Jaroslava, dcera Alfonse Muchy: Nejen tvář prvních československých bankovek

Ačkoli často pózovala pro otcova díla, o jejím životě je známo jen málo. Vzácný rozhovor z roku 1984, patrně jediný, který kdy Jaroslava Muchová poskytla, odhalil několik střípků z jejích vzpomínek – spolupráci s otcem, že v dětství od básníka J. V. Sládka dostala dřevěnou labuť, či zmínku o tom, že otec měl zakoupenou kabinu na Titanicu.

Jaroslava Muchová, prvorozené dítě Alfonse a Marie Muchových, přišla na svět 15. března 1909 v New Yorku. Rodina tehdy žila na Manhattanu v bytě s ateliérem na 59. východní ulici v domě č. 15 – adrese, na které později pobýval i slavný malíř Piet Mondrian.

První narozeniny už Jaroslava slavila na Moravě, kam rodina přicestovala na jaře 1910. Tento návrat znamenal pro Alfonse Muchu začátek významné etapy jeho tvorby a zároveň představuje jednu z nejpozoruhodnějších kapitol českého umění 20. století. Díky finanční podpoře amerického mecenáše Charlese Cranea mohl Mucha konečně začít realizovat velkolepý projekt, který nosil v hlavě už od Světové výstavy v Paříži roku 1900.

Významnou roli v tvůrčím procesu sehrály Muchovy návštěvy u švagra Jana Remundy v Rosicích u Brna. Už tehdy Mucha s sebou bral také svou milovanou dceru Jarušku. V poklidném prostředí Rosic, ve chvílích odpočinku a rodinné pohody, krystalizovala koncepce celého monumentálního cyklu – motivy, pořadí jednotlivých pláten i celkové poselství. Zde se také začaly rodit první skicy Slovanské epopeje. A Jaroslava, tehdy ještě malé děvčátko, nevědomky vstupovala do procesu, který ji později formoval jako umělkyni a restaurátorku.

Neobvyklé místo pro ateliér k vytvoření monumentálního cyklu nalezl Mucha na zámku Zbiroh v tanečním sále se skleněnou střechou. Uprostřed sálu si nechal postavit masivní železnou konstrukci s otáčecími rámy, na nichž byly napnuty obrovské lodní plachty (nikdo tak velká plátna nevyráběl), kterými bylo možné otáčet kolem osy a kdykoli pokračovat v práci na zvoleném obraze.

S postupem času Jaroslava vyrostla v prostorách tohoto improvizovaného ateliéru v nepostradatelnou otcovu pomocnici. Naučila se míchat barvy, připravovala mu všechny potřebné pomůcky a často si s ním povídala o jeho vizích a představách. Aktivně se podílela i na tvorbě některých náčrtů, které Mucha často nechal na plátně dokončit právě Jaroslavu.

Spolupráce otce s dcerou prý byla natolik sehraná, že zatímco Mucha maloval na lešení až osm metrů vysokém, Jaroslava dole na kamenné desce roztírala práškové pigmenty a připravovala otci až desítky hrnečků s různými odstíny barev. Když vznikaly větší kopie skic, Jaroslava je přenášela na průhledný papír. Vzpomínala také, jak otec při malování epopeje používal dlouhé štětce, aby lépe dosáhl na plátno, a že po žebříku pojízdného lešení obvykle slézal rychle, zády a po patách.

Podle Jaroslavy prý Mucha také nikdy nepoužíval gumu, vše měl dopředu promyšlené. Často na Jaroslavu volal: „Pojď sem, potřebuji ruku!“ a dceři v tom duchu radil: „Co nevidíš, nedělej!“ Jejich společná práce byla intenzivní a často vyčerpávající. Nebyl čas ani na oběd, aby se plně využilo denního světla.

Jaroslavin život ale nebyl jen o práci v ateliéru. S rodinou často cestovala, na dlouhé měsíce například do Nice, kam Muchovi jezdili na podzim, aby unikli před sychravým počasím.

Už k prvním narozeninám dostala Jaruška od otce paletu a barvy. Ačkoli později studovala balet, Mucha jí tuto dráhu v sedmi letech vymluvil se slovy: „Dej pokoj, seš dlouhá, baleťáci sou malí, jak to bude vypadat?“ Později ale kupodivu Jaroslavě nedovolil studovat ani na malířské akademii, aby mu tam „nezdivočela“. Namísto toho se stala jeho žačkou a spolupracovnicí.

Jaroslava Muchová byla pro svého otce také dlouholetou inspirací a modelkou. Její podobizna se objevila na několika československých bankovkách, včetně první desetikoruny z roku 1919 (i její reedice z roku 1927), kde byla zachycena jako dívka s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Pózování pro tuto bankovku bylo prý náročné – Jaroslava v letním vedru dokonce omdlela, aniž by si toho otec, pohroužený do práce, všiml. Za svou trpělivost byla odměněna oblíbenou jahodovou zmrzlinou. V roce 1929 se Jaroslavina tvář objevila také na všech dívčích motivech padesátikorunové bankovky, přezdívané „červená“ nebo také „zednářská“. Zajímavostí je, že na stokoruně z roku 1919 byla vyobrazena Jaroslavina matka Marie.

Ani na Slovanské epopeji Jaroslavina tvář nechybí. Na obrazu s názvem „Přísaha Omladiny pod slovanskou lípou 1894“ je zachycena jako malá dívka hrající na harfu. Tento obraz, na němž je zobrazen i její bratr Jiří (1915–1991), nebyl za Muchova života vystaven kvůli dvěma nedokončeným postavám. To některé experty vede k závěru, že celá epopej nebyla nikdy zcela dokončena. Jaroslava pravděpodobně pózovala i pro další postavy v epopeji a její tvář také zdobila plakát k brněnské výstavě epopeje v roce 1930.

V roce 1932 Mucha z vděčnosti za úspěšnou léčbu své dcery v slovenských lázních vytvořil mimo jiné také obraz s Jaroslavinou podobiznou pro restauraci hotelu Thermia Palace v Piešťanech.

Jaroslava se v dubnu 1930 provdala za MUDr. Jiřího Syllabu (1902–1997), asistenta fyziologického ústavu na pražském Albertově a syna Masarykova osobního lékaře Ladislava Syllaby. Pár se po svatbě usadil ve vile Muchových v Bubenči, brzy se ale novomanželé přestěhovali na Smíchov do ulice U Malvazinky čp. 1818. 

Manželství s Jiřím Syllabou skončilo brzkou rozlukou už v červnu 1932. Jaroslavin druhý sňatek s malířem a restaurátorem Vladimírem Teršem (1920–2010) také nebyl trvalý a od roku 1958 žila sama.

Po otci zdědila Jaroslava Muchová nejen výjimečný umělecký talent, ale osvojila si i jeho pracovní metody, což jí později umožnilo plně zúročit jedinečné znalosti a stala se vynikající restaurátorkou. Jaroslaviny dovednosti se obzvláště ukázaly jako neocenitelné po druhé světové válce, když bylo mnoho Muchových děl ohroženo. Zvláště dramatický byl osud obrazu „Jan Ámos Komenský, učitel národů:
Plamínek naděje“ ze Slovanské epopeje, který byl vážně poškozen vodou a mrazem během nevhodného skladování.

Když se před instalací epopeje v Moravském Krumlově zjistilo, že obraz je v téměř zničeném stavu, Jaroslava se ujala jeho náročné obnovy. Díky znalosti otcových technik míchání a složení barev dokázala obraz restaurovat s mimořádnou citlivostí a precizností. Následně se Jaroslava společně se svým druhým manželem Vladimírem Teršem věnovala restaurování dalších otcových děl, přičemž jejich společné úsilí přineslo pozoruhodné výsledky.

Poslední týdny života Alfonse Muchy byly poznamenány tragickými událostmi. Krátce po nacistické okupaci byl Alfons Mucha zatčen a vyslýchán gestapem kvůli svým vazbám na svobodné zednáře. Ačkoli byl propuštěn, následky byly fatální – v květnu 1939 onemocněl těžkým zápalem plic. Jaroslava o otce celé noci pečovala v rodinné vile v Bubenči až do jeho posledních chvil, ve kterých prý hovořil převážně anglicky. V oněch dnech vytvořila i jeho poslední portrét.

Do novoklasicistní vily v Bubenči (V Tišině čp. 781), kterou si rodina postavila podle návrhu architekta Bohumila Hypšmana v roce 1928, se po Muchově smrti nastěhoval důstojník Wehrmachtu.

Dále toho o životě Jaroslavy už mnoho nedočteme. Posledních tři desítky let dožívala sama ve skromném bytě kdesi blízko u Pražského hradu, obklopena předměty z otcova pařížského i pražského ateliéru. Podobně jako její bratr Jiří se pokoušela psát své paměti, aby uchovala vzpomínky na mimořádný život, který po boku svého otce prožila. Zemřela v Praze 9. listopadu 1986 a její urna byla uložena o dva roky později do hrobu k matce a její rodině v Chrudimi.

Dnes, když obdivujeme obrovská plátna Slovanské epopeje, můžeme na pozadí vidět i Jaroslaviny tahy štětcem – malovala například hvězdné nebe na prvním obraze Slovanské epopeje „Slované v pravlasti: Mezi turanskou knutou a gótským mečem“. Jaroslavina práce, navždy skrytá ve stínu slavného otce, je však nepostradatelnou součástí Muchova díla, a ona sama se stala mistryní svého oboru a strážkyní otcova neobyčejného dědictví.

Zdroje:

Ivančický zpravodaj. Ivančice: Městský úřad, 2011, 40(4).

Pestrý týden. Praha: Grafické umělecké závody V. Neubert a synové, 29.9.1928, 3(39).

Světozor: světová kronika současná slovem i obrazem: časopis pro zábavu i poučení. Praha: J. Otto, 27.07.1939.

Tvorba: list pro kritiku a umění. Praha: Symposion, 21.03.1984, 1984(12).

Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 21.07.1939, 34(168).

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/j-mucha-dedeckovo-dilo-pomohl-za-valky-zachranit-velitel-wermachtu_201007241026_mkopp

https://www.pofis.sk/katalog/produkty/znamka-2015-umenie-alfons-mucha-malba-z-hotela-thermia-palace-v-piestanoch