Článek
Nacistické zločiny proti lidskosti není třeba dlouze představovat, jsou totiž dostatečně známé. V českých zemích to bylo vypálení Lidic a dalších vesnic, represe proti civilnímu obyvatelstvu, masové popravy, holocaust atd.
Jenomže české zkušenosti nejsou přenosné do dalších zemí. Je třeba respektovat, že jinde v Evropě je tomu jinak. Sovětská okupační moc v Pobaltí postupovala stejně brutálně jako ta německá v českých zemích. V Polsku se Němci i Sověti chovali hrozně, společné mají například likvidaci polské inteligence. Nacisté zavraždili na 60 000 – 100 000 vzdělaných Poláků v rámci tzv. Inteligenzaktion, Sověti zase bez soudu zabili na 22 000 polských učitelů, právníků a lékařů, kteří tvořili jádro zajatých polských důstojníků, při katyňském masakru.
V českých zemích stačila ke krutým represím skutečnost, že dotyčný byl Žid, v Sověty okupovaném Pobaltí a Polsku pak vlastnictví několika málo políček, aby byl dotyčný prohlášen za kulaka. Německý nacistický a sovětský komunistický teror se ve své podstatě prakticky vůbec nelišily.
Podle webu gulag.online/cs se počet Sověty deportovaných za léta 1944-1952 odhaduje na 124 tisíc v Estonsku, 136 tisíc v Lotyšsku a 245 tisíc v Litvě. Otřesné podmínky těchto deportací doložila například Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Po začátku války je odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla, a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci - vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem
Většina deportovaných z Estonska (a také dalších zemí) z roku 1949 byly ženy (49,4 %) a děti (29,8 %). Nejmladší deportované osobě byl méně než jeden rok; nejstarší bylo 95 let. V deportačním vlaku se narodily nejméně dvě děti. Existuje také svědectví o čtyřech dětech deportovaných na Sibiř z Rakvere bez jejich rodičů poté, co byly dva dny drženy jako rukojmí ve snaze zatknout jejich rodiče.
Rudou brutalitu zažila Lotyška Dzidra Meldere, která v řadách lotyšských partyzanů nazývaných v celém Pobaltí Lesní bratři bojovala proti sovětské okupaci své vlasti. Dne 11. března 1949 byl Laimonis (její manžel) zabit a Dzidra byla během zatčení zraněna na pravé ruce. Dzidra byla uvězněna v Rize, v ústředí NKVD. Popisuje hrozné podmínky a brutální mučení během výslechu. Vyšetřovatelé ji surově bili, bez ohledu na to, že byla těhotná a čekala druhé dítě.
Rovněž na Sověty dobytém a okupovaném území východního Polska v roce 1939 docházelo k obrovským zvěrstvům. V sovětských věznicích bývalo běžné mučení, které mělo podobu hodně drastických forem. Například ve městě Bóbrka mučitelé polévali vězně vařící vodou, v Peremyšlany uřezali nebohým obětem genitálie, nosy, uši i prsty a vydloubali jim oči. Sociolog Tadeusz Piotrowski ve své studii doložil, že v letech 1939–41 bylo z oblastí bývalého východního Polska deportováno téměř 1,5 milionů obyvatel.
Nelze se tedy divit, že Poláci nepovažují příchod Rudé armády za osvobození a masově odstraňují památníky, které ji připomínají. „Stále se snažíme o to, aby ve všech obcích všechny tyto pomníky byly odstraněny, nicméně uznávám, že je to silně zpožděné a že ty pomníky v polském veřejném prostoru dávno už stát neměly,“ řekl podle webu irozhlas.cz nyní už bývalý ředitel IPN (Institut národní paměti, který v Polsku mapuje nacistickou a komunistickou diktaturu) a současný prezident Karol Nawrocki. Dodal, že je důležité Polákům připomínat, že vojáci Rudé armády po porážce nacistického Německa do Polska nepřinesli osvobození, ale novou nesvobodu. Ano, i nynější hlava polského státu je antikomunisticky a antirusky zaměřena, což je mimochodem v Polsku běžné.
Nabízí se také srovnání počtu oběti. V roce 1940 mělo Estonsko kolem jednoho miliónů obyvatel a v důsledku sovětské okupace jich zahynulo na 60 000. Během německé okupace pak z cca 11 milionů Čechů a Slováků bylo v důsledku represí zabito na 360 000 lidí. Z hlediska poměru usmrcených k počtu obyvatel na obyvatel na to tom tedy bylo Estonsko hůř.
V samotném SSSR pak Alexandr Jakovlev uvádí v knize Rusko plné křížů počet zavražděných lidí za komunistických represí na 20 – 25 milionů. Neexistují snad zločiny, kterých by se nedopustili stejně nacisté a komunisté, pravda v gulazích nebyly plynové komory.
Je proto jasné, že Poláci a Pobalťané považují vstup Rudé armády na své území za novou okupaci. a nikoliv za osvobození. Dobře to vystihl v článku na webu plus.rozhlas.cz historik Luboš Švec z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „To byla pozice druhého okupanta, který využívá strachu z okupanta prvního.“ Přesně tak, české země jako první okupovali Němci a Sověti byli vítáni jako osvoboditelé, kdežto v Pobaltí tomu bylo naopak, první přišli Sověti a teprve po nich až Němci, kteří byli vítáni jako osvoboditelé. Vzhledem k rudé hrůzovládě v letech 1940 – 1941 to vůbec nepřekvapuje.
Zdroje:
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
Rusko plné křížů, Alexandr Jakovlev, nakladatelství Doplněk, Brno 2008
Dějiny pobaltských zemí, Luboš Švec, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
Polsko: Dějiny národa ve středu Evropy, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2003
