Článek
Maďaři jsou stále frustrováni z toho, že tzv. trianonskou dohodou uzavřenou 4. června 1920 v paláci Grand Trianon ve francouzském Versailles ztratili dvě třetiny svého historického území. Podle článku na webu aktualne.cz to maďarský premiér Viktor Orbán považuje za rozsudek smrti a 85 % Maďarů tuto událost vnímá jako největší národní neštěstí v dějinách země. Jak trefně poznamenal titulek článku na webu seznamzpravy.cz „Koho nebolí Trianon, není Maďar“ a v tomto duchu se stále učí maďarské děti ve školách.
Češi to samozřejmě vidí jinak, oni Slováky de facto zachránili před maďarizačním útlakem. Jak už to však bývá, na jednu historickou událost může být nahlíženo z více úhlů. Maďaři tvrdí, že Češi jim v roce 1918 ukradli horní Uhry neboli horní zemi (Felvidék), což bylo více než tisíc let předtím jejich historické území, a když tedy Češi přišli o dvacet let později o Sudety obývané převážně německým obyvatelstvem, stalo se jim jen to, co sami dříve jiným učinili.
To je hodně ostré a poněkud i nespravedlivé, ale je faktem, že Češi odvozují nárok na Sudety historickým právem, které už od 10. století patřily k českým zemím. Jenomže Maďaři rovněž argumentují tím, že více než tisíc let před Trianonem byly horní Uhry součástí Uherského království. Dokonce i vynikající český historik profesor Josef Pekař tehdy varoval před spojením Slovenska a českých zemí, protože by se podle něj jednalo o porušení historických práv svatoštěpánské koruny.
Společné znaky tedy jsou, Češi měli historické právo na Sudety, Maďarsko na horní Uhry a další odtržená území. Jsou ovšem také rozdíly, třeba v tom, že Maďaři vyvíjeli na Slováky brutální maďarizační tlak, když jim po rakousko-maďarském vyrovnání v roce 1867 zrušili tři jejich gymnázia a dovolili jen obecné školy se slovenským vyučovacím jazykem, které navíc také omezovali. Kdežto Němci měli v Československu i vlastní vysoké školy a zajištěna menšinová práva.
Němci se však v roce 1938 sami rozhodli pro odtržení od Československa hlasováním pro SdP v demokratických volbách, kdežto u Slováků to bylo jiné. Většina z nich otázku jestli se spojit s Čechy nebo zůstat s Maďary neřešila, prostě je to nezajímalo. Je rovněž pravdou, že obyvatelé Slovenska nedostali šanci v referendu se vyjádřit ke svému osudu. Byli přiřazeni k českým zemím a nikdo se s nimi o tom nebavil.
V knize Historie, mýty a jízdní řády k tomu profesor Jan Rychlík na straně 137 stručně uvedl z českého hlediska kacířskou myšlenku: „Myslím si, že v roce 1918 byla maďarská opce skutečně pravděpodobnější.“ Dále to pak zdůvodnil: „Maďarizační tlak byl obrovský, ale co to reálně znamenalo pro rolníka na Oravě nebo na Kysuci.“ Přesně tak, slovenskému venkovanovi bylo jedno, jestli se mu bude vládnout z Prahy nebo Budapešti. Navíc Maďary znal, ale Čechy nikoliv.
Obtížnou situaci na Slovensku a laxní přístup většiny jeho obyvatel k Československu dobře popisuje ve svém stěžejním díle Budování státu publicista Ferdinand Peroutka. V prvním díle připomíná, že když ministr pověřený správou Slovenska Vavro Šrobár dorazil se svými druhy v prosinci osmnáctého roku do Žiliny, nikdo je nevítal, z nádraží museli jít pěšky a sami si nést kufry, neměli zajištěné ani ubytování a ani místa pro úřadování.
Jakmile se pak začátkem února 1919 Šrobár rozhodl přemístit svoji „slovenskou vládu“ do Bratislavy, tamní velitel československé vojenské posádky se odmítl zaručit ze její bezpečnost, varoval před nebezpečnými následky a radil mu, ať zůstane se svými lidmi tam, kde se nacházejí. Po příjezdu Šrobárovců do metropole na Dunaji vypukly proti nim masivní protesty, při kterých se střílelo, byli mrtví a ranění.
Trianon tedy znamená pro Maďary to samé co pro Čechy Mnichov. Jisté rozdíly však byly, maďarská delegace mohla být v Trianonu jednáním přítomna, kdežto Češi museli zůstat v Mnichově za dveřmi. Jenomže výsledek byl pro oba stejný, byl jím sdělený verdikt, proti kterému se nešlo odvolat. Nehájím maďarský přístup, pouze konstatuji, že na jednu událost může být více názorů.
Na závěr taková příhoda z Vysokých Tater z konce osmdesátých let. S kamarádem z vojny slovenským Maďarem Tiborem jsme vystoupili na Rysy. Na vrcholu už byli maďarský otec se synem dívající se do slovenského vnitrozemí. Ten mu něco povídal a jelikož maďarštinu neovládám, tak jsem jim nerozuměl. Tibor mi to pak přeložil. Táta své ratolesti řekl něco v tomto duchu: „Podívej se synu, jak je krásná ta naše uherská horní země.“
Zdroje:
Dějiny Maďarska, László Kontler, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2000
Budování státu I., Ferdinand Peroutka, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1991
Vladimír Kučera/Jan Rychlík, Historie, mýty, jízdní řády, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2015
