Článek
Otevření zapečetěné obálky se slovy prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka přineslo velký rozruch. Masaryk měl podle zprávy ČTK pronést o Andreji Hlinkovi, že je hloupý a zadal si s Maďary, nicméně je třeba mu odpustit.
T. G. Masaryk
Je nutné ovšem zdůraznit, že katolický kněz a přední slovenský politik Andrej Hlinka si nikdy s Maďary nezadal. Ferdinand Peroutka v druhém díle Budování státu uvádí citát britského historika a publicisty Roberta Williama Setona-Watsona, jehož můžeme považovat za nestrannou autoritu, a který řekl: „Nikdy se Hlinka nepodal Maďarům a lidé, kteří z něj dělají maďarona (slovenského stoupence maďarizace), sami se dělají hloupými.“
Ružomberský farář Hlinka byl vždy upřímným slovenským vlastencem a za jeho vlastenectví jej vládnoucí maďarský režim v letech 1907 – 1910 téměř tři roky věznil. Je třeba si uvědomit, že postavení Slováků v Uhrách bylo daleko horší než pozice Čechů v rámci Rakouska. Rakousko bylo relativně národnostně tolerantní, v Uhrách s výjimkou Chorvatska se prosazovala tuhá maďarizace. To se týkalo téměř všech oblastí včetně školství. Zatímco Češi měli univerzitu, dvě vysoké technické školy, gymnázia, střední odborné školy, měšťanské a obecné školy s českým vyučovacím jazykem, na Slovensku bylo v roce 1910 z 3862 obecných škol jen 482 ze slovenským vyučovacím jazykem. Slovenské střední školy v letech 1875 – 1919 neexistovaly.
Andrej Hlinka si přál, aby se Slováci stali hrdým, vzdělaným a ekonomicky vyspělým národem a tomu podřídil všechno svoje úsilí. V jeho pojetí Slováci byli samostatným národem, kdežto Masaryk patřil k stoupencům tzv. čechoslovakismu, podle něhož existoval jeden národ československý o dvou větvích české a slovenské. Tato teorie se ukázala jako chybná a Slováci ji velkou většinou odmítali. Způsobila však mezi Čechy a Slováky hodně zla.
Masaryk si s Hlinkou nerozuměl a neměl ho rád. Takto pak musíme chápat i inkriminované výroky. Z jeho strany to však chtělo více empatií a méně odsudků. Nepochopení Slovenska vedlo i k pozdějšímu dvojímu rozpadu společného státu Čechů a Slováků.
Je třeba se zamyslet a pochopit Hlinkovy postoje. On byl zásadovým slovenským národovcem. Souhlasil sice se vznikem Československa, ale v jeho pojetí nemělo jít o unitární stát. V duchu Pittsburské dohody z 31. května 1918 koncipovanou Masarykem a uzavřenou českými a slovenskými krajanskými spolky mělo mít Slovensko svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. Mohlo se jednat o zmenšenou kopii Rakouska-Uherska. České země a Slovensko by měly společně jen finance, obranu, zahraniční politiku a tvořily by celní unii. Vše ostatní by si řídily samy.
V Dějinách Slovenska historika Jana Rychlíka a jeho spolupracovníků se uvádí. že zpočátku nemělo Slovensko dost kvalifikovaných pracovníků schopných spravovat zemi. Nicméně jeho autonomie se připouštěla zhruba po deseti letech od vyhlášení samostatného Československa, kdy tento problém už měl být vyřešen, což se však nestalo. Katolický kněz Hlinka byl na Slovensku velmi uznávanou a respektovanou osobností. V prosinci 1918 se stal předsedou Slovenské lidové strany, v roce 1925 přejmenovanou na Hlinkovu slovenskou lidovou stranu (HSLS). Byl to nejsilnější slovenský politický subjekt, který v prvorepublikových volbách pravidelně dostával kolem 30% slovenských hlasů. Čili HSLS měla od Slováků silný mandát. Těm rovněž vadil český antikatolicismus a rozzlobilo je zbourání Mariánského sloupu v Praze na Staroměstském náměstí. Hodně je pobouřilo, že Češi se snažili ničit sochy katolických světců i na Slovensku, například v Bratislavě urazil český důstojník ruku soše svatého Jana Nepomuckého.
Na Slovensku tvořili katolíci v té době většinu obyvatelstva. Andreji Hlinkovi vadilo, že na úřadech jsou v menšině. Nelíbilo se mu, že se o Slovensku rozhoduje z Prahy. Z tohoto hlediska je třeba chápat jeho výrok, že je mu jedno jestli bude Slovensko s Čechy nebo s Poláky, ale bude s těmi, kteří mu dají autonomii. I to stálo za jeho diskutovanou cestou na mírovou konferenci do Paříže v roce 1919 bez souhlasu československých úřadů, kde chtěl upozornit na nerespektování slovenských práv. Odcestoval tam na falešný polský pas, za což později strávil několik měsíců ve vězení.
Slovenské národovce pak neuspokojil ani zákon o organizaci politické správy z roku 1927. Ten sice stanovil země včetně Slovenska se sídlem v Bratislavě jako správní jednotky, ale se značně omezenými pravomocemi. Jejich představitelé zemští prezidenti byli pouhými státními úředníky jmenovanými prezidentem republiky na návrh vlády a služebně podřízeni ministerstvu vnitra. Zemská zastupitelstva byla volena ze dvou třetin, z jedné třetiny pak jmenována čs. vládou z tzv. odborníků. Všechna důležitá rozhodnutí zemských zastupitelstev pak musela odsouhlasit československá vláda, respektive ministerstvo vnitra. Tohle opravdu nebyla Slováky vysněná autonomie. Té se dočkali až za změněných politických poměrů v listopadu 1938, kdy k tomu čechoslovakisté byli v podstatě dotlačeni.
Pak se tedy nelze divit, že Hlinka vyjednával o spolupráci v zájmu slovenské autonomie na jaře 1938 s henleinovskou SdP, když Češi se s ním o tom odmítali bavit. Je jasné, že za všechny tehdejší problémy nemohou Češi, přesto ale větší vstřícnost k oprávněným slovenským požadavkům z jejich strany být měla.
Páter Hlinka byl slovenským národovcem, antikomunistou a odpůrcem pragocentrismu, ale jednostranné odsouzení si nezaslouží. Zemřel po dlouhé nemoci 16. srpna 1938, takže nemůže být spojován s pozdějšími událostmi včetně vyhlášení Slovenské republiky v březnu 1939, která se stala spojencem hitlerovského Německa.
V roce 2007 schválili poslanci Národní rady Slovenské republiky zákon o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a Slovenskou republiku. Je po něm rovněž pojmenováno druhé nejvyšší slovenské státní vyznamenání – Řád Andreje Hlinky.
Zdroje:
Budování státu I. a II., Ferdinand Peroutka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1991
Dějiny Slovenska, Jan Rychlík a kolektiv, nakladatelství Vyšehrad, Praha 2024
