Článek
I arogantní česká politika přispěla k tomu, že Těšínsko se 1. října 1938 odtrhlo od Československa, když polská vláda dala den předtím Praze ultimátum, ve kterém požadovala připojení oblastí s většinou polského obyvatelstva k Polsku. Československé straně tísněné hitlerovským Německem nezbylo než souhlasit. Bylo to podlé, jenomže dějiny nezačaly až na podzim osmatřicátého roku. Problémy začaly už v říjnu 1918.
Karin Lednická v prvním díle své vynikající knihy Šikmý kostel píše o tom, jak byl hlavní hrdina Ludvík v roce 1921 nucen českým nadřízeným dát dítě do české školy pod hrozbou vyhození z práce. Tyto praktiky potvrzují i autoři díla Národnostní menšiny v Československu 1918–1938, kteří na straně 183 uvádějí, že v některých dolech nemohl polský horník nastoupit do práce, pokud nedal dítě do české školy. Rovněž polským dělníkům v Třineckých železárnách bylo v době hospodářské krize v třicátých letech vyhrožováno propuštěním, jestliže jejich potomci nezačnou chodit do českých škol.
Bylo to stejné, co dříve zažívali Češi v pohraničních oblastech s většinou německého obyvatelstva. Ve své disertační práci České školství v národnostně smíšených oblastech jihozápadu Čech v letech 1880–1945 o tom píše Karel Řeháček. „Proti českým školám stála silná opozice složená ze státních i místních úřadů ovládaných Němci, významně negativní vliv na školy měli i němečtí podnikatelé, kteří byli zaměstnavateli většiny rodičů českých školou povinných dětí. Pomocí slibů i hrozeb byly děti přetahovány z českých škol do německých, což bylo vážnou překážkou existence českých škol.“ Čili Němci bránili vzniku českých škol a nutili Čechy posílat své ratolesti do těch německých.
Říká se, co sám nemáš rád, nečiň druhému, Češi se toho evidentně nedrželi. Stejně jako Němci v Sudetech, i oni na Těšínsku kladli překážky polskému školství. Tak například v Třinci vedení Báňské a hutní společnosti bránilo vzniku polské měšťanské školy, na které se předtím dohodli zdejší čeští, polští a němečtí zastupitelé. Oddalovalo se také postátnění polského gymnázia v Orlové, ke kterému došlo až na jaře 1938. To byl problém pro Poláky, kteří si do té doby tuto neveřejnou školu museli platit ze svých peněz, zatímco ty české plně hradil stát.
Na Těšínsku byl porušován i československý menšinový zákon umožňující národnostním menšinám v místech, kde tvořily minimálně 20% obyvatel, podávat podání úřadům ve svém jazyce. Úřady byly povinny jim vyhovět a záležitost vyřídit v témže jazyce národnostní menšiny. Jenomže na Těšínsku to neplatilo. Na úřadech a soudech se mluvilo výhradně česky, žádný soudce či úředník zde neovládal polštinu. Takže Československo zde nedodržovalo ani vlastní zákony a práva polské národnostní menšiny zůstala jen na papíře. To se rovněž podobalo dřívější situaci v převážně německém pohraničí, kde Němci ovládané úřady ignorovaly Stremayrova jazyková nařízení z roku 1880, která přikazovala na česká podání odpovídat česky, a striktně vyžadovaly v úředním styku němčinu.
Existovaly i další ústrky, polští farmáři byli diskriminováni v rámci první pozemkové reformy, když rozparcelovanou půdu dostávali pouze Češi a polské úředníky ve státní správě i soukromých firmách nahrazovali rovněž Češi. Polští železničáři byli překládáni do vnitrozemí.
To, jak se Poláci chovali na Těšínsku po jeho připojení k Polsku k Čechům, bylo také hanebné. O tom není sporu. Mnozí Češi museli odejít ze svých domovů a čekal je odsun. České školy a kulturní instituce byly rušeny.
Historie však nebývá černobílá a vzájemně si ubližovaly obě strany. Proto je dobře, že tyto spory jsou už minulostí a v současnosti Češi s Poláky žijí na Těšínsku v poklidném bezproblémovém soužití bez nacionalistických výstřelků. Doufejme, že to tak zůstane i nadále.
Zdroje:
Národnostní menšiny v Československu 1918 – 1938, kolektiv autorů, Vydala Univerzita Karlova, Praha 2012
Těšínský konflikt, Lubomír Kubík, nakladatelství Votobia, Olomouc 2001
Lutyňské tango, Otylia Tobola, nakladatelství Protimluv, Ostrava 2023
Šikmý kostel, Karin Lednická, nakladatelství Bílá vrána, Ostrava-Svinov 2020,
Dějiny zemí Koruny České v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 2010
