Článek
Místní fašisté a tradicionalisté často napojení na různá folklorní hnutí podle webu stoplusjednicka.cz dlouhodobě kritizovali pragocentrismus Československa a nedostatek ohledů vůči specifikům hlavně východní Moravy. V tomto případě poukazovali především na podobné tradice i silnou katolickou víru, kterou Morava se Slovenskem sdílela: „Máme obavu, že bychom v soužití s Čechy, oproti nám povahově odlišnými, ztratili svůj národní ráz, upřímnost, vkus a cit, jež tvoří naše krásné písně, národní výšivky a bohaté naše národní kroje… Slováci na Slovensku se zbavili zhoubného a národ rozvracejícího stranictví a židomarxismu a ukazují nám, že zdravý stát musí býti budován jen na ideji národní a křesťanské,“ stojí v prohlášení obskurního fašistického spolku Národopisná Morava, který vedl syn slavného malíře Joži Uprky a bývalý člen Národní obce fašistické Jan Uprka.
Po okupaci českých zemí 15. března 1939 pak Národopisná Morava, jak uvádí pořad České televize Historie.cs: Slovácko sa nesúdí, ale odtrhává, otevřeně prosazovala přičlenění východní Moravy k nově vzniklému Slovenskému státu. V představách moravských fašistů mělo jít o území zhruba mezi Hodonínem a Zlínem.
Tyto snahy však začaly už na podzim 1938. Již v říjnu zamířilo několik delegací slováckých fašistů do Bratislavy na jednání o možnostech podpory ze strany luďáckého vedení. Zatímco Jozef Tiso této myšlence moc nefandil, podporu si získala mezi slovenskými radikály- premiérem Vojtechem Tukou a místopředsedou vlády Alexanderem „Šaňo“ Machem. Právě druhý jmenovaný, který byl také hlavním velitelem fašistických Hlinkových gard, přislíbil delegátům všestrannou podporu. Zdůraznil však, že je třeba vůli moravské veřejnosti deklarovat i veřejně na shromážděních a demonstracích. „Hlas ľudu, hlas boží,“ prohlásil Mach.
Jenomže právě to se separatistům nepodařilo a hrstka samozvaných zástupců Slovácka narazila na tvrdý odpor mezi obyvateli dotčeného regionu, které se v drtivé většině postavilo proti odtržení. Pokusy o demonstrace ve prospěch spojení se Slovenskem ztroskotaly. Městská a obecní zastupitelstva s výjimkou Hluku byla rovněž proti a dala najevo svou vůli zůstat součástí Moravy. Zastupitelstvo ve východomoravském Nedašově například deklarovalo: „Valaši byli po tisíc let stráží jihovýchodní Moravy. Hájili jejích hranic a krváceli za loupeživých vpádů tatarských, kumánských, maďarských a kuruckých. I naši občané jich dnes hájí a vyslovují své jednomyslné přání: Valašsko Moravě!“ Některé příhraniční vesnice dokonce začaly spontánně formovat domobranu proti případnému vpádu Hlinkovy gardy. Lidé na východní Moravě i z pragmatických důvodů neměli zájem opustit bohatší české země včetně Moravy, kam více stovky let historicky patřili, a přilnout k chudšímu Slovensku.
Rozhodující však byl postoj německé okupační správy, a ta dala jasně najevo, že nehodlá obětovat část území Protektorátu Čechy a Morava ve prospěch východního souseda. I přesto, že o to požádalo vedení Slovenského štátu. Historik Milan Ďurica v knize Dejiny Slovenska a Slovákov to zdůrazňuje jako příklad tehdejší údajně nezávislé slovenské zahraniční politiky, ve skutečnosti se však jednalo o naivitu a nezkušenost slovenských představitelů, kterým se v Berlíně zasmáli jako dobrému vtipu a život šel dál.
Národopisná Morava se po nezdaru této akce změnila v otevřeně kolaborantské sdružení, jehož zástupci se často stýkali s nacistickými pohlaváry včetně K. H Franka. Po válce byli její čelní představitelé odsouzeni k mnohaletým vězením s výjimkou Jana Uprky, který byl lékařskou komisí zbaven příčetnosti a vyhnul se tak soudnímu procesu.
Kromě těchto „národopisců“ uvažovali o spojení části Moravy se Slovenskem i někteří podnikatelé. K nim patřili zlínský obuvnický král Jan Antonín Baťa, prostějovský textilník Jan Nehera, kyjovský továrník Alois Zahradník nebo také obchodník z Uherského Hradiště Ludvík Hamšík.U nich však nešlo o nějaké obskurní pseudonacionání důvody, ale o ryzí ekonomický pragmatismus v duchu: Pokud si chtějí východomoravští podnikatelé zachovat kontrolu nad svými podniky, měli by vsadit na Slovensko, které možná díky aktivitě luďáckých politiků získá omezenou nezávislost.
Například Jan Antonín Baťa už měl v té době továrny též na Slovensku. Není to o tom, že by byl stoupencem německých nacistů nebo slovenských luďáků, on byl zapřisáhlým antinacistou, akorát dobře odhadl budoucnost s tím, že druhá republika dlouho nepřežije a se Slováky by se dokázal líp domluvit než s Němci. Považoval hlinkovce za menší zlo než nacisty a podle toho jednal. Určitě však odtržení Slovácka nepovažoval za trvalé, ale pouze dočasné řešení.
Na iDNES.cz pak vyšel článek na toto téma s titulkem, Když Slovácko hajlovalo a žádalo Hitlera o připojení ke Slovensku. To je ovšem hodně zavádějící, většina Slovácka nehajlovala a nežádala o přičlenění ke Slovensku. V Praze na Václavském náměstí se 3. července 1942 konala manifestace, která byla největším veřejným shromážděním v protektorátu Čechy a Morava proti atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. Její účastníci hajlovali, ale vůbec by mne nepadl titulek, Když Praha hajlovala.
Zdroje:
Hry o Moravu, František Mezihorák, nakladatelství Mladá fronta, Praha 1997
Dejiny Slovenska a Slovakov, Milan S. Ďurica, Slovenské pedagogické nakladatelstvo, Bratislava 1996
