi svědků se měl v osudné době pohybovat v okolí místa pozdějšího nálezu těla s dalšími dvěma neznámými mladíky. Také si bezprostředně po činu převlékl kalhoty, což před soudem zapíral. Později se však našly schované v synagoze ve Velkém Meziříčí, celé od krve. Dále lhal o svém alibi a v neposlední řadě byl žid, což ve spojitosti se zmíněným „podkošerováním“ převážně obyčejným, ale i některým učeným lidem stačilo k odsouzení a šíření protižidovských nálad.

Během procesu se objevil korunní svědek Petr Pešák, který měl Hilsnera poznat na vzdálenost téměř sedmi set metrů v inkriminovanou dobu. Ačkoliv se ozval několik měsíců po činu, vlastně po vypsání odměny na pomoc s dopadením vraha Anežky Hrůzové obcí Polná, sám byl dříve odsouzen za krádež dřeva a následná rekonstrukce skončila neúspěšně, soud přesto přijal jeho výpověď jako důkaz.

Leopold Hilsner byl soudem v Kutné Hoře odsouzen k trestu smrti na základě nepřímých důkazů a spousty rozporů. Například se nikdo podrobně nezajímal o krev na nalezených kalhotách, zda šlo skutečně o lidskou krev, nikoho nezajímaly rozpory v časech, protože jej vidělo několik svědků v podobný čas na různých místech a nemohl se tak rychle přesouvat na vzdálenost i několik kilometrů. Důležité je zmínit, že se v jednu chvíli sám Hilsner k vraždě přiznal. Ne však pod tíhou důkazů, ale pod vlivem ostatních vězňů a některých vyšetřovatelů, kteří mu tvrdili, že „bude lepší, když se přizná“. Zřejmě netušil, kam až může rozsudek dojít, totiž k trestu nejvyššímu.

Hilsnerův obhájce JUDr. Zdenko Auředníček podal odvolání ke krajskému soudu v Písku. Ten však potvrdil původní rozsudek a navíc přičetl Hilsnerovi ještě neobjasněnou vraždu Marie Klímové, která byla nalezena o několik měsíců dříve (než Anežka Hrůzová) téměř na stejném místě. Oficiálně nebyl ani jednou odsouzen za podíl na rituální vraždě, ale za podíl na vraždě s motivem sexuálním. O dva roky později císař František Josef I. změnil trest na doživotí, jeho nástupce císař Karel I. mu v posledním roce první světové války (1918) udělil milost. Leopold Hilsner strávil ve vězení devatenáct let.

Původní vyšetřování se ze začátku věnovalo i rodině Hrůzových. Sousedé tvrdili, že se sourozenci často hádali. Předmětem jejich posledního sporu měl být plán Jana Hrůzy, bratra zavražděné Anežky, na prodej domu v Malé Věžnici a zakoupení nového ve Ždírci. Musel by sestře vyplatit přes 150 zlatých, což dle mínění badatelů v dnešní době odpovídá zhruba částce čtvrt milionu korun, které neměl. Svůj plán po smrti Anežky opravdu uskutečnil a nový dům splácel.

Ve středu odpoledne kolem čtvrt na šest odchází Anežka Hrůzová z dílny a vydává se z Polné domů, do Malé Věžnice. K lesu Březina, kde ji měl údajně napadnou neznámý člověk, respektive Leopold Hilsner, by přišla mezi půl šestou až šestou hodinou odpolední. Pitva však po smrti prokázala, že zavražděná zcela vykrvácela. Což neodpovídalo stopám na místě nálezu. Vražda musela proběhnout jinde a to i z důvodu meteorologických, jelikož následující den silně pršelo. Tělo ale po dešti neneslo žádné stopy. Jak objevil badatel Jaroslav Mareš, pitva dále prokázala, že zavražděná měla v žaludku „hojné množství řídké bělavé kaše, dle všeho z mléka, sem tam obsahující taktéž tužší části potravy“. Jinými slovy se Anežka Hrůzová těsně před smrtí najedla. Dle výpovědí byla v krejčovské dílně zvyklá pouze obědvat, což by nesouhlasilo s pitevním nálezem. Pravděpodobně tedy došla domů, kde se navečeřela.

Dalším zajímavým faktem je, že se Anežčin bratr Jan Hrůza vydal druhý den (čtvrtek) brzy ráno ke zpovědi. Nejprve do Ždírce, kde místní kněz ještě spal, poté do Polné. Vyzpovídán měl být již v šest hodin ráno.

Ačkoliv se nikdy nestalo, že by Anežka nepřišla domů, zmizení byla nahlásit její matka až v pátek. Zde se setkáváme s rozpory v její výpovědi. Před oznámením na stanici šla do krejčovského salonu a ptala se po košíku své dcery. Na otázku během vyšetřování, proč se neptala na dceru, ale pouze na košík, odpověděla, že si myslela, že je Anežka v zadní místnosti.

Bystrým čtenářům jistě neunikla důležitá informace, kterou tehdy všichni přehlédli: matka jde hlásit na stanici zmizení dcery, kterou druhou noc neviděla, cestou se zastaví v salonu optat na její košík a myslí si, že je dcera v zadní místnosti? Dalším nepřímým důkazem, že došlo k rodinné tragédii, jsou zranění Marie a Jana Hrůzových. Dle četníka Klenovce měla matka na oku modřinu. Tvrdila, že ji koplo tele, což dosvědčil syn, který sám měl poraněné ruce (prý od škrábanců).

Tehdejší četnický závodčí Klenovec, který vraždu zprvu vyšetřoval, se však obrátil na Hilsnerovu stopu. Proč? Jistě za to mohly protižidovské nálady a tlak na rychlé prošetření. Zároveň se rodina Hrůzových pravděpodobně snažila o svedení na falešnou stopu. Tím může být i místo nálezu zavražděné. Jak již bylo zmíněno, našla se na podobném místě jako několik měsíců předtím tělo Marie Klímové. Z historie známe mnoho činů, které se snažily zmást vyšetřovatele napodobením neobjasněných případů.

Ještě v období tehdejšího procesu, nazývané jako hilsneriáda, se na stranu údajného vraha postavilo několik osobností. Tím nejhlasitějším byl pozdější prezident Tomáš G. Masaryk. Během dalších více jak sto dvaceti let proběhlo několik pokusů o očištění Leopolda Hilsnera, který je stále z právního hlediska vinen. Rehabilitace nikdy neproběhla, ačkoliv se o revizi případu pokoušelo několik českých ministrů spravedlnosti, ombudsmanů a v neposlední řadě i badatelů. Česká a rakouská justice si předávaly případ jak „horký brambor“. Česká strana prý nemůže rozhodnout, protože byla tehdy součástí Rakousko-Uherska a jako poslední rozhodl soud ve Vídni. Rakouská strana prý zas nemůže zrušit rozsudek soudu ve Vídni, jelikož nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků soudů v Kutné Hoře a Písku.

V příštím roce uplyne 125 let od vraždy Anežky Hrůzové. Jak dlouho bude ještě trvat, aby případ prošel revizí a případně se očistilo jméno Leopolda Hilsnera?