Článek
Sovětský svaz, náš vzor, to čeští komunisté praktikovali i v brutální šikaně malých dětí. Píše o tom i Alexandr Jakovlev v knize Rusko plné křížů. Na straně 37 zaznamenal vzpomínky Viktora Ivanoviče Pankova, jehož rodinu bolševici rozkulačili v roce 1930, když mu bylo pět let. Deportovali je do nehostinných míst u Tobolska. „Žili jsme v dřevěných barácích. Velice mnoho rozkulačených, obzvlášť dětí a starců, zemřelo hlady a zimou. Neměli jsme dětství ani mládí, hladověli jsme, jedli mech a lipové listy, chodili jsme v laptích a v podomácku spichnutých šatech.“
Čeští komunisté své sovětské vzory v jejich nelidských zločinech i vůči malým nevinným dětem následovali, a tak i u nás nastala na konci čtyřicátých let minulého století násilná kolektivizace, při které byli sedláci nuceni pod pohrůžkou násilí vstupovat do tzv jednotných zemědělských družstev a ti nejbohatší byli deportováni do nehostinných oblastí (nejčastěji do Sudet), kde včetně malých dětí museli žít v polorozpadlých barácích a obecně příšerných podmínkách, které vedly ke zvýšené nemocnosti a úmrtím.
Jak dále uvádí web Paměť národa, postiženy byli i potomci „třídních nepřátel“. „Děti kulaků nesměly studovat, ty, co už studovaly, byly ze škol vylučovány a poslány do pohraničí, „aby poznaly kolektivní hospodaření“. Celkem se toto opatření dotklo 473 středoškolských studentů a jedním z nich byl Jindřich Hašek, jehož otec byl v roce 1951 označen za kulaka, zatčen a vězněn v Praze. Jejich statek v Úhonicích v okrese Praha-západ zabralo JZD.“…„Na krajským národním výboru nám vysvětlili, že nám přerušujou studium a že musíme nastoupit do kolektivního hospodářství, abysme nebyli pod vlivem svých rodičů, kteří nám dávaj špatnou výchovu. Když se osvědčíme po roce, tak můžeme pokračovat ve studiu. Polovina z nás tomu věřila,“ vzpomínal Jindřich Hašek.
Rovněž případ Karla Kryla, zmláceného kvůli odporu vůči pionýrovi, nebyl ojedinělý. Karin Lednická ve svém třetím díle svého skvělého díla píše o tom, jak si mladé děvče Julka nemohlo po maturitě na jedenáctiletce (tehdejším gymnáziu), přestože patřila k nejlepším studentům ve třídě, splnit svůj sen a stát se učitelkou. Rudý režim jí totiž zamítl studium na pedagogické fakultě kvůli tomu, že byla věřící katoličkou a její strýc emigroval do Rakouska. To nebylo jen v románech, to byla i skutečnost. Děti z křesťanských rodin nesměly studovat pedagogické fakulty. Své o tom vědí například v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku, kde žije hodně katolíků, a jak mně potvrdil starosta Tomáš Makudera, kde i za komunistů chodilo mnoho žáků základní školy do náboženství, a ti byli dopředu vyloučeni z možností studovat na některých vysokých školách.
Jak už bylo řečeno, kvůli tomu, aby dítě nesmělo studovat svoji vytouženou školu, přestože mělo skvělé studijní výsledky, stačilo málo, nesprávný třídní původ, špatný světonázor nebo příbuzní, kteří emigrovali do zahraničí. Odporný to zločinný komunistický režim.
Velmi dobře to vyhodnotil již zmíněný Alexandr Jakovlev. „Represe vůči dětem, to je vrcholný lidský úpadek bolševického fašismu. Neexistuje větší podlost, než když moc bojuje s dětmi veškerou silou trestního aparátu.“
Zdroje:
Rusko plné křížů, Alexandr Jakovlev, nakladatelství Doplněk, Brno 2008
Mýty o socialistických časech, vydal Člověk v tísni, Praha 2010,
Fakta a lži o komunismu, editor Ladislav Kudrna, vydal spolek Free Czech Media, Praha 2022
Šikmý kostel třetí díl, Karin Lednická, nakladatelství Bílá vrána, Ostrava – Svinov 2024
