Článek
Drtivou porážkou táborských a sirotčích vojsk v bitvě u Lipan neskončila éra fanatických husitských radikálů. Táborský svaz v čele s městem Tábor zůstával pořád silný a stále ovládal hodně měst a hradů, především v jižních Čechách. Skoncovat s ním se rozhodl přední český katolický šlechtic Oldřich II. z Rožmberka. Jak uvádí web valecnehroby.mo.gov.cz, začátkem léta 1435 zahájila rožmberská vojska spolu se spojenci, především z královského města Českých Budějovic, obléhání Lomnice (nyní Lomnice nad Lužnicí). Ta byla v držení husitů už od roku 1420 a způsobovala Rožmberkovi velké škody. Husité pod velením hejtmana Jana Řezníka se rozhodli obléhání čelit. Lomnici přišlo na pomoc táborské vojsko, především se zásobami potravin, které obležení už nutně potřebovali.
Oldřich II. z Rožmberka
K městu se blížilo asi 1000 táborských bojovníků, jednalo se o ty nejlepší, které měl táborský svaz k dispozici. V srpnu se táborským oddílům podařilo proniknout do Lomnice i se 48 vozy zásob a střeliva. Vypadalo to pro kališníky dobře, jenomže Oldřich II. z Rožmberka je takto vlákal do léčky. Záměrně je nechal projít bez boje do města a jejich zničení naplánoval až na zpáteční cestě do necelých padesát kilometrů vzdáleného Tábora. Tento manévr se mu povedl naprosto dokonale. V obci Křeč rožmberská vojska zaútočila na husity opevněné u místního kostela. Ta po nějaké době prolomila vozovou hradbu a vnikla do nechráněného protivníkova týlu. Odpůrci husitů si v té době už dobře uvědomovali, že taktika vyznavačů kalicha má jednu velkou slabinu. Jakmile se nepříteli podařilo proniknout dovnitř vozové hradby, byla pro husity bitva prohraná, protože jejich velitelé si s tím neuměli poradit, nevěděli, co v takových případech dělat. Toho si byl vědom i Oldřich z Rožmberka a přizpůsobil tomu svoji strategii, která mu vyšla. Jeho ozbrojenci také rozprášili táborské posily v počtu asi 300 bojovníků vyslané na pomoc, ještě předtím, než dorazili k původní zásobovací koloně. V listopadu 1435 se pak vzdala svým oblehatelům i samotná Lomnice.
Pro Oldřicha z Rožmberka to byla satisfakce za předchozí nezdar v červnu 1420 u Tábora, kdy město obléhal se svým vojskem, ale táborští jej překvapili výpadem z města a porazili ho. O 15 let později to kališníkům vrátil i s úroky. Táboritů zahynulo na 800, když z obležených u kostela se zachránila pouze asi dvousetčlenná jízda, která jednoduše ujela na koních pryč.
Toto vítězství rožmberských a jejich spojenců nad radikálními tábority můžeme považovat za šťastný den českých dějin. Už dříve takto hodnotil profesor Josef Pekař porážku husitských radikálů u Lipan. „Lipany jsou poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí konce. Učinily přítrž zkáze, jež kvetoucí a slavné království přivedlo na pokraj zhouby – všechny křížové výpravy Zikmundovy způsobily zajisté jen malý díl škod a ztrát, jež nahromadilo neštěstí války domácí,“ zveřejnil 27. května 1934 v Národní politice. A to samé, co platí pro Lipany, platí i pro Křeč. Husitští fanatici chtěli pokračovat v boji za každou cenu. Umírnění husité společně s katolíky si však uvědomovali, že patnáctiletým konfliktem totálně zdevastovaná země už nemůže dále snášet válečná utrpení a potřebuje mír. Jejich vize naštěstí zvítězila.
Tábor i pod vlivem této porážky nakonec uznal Zikmunda Lucemburského za českého krále. Ten ho v roce 1437 povýšil na královské město, které dostalo do znaku dvouhlavou černou říšskou orlici. Takto paradoxně dopadla dřívější husitská bašta. Nehledě k tomu, že Tábor se stal feudálním pánem - majitelem desítek vesnic v okolí i s poddanými. Není také nic známo o tom, že by se k nim choval lépe než třeba Rožmberkové.
Zdroje:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
