Článek
Právě premonstrátský konvent v Želivi se stal v roce 1950 v rámci Akce K znamenající zrušení mužských řeholí v tehdejším Československu internačním klášterem pro politicky nepohodlné kněze a řeholníky. Do roku 1956 jich tu bylo vězněno celkem 464, mezi nimi třeba pražský arcibiskup kardinál František Tomášek nebo královéhradecký biskup Karel Otčenášek.
Památník se jmény internovaných
A nyní se zde konají hrané prohlídky přibližující tuto smutnou dobu. Hlavní hrdinkou je mladá reportérka Klára, která pátrá po tom, co se vlastně tenkrát stalo. Dojde k šokujícímu zjištění, že na perzekuci nevinných lidí se podílel i její příbuzný.
Hra se odehrává na více místech kláštera a je kombinací fikcí a skutečností. Zmíněn je lékař Nikolaj Kelin, který se příkladně staral o vězněné duchovní. Ve hře je také scéna, kdy mladá kuchařka přinesla chleba a vodu vězněným kněžím, protože kvůli nedostatku jídla věznění měli hlad. Jiná kuchařka, která tu hodnou vystřídala, však na internované donášela vedení. I to má reálný podklad, jak uvedl ve své bakalářské práci na Masarykově univerzitě v Brně David Hubený. Ta hodná se jmenovala Marie Sadská, ta zlá Marie Kordovská. Pomáhat zde vězněným bylo velmi riskantní, a zdejší učitelka Božena Píchová za to byla odsouzena krajským soudem v Jihlavě v roce 1953 k 12 letům vězení a pokutě 5000 korun.
Hodná kuchařka přinesla vězněným duchovním jídlo
Jako dozorce sloužil v želivském internačním klášteře nějaký Miler, který rovněž vystupuje ve hře jako mimořádně surový sadista libující si v týrání vězňů. I to se tady skutečně dělo, bití a mučení vězněných bylo na denním pořádku. Na poměry, které v Želivě panovaly, vzpomínal ještě v roce 1987 jeden z internovaných, františkán P. Aleš Vojtěch Zlámal v dopise adresovaném Odboru vyšetřování sboru národní bezpečnosti v Praze „V Želivě v internaci jsem byl věšen na provaze, rdoušen a měl revolver na srdci a dvě minuty na rozmyšlenou, od toho okamžiku jsem šedivý.“
Dozorce Miler (vpravo) byl mimořádně surový
Na začátku hry je scéna, kdy kněz dostane rozkaz sbalit se, s tím, že pojede na vyhrazené místo. Když se ptá kam, není mu to řečeno, a když nepřestane, následují křik a rány.
Jak je uvedeno na webu ustrcr.cz , v noci ze 13. na 14. dubna 1950 uskutečnila Bezpečnost první plánovanou etapu Akce K, při které bylo příslušníky SNB, StB a oddíly Lidových milicí v českých zemích obsazeno 75 klášterů. Druhá etapa akce, týkající se zbylých řeholí, proběhla ve dnech 27.–28. dubna 1950. Bezpečnost při ní obsadila dalších 69 klášterů. Na Slovensku se první etapa akce dotkla 62 klášterů. Druhá etapa, která na Slovensku proběhla o týden později než v českých zemích – o půlnoci ze 3. na 4. května 1950 –, se týkala zbylých třinácti řeholních domů. V obou etapách bylo v celém Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno nebo centralizováno 2376 řeholníků.
Byla to strašná doba velké komunistické nezákonnosti a pohrdáním pravidel civilizované společnosti. Řeholníci byli bez soudního rozhodnutí násilím zavřeni do želivského internačního tábora, kde byly podmínky obzvlášť kruté, nesměli se volně pohybovat, byli často mučeni a mláceni, museli pracovat v zemědělství či v továrnách bez nároků na mzdu, dostávali málo jídla a byla jim odepírána duchovní literatura. Zdejší poměry se téměř nelišily od těch v nacistických koncentračních táborech.
Je tedy dobře, že se tyto hrůzy připomínají v roce 75. výročí Akce K. Způsob zvolený v želivském klášteře je velmi podařený a tyto hrané prohlídky stojí za to vidět. Mezi lidmi je o ně velký zájem, což je potěšující.
Závěrečná děkovačka v klášterním kostele
Zdroje:
