Článek
Říká se mu pakt Molotov – Ribbentrop, podle ministrů zahraničních věcí, kteří 23. srpna 1939 v Moskvě podepsaly oficiálně tzv. smlouvu o neútočení a přátelství mezi SSSR a Německem. Ve skutečnosti se však jednalo o spolupráci zločinců, jejímž důsledkem byla okupace třetích zemí, teror, násilí a miliony mrtvých lidí. Opět se ukázalo, že nacismus a komunismus jsou srovnatelnými zrůdnostmi. Příčinou zla byla utajená část paktu, tzv. tajný dodatečný protokol, kterým si obě země rozdělily oblast vlivu ve východní Evropě.
Důsledkem toho pak bylo přepadení Polska hitlerovským Německem 1. září 1939 a zahájení II. světové války, jejímž byl SSSR spoluviníkem, když se o sedmnáct dní později přidal k Němcům a zákeřně vpadl statečně bojujícímu Polsku do zad. Nacistické Německo a komunistický SSSR si tuto zemi rozdělily a mimo jiné uspořádaly v Brestu společnou přehlídku Rudé armády a Wehrmachtu. Sovětský svaz pak v roce 1940 anektoval Litvu, Lotyšsko a Estonsko.
Existuje mnoho důkazů, že nacisté a komunisté se na okupovaném území chovali srovnatelně barbarsky. Dá se říci, že společným cílem rudé a černé totality byla likvidace vzdělaných vrstev v polské společnosti. Důkazem je krutý útlak „špatného“ obyvatelstva z rasových i třídních důvodů. Následkem nacistických represí zahynuly v Polsku miliony lidí. Je však třeba zdůraznit, že stalinistický teror na okupovaném polské území byl rovněž velmi brutální. Jak je uvedeno v knize Rudohnědá nemoc 20. století, počet deportovaných ze Sověty okupovaného polského území činil v letech 1939 – 41 1,646 milionů lidí včetně žen a dětí. Převažovali Poláci, ale byli mezi nimi i Židé. Až 900 tisíc z nich nelidské zacházení nepřežilo.
Násilně deportovány byly sovětskými zločinci i statisíce obyvatel Pobaltí. Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Po začátku války je odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla, a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června 1941 uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci – vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.
Hitler mimo jiné vzkázal Stalinovi, že jeho komunistické gulagy byly vzorem pro nacistické koncentrační tábory.
Sovětské transporty do gulagů se svými děsivými podmínkami nelišily od těch, kterými Němci převáželi lidi do koncentračních táborů. Mnohá fakta skutečně potvrzují, že sovětsko-německý pakt o neútočení byl dohodou zločinců a srovnatelných zel, komunistického a nacistického.
Byl tu však zásadní rozdíl. V roce 1939 Adolf Hitler ještě nezahájil šílený holocaust a vyhlazování Židů. Stalin v té době už měl za sebou genocidu a cílené vyvraždění milionů především ukrajinských rolníků. A také masové násilí v období tzv. velkého teroru. Je proto logické, že takový člověk nevzbuzoval v normálních zemích důvěru.
Zdroje:
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003
Zločin Genocidy, Jan Beneš, nakladatelství Votobia, Praha 2001
Pakty Stalina s Hitlerem, nakladatelství Naše Vojsko, Praha 1990
