Článek
Právě tato věta ze školského zákona zmizela škrtnutím pera pěticí koaličních poslanců. Došli zřejmě k závěru, že učitel je nesvéprávný a není schopen si sám zvolit metodu a formu výuky a potřebuje, aby mu je určil ředitel školy. Rozumím sice snahám o posílení pravomocí ředitele školy na straně jedné, ale na druhé straně nechápu tu nedůvěru ve schopnosti učitele, která z této novelizace vyplývá.
Jednou z nejdůležitějších dovedností učitele má právě být schopnost volit a aplikovat vhodné metody výuky. Při veškerém respektu k ředitelům škol, jsou to především manažeři, lídři a i když to jsou většinou bývalí učitelé, nemusí být nutně výborní didaktici. Ředitel sice je zodpovědný za pedagogický proces ve své škole, ale má přece jiné možnosti, jak dosáhnout vize pro svou školu – své učitele může kontrolovat, chodit na hospitace, motivovat je, vést kolegy k týmové spolupráci.
Neumím si ale představit, že by ředitel všem učitelům své školy nařizoval, jaké metody mají využít při svých hodinách matematiky, češtiny, cizích jazyků… Opravdu je každý ředitel takový odborník na didaktiku? A kde by na to bral čas? Přece dobře víme, jak velmi časově vytíženi jsou ředitelé škol a že jim možná více pomůže spoléhat na své kolegy, že vědí, jak mají učit. A pokud nevědí, je spousta možností jak řešit jednotlivě s podporou dalších zkušenějších kolegů a využití dalšího vzdělávání.
Zkrátka a dobře, volba metod a forem výuky byly odjakživa na učiteli, samozřejmě s tím, že musejí odpovídat vizi školy a vést k naplnění výstupů školního vzdělávacího programu.
Z této myšlenky vychází i desítky let starý mezinárodní dokument OSN Charta učitele, který rovněž Česká republika přijala. Charta zdůrazňuje profesní svobodu pedagogických pracovníků a důvěru v ně, co se týká volby metod, forem a prostředků při práci s dětmi, žáky a studenty. Toto vše novela školského zákona pošlapala, v demokratické společnosti upíráme učitelům jejich dosavadní práva.
Návrat zpět do škol po prázdninách tak učitelům zhořkl.
