Hlavní obsah

Chci sex bez vztahu. Bojím se mu to říct, protože on se mnou počítá vážně

Foto: Pixabay

Pozval mě na nedělní oběd k rodičům. Přitahoval mě, bylo mi s ním dobře a chtěla jsem se s ním dál vídat. Jenže on už o mně doma mluvil jako o svojí holce. A já mu pořád neřekla, že vztah nechci.

Článek

„Máma se ptá, jestli jíš houby.“

Stála jsem v jeho kuchyni a hledala lžičku. V horní zásuvce měl baterky, metr a tři náhradní klíče.

„Proč se tvoje máma ptá, jestli jím houby?“

„V neděli dělá omáčku. Myslel jsem, že bys mohla jet se mnou. Už se mě ptala, kdy tě konečně pozná.“

Zavřela jsem zásuvku. To konečně mě zarazilo. Věděla jsem, který hrnek u něj doma je můj, a pořád jsem nevěděla, kde má lžičky. Jeho máma už mezitím počítala s tím, že se někdy ukážu.

„Houby jím,“ řekla jsem.

Zvedl telefon a začal psát.

„Počkej. Ještě jí nepiš, že přijdu.“

„Napsal jsem jí jenom, že jíš houby.“

Otočil ke mně displej. Stálo tam: Jí.

Kdybych se ho na nic dalšího nezeptala, byl by to nejspíš celý náš rozhovor o neděli.

…

Bylo mi dvacet, jemu šestadvacet a vídali jsme se něco přes měsíc. Poprvé jsme spolu zůstali venku tak dlouho, že mu ujela tramvaj. Před druhou schůzkou jsem si doma uklidila pokoj. Měli jsme jít na jedno pivo, ale pro jistotu jsem i převlékla povlečení.

Přitahoval mě. Když napsal, že má večer volno, chtěla jsem ho vidět. A když u mě přespal, většinou jsem byla ráda, že zůstal i na snídani. Jednou jsme šli v mikinách pro rohlíky a vrátili se s dortem. Prodavačka nám nabídla poslední čtyři kousky se slevou. Snědli jsme tři a ten poslední jsme si celý den chodili zarovnávat nožem.

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli spolu chodíme, řekla bych, že se vídáme. Popisovalo to, co jsme dělali. Nad tím, jak by na stejnou otázku odpověděl on, jsem moc nepřemýšlela.

Přitom jsme o to téma už jednou zavadili. Od sousedů se ozýdala hádka o pračku a já poznamenala, že přesně proto si chci vždycky nechat vlastní byt.

„Vždyť spolu nemusíme bydlet, abychom spolu chodili,“ řekl.

„Ježíš, já mluvím o pračce.“

Zasmál se. Já taky. Ulevilo se mi, když se začal bavit o něčem jiném.

…

Po té otázce na houby jsem si doma otevřela poznámky v telefonu.

Chci s tebou spát, ale nechci s tebou chodit.

Když jsem si to přečetla, znělo mi to krutě. Jako bych mu po všech těch večerech předkládala seznam toho, k čemu se mi hodí. Přitom jsem mu někdy chtěla zavolat i v den, kdy jsme se vůbec nemohli vidět. Zajímalo mě, jak se má. Těšily mě i ty pitomé fotky, které mi občas posílal z práce.

Napsala jsem druhou verzi.

Mám tě ráda, jen teď nevím, co chci.

Ta zněla líp. Akorát jsem docela dobře věděla, co chci. Chtěla jsem se s ním vídat a spát s ním. Představa, že jsme pár, mě nelákala. Věděla jsem to i v dobrých chvílích, třeba když mi ráno podával kafe a já měla chuť se k němu na pohovce přitulit.

Nejdéle jsem v poznámkách nechala větu nejsem připravená na vztah. Dovedla jsem si totiž představit, že by mi po ní řekl, že počká. A že já bych ze samé úlevy nechala běžet další měsíc úplně stejně jako ten první.

…

„A co čekáš, že ti řekne?“ zeptala se Klára, když jsme ve čtvrtek čekaly na kafe.

„Že jsem ho využila.“

„Řekl ti někdy něco takovýho?“

„Ne.“

„Tak to říkáš ty, nebo on?“

Protočila jsem oči. Klára se napila vody a nechala mě chvíli být. Zná mě dost dlouho na to, aby věděla, že se sama ozvu, když se mi přestane chtít dělat uraženou.

„Mám strach, že si řekne, že mi byl dobrej akorát do postele,“ řekla jsem nakonec. „A že si to třeba bude myslet ještě někdo. Máme pár společných známých.“

Klára přikývla. „A co když prostě řekne, že by tě chtěl vídat jenom jako svoji holku?“

U baru zavolali její jméno. Tentokrát jsem byla ráda, že ji můžu poslat pro kafe.

Všechny ty hádky, které jsem si s ním v hlavě přehrávala, měly jednu výhodu. V každé z nich jsem se mohla bránit. Na obyčejné „já bych takhle pokračovat nechtěl“ jsem žádnou odpověď připravenou neměla. A najednou jsem si dovedla představit, že mi bude v úterý večer chybět i ta jeho obvyklá zpráva, jestli už jsem doma.

…

V pátek se mě zeptal, jestli u něj přespím. Měla jsem rozepsané jasně. Stačilo to poslat. Večer bychom si dali něco k jídlu, v předsíni bych ho políbila a velmi pravděpodobně bych si řekla, že takový rozhovor se líp vede po snídani. Po snídani bych si našla něco dalšího.

Napsala jsem mu, jestli se můžeme nejdřív potkat venku.

Děje se něco?

Odepsala jsem nic hroznýho a zase to smazala. Kdyby tu větu poslal on mně, četla bych ji v tramvaji asi sedmkrát.

Chci si promluvit o tom, jak to mezi námi máme.

Odpověděl, že jo. Bude mít hlad, tak jestli mi nevadí sejít se u stánku u zastávky.

Na hranolky jsem chuť měla. Byla jsem ráda, že mu aspoň na jednu věc můžu dát normální odpověď.

…

Seděli jsme na zídce. Držel mezi koleny kelímek s hranolky a poslouchal, jak mu vyprávím, že jsem si z práce omylem odnesla klíč od skříňky a musela se pro něj vracet. Stihla jsem popsat i to, kde jsem ho našla.

„Jano, tohle se mnou asi nepotřebuješ probrat osobně.“

„Klidně bych mohla. Mám k tomu ještě druhou půlku.“

Vzal si hranolku. Já taky. Utřela jsem si sůl z prstů a řekla to, než mě napadne další historka.

„Mám tě ráda a přitahuješ mě. Ale nechci, abychom spolu chodili.“

Díval se chvíli směrem k zastávce.

„A chceš se dál vídat?“

„Jo. Chci se s tebou vídat a spát s tebou. Pokud by ti to tak vyhovovalo.“

Předem jsem přemýšlela, jestli radši říct vídat se a nechat ho, ať si zbytek domyslí. Teď už jsem věděla, kam nás přesně taková slova dostala.

„Já myslel, že k tomu vztahu pomalu jdeme,“ řekl. „Před mámou jsem o tobě už párkrát mluvil jako o svojí holce.“

Píchlo mě u toho. A taky mi to na vteřinu zalichotilo, což bych mu v tu chvíli přiznat nedokázala. Líbilo se mi, že mě chce představit doma. Stačilo ale, abych si představila, že za jeho mámou v neděli opravdu jedu jako jeho holka, a zase jsem chtěla zůstat doma.

…

„Myslíš, že to za měsíc můžeš vidět jinak?“ zeptal se.

„Nevím, co budu chtít za měsíc. Kdybych ti teď řekla, ať počkáš, říkala bych to hlavně proto, že tě chci ještě vidět.“

„To jsem asi úplně slyšet nepotřeboval.“

Sklopila jsem oči ke kelímku. Vypadla z něj jedna hranolka a já ji zvedla ze zídky, i když nebylo kam ji dát.

„Měl jsi pocit, že jsem ti něco slíbila?“ zeptala jsem se.

„Slíbila asi ne. Jenom mi přišlo, že ty to vidíš podobně. Třeba jak jsi mi poslala fotku toho křesla z bazaru. Že by se mi hodilo domů. Přišlo mi to hrozně hezký.“

Křeslo bylo zelené, mělo odřenou područku a stálo pár stovek, protože si ho člověk musel snést ze čtvrtého patra bez výtahu. Poslala jsem mu ho, protože si stěžoval, že se mu na pohovce blbě čte. Vůbec mě nenapadlo, co si z té zprávy vezme. Přitom mně taky udělalo radost, když z obchodu napsal, že mi vzal ty sušenky, co jsem u něj minule snědla.

„Mohla jsem ti to říct dřív,“ řekla jsem.

„Já se taky mohl zeptat.“

Přistrčil mi kelímek blíž. Hranolky už byly studené. Přesto jsem si ještě jednu vzala.

…

„Já bych se s tebou asi dál vídal a doufal, že se to změní,“ řekl po chvíli. „Potřebuju teď chvíli, abych tě nevídal.“

Už už jsem mu chtěla navrhnout, že bychom třeba jednou zašli na pivo a pak se uvidí. Slyšela jsem tu větu celou, i s tím lehkým tónem, kterým bych ji řekla. Naštěstí jsem ji nechala být.

„Dobře,“ řekla jsem. Pak ještě: „Budeš mi chybět.“

„Ty mně taky.“

Když přijela moje tramvaj, objali jsme se. Na vteřinu jsem ho chtěla políbit. On mě pustil a já nastoupila. Až doma jsem si všimla, že mám v kapse zmuchlaný ubrousek od hranolek. Vyhodila jsem ho a šla si dát sprchu.

Telefon jsem si vzala i do koupelny, přestože jsme se právě domluvili, že se chvíli ani neuvidíme, ani si nebudeme psát.

…

V neděli kolem poledne mě napadlo, jestli už jedí tu omáčku.

Tak co, zbyly nějaký houby?

Rozepsala jsem to skoro bez přemýšlení. Věděla jsem přesně, co bych od něj chtěla dostat zpátky. Ideálně něco pitomého, čemu bych se mohla zasmát a na co by se dalo odpovědět. Zprávu jsem smazala a napsala Kláře, jestli nechce někam na oběd.

Už jedla, ale nechala mě dojíst rizoto. Jedly jsme rovnou z pánve. Tvrdila, že nemá čistý talíř, a pak otevřela myčku plnou čistých talířů. Prý už seděla a nechtělo se jí vstát.

„On mi fakt chybí,“ řekla jsem.

„Však jste se vídali dost často.“

„No jo. Jen si říkám, jestli to teda neznamená, že jsem s ním přece jen měla zkusit chodit.“

Klára nabrala poslední sousto a zeptala se, co bych udělala, kdyby mi teď napsal, že se chce večer vidět a že mu vyhovuje to, co jsem navrhla.

„Začala bych hledat, co si vezmu na sebe.“

„A kdyby napsal, že chce vztah?“

Představila jsem si ten telefon na stole a jeho jméno na displeji. První, co mě napadlo, bylo, že bych mu odpověděla až zítra.

…

Ještě jednou jsme se viděli. Nechala jsem u něj nabíječku a on mi ji ve středu přinesl na zastávku. Zeptala jsem se na neděli.

„Dobrý,“ řekl. „Máma mi nabrala omáčku i domů.“

„A ptala se na mě?“

„Jo. Řekl jsem jí, že to mezi náma vypadá jinak, než jsem si myslel.“

Přikývla jsem a strčila nabíječku do kapsy. Mohla jsem se ještě zeptat, kde kupuje ty sušenky, nebo jestli nakonec sehnal nějaké křeslo. Měla jsem pár úplně normálních otázek. Všechny mě napadly až ve chvíli, kdy se chystal odejít.

Poděkovala jsem mu a nechala ho jít.

Doma jsem si pak vybavila, čeho jsem se před tím rozhovorem bála nejvíc. Že mě odsoudí a bude si myslet, že mi na něm nezáleželo. Věřil mi, že mi s ním bylo dobře. Jen taky věděl, že kdybychom se dál vídali, pořád by si od toho sliboval vztah. Já bych se těšila na další večer a on by možná v každém takovém večeru viděl důvod ještě chvíli počkat.

Příště bych chtěla umět říct dřív, že se s někým ráda uvidím znovu a že vztah nehledám. Asi z toho i příště budu nervózní. Na druhé schůzce bych se možná ještě zasekla a řekla jen tu první půlku. Ta mi ostatně šla vždycky dobře.

Taky na ten zelený inzerát jsem se pak ještě jednou podívala. Křeslo bylo prodané. Přistihla jsem se, že mě zajímá, jestli si pro ně nakonec došel on.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám