Judith Resnik: astronautka z Challengeru, která mohla být pianistkou – a místo toho dobyla vesmír

Zanedlouho si svět připomene 40. výročí tragédie raketoplánu Challenger, ke které došlo 28. ledna 1986. Katastrofa, která se odehrála pouhých 73 sekund po startu, se nesmazatelně zapsala do dějin kosmonautiky i kolektivní paměti celé generace. Smrt sedmičlenné posádky znamenala ztrátu výjimečných osobností – mezi nimi i Judith Resnik, ženy, jejíž potenciál sahal daleko za hranice osudové mise.

Judith Arlene Resnik byla všestranná žena, kterou nelze vnímat pouze prizmatem její role astronautky, ale jako komplexní osobnost s mimořádným intelektem, širokými zájmy a bohatým vnitřním světem. Narodila se 5. dubna 1949 v Akronu ve státě Ohio do rodiny židovských přistěhovalců z východní Evropy. Její rodiče kladli velký důraz na vzdělání, disciplínu a osobní rozvoj, což zásadně ovlivnilo její budoucnost.

Už v dětství měla mimořádné nadání pro matematiku a přírodní vědy, ale zároveň měla silný vztah k hudbě. Byla talentovanou klavíristkou a dlouho zvažovala dráhu profesionální koncertní pianistky. Hru na klavír studovala velmi intenzivně a byla dokonce přijata na slavnou Juilliard School.

Je docela možné, že by byla schopna zahrát i Rachmaninovův 3. klavírní koncert, který je výzvou i pro profesionální klavíristy, neboť vyžaduje nejen brilantní techniku, paměť a koncentraci, ale i psychickou odolnost. Judith byla přesně ten typ osobnosti, který by se „kousl“ a nevzdal Rach 3 v polovině.

I další člen posádky Challengeru Ronald McNair byl hudebník. Na palubu raketoplánu si chtěl vzít saxofon. Velitel mise Dick Scobee ho škádlil: „Nemůžeš si s sebou vzít saxofon, protože Judy si nemůže vzít klavír.“

Na střední škole patřila k nejlepším studentům, maturovala jako premiantka a dosáhla výjimečného výsledku v testech SAT. Získala plný počet bodů z matematiky, což bylo u žen v té době zcela mimořádné. Po nástupu na Carnegie Mellon University se rozhodla pro studium elektrotechniky, oboru, který byl tehdy výrazně mužskou doménou.

Studium úspěšně dokončila v roce 1970 a následně pracovala jako inženýrka ve společnosti Radio Corporation of America, kde se podílela na vývoji radarových a elektronických systémů.

Později pokračovala v postgraduálním studiu na University of Maryland, kde získala doktorát z elektrotechniky. Současně působila v neurofyziologických laboratořích National Institutes of Health, což svědčí o šíři jejích odborných zájmů i schopnosti propojovat technické a biomedicínské obory.

Provdala se za spolužáka z univerzity, manželství však brzy skončilo rozvodem, o kterém se Judith vzhledem ke své introvertní povaze veřejně nevyjadřovala.

Do NASA se přihlásila spíše impulzivně, poté co se dozvěděla, že agentura poprvé v historii aktivně hledá jako kandidáty na astronauty ženy a příslušníky menšin. V roce 1978 byla vybrána do historicky první skupiny astronautů, která zahrnovala ženy.

Přestože se stala mediálně sledovanou osobností, sama se vnímala především jako vědkyně a inženýrka, nikoli jako symbol nebo „reklama“ na americkou ženu budoucnosti. Byla známá svou pracovitostí, precizností a vysokými nároky na sebe samu. Kolegové ji popisovali jako disciplinovanou, spolehlivou a mimořádně schopnou, ale zároveň přátelskou a se smyslem pro humor.

Během výcviku vyvinula software a operační postupy pro mise NASA. Svůj první let absolvovala 30. srpna až 5. září 1984 na palubě raketoplánu Discovery (STS-41D), čímž se stala druhou Američankou a čtvrtou ženou na světě ve vesmíru. Už tato mise byla problémová – start se podařil až na třetí pokus.

Nejprve byl start přerušen kvůli problémům s počítačem, který signalizoval vážnou technickou závadu a odmítl spustit jeden z programů, a s motorem (v motorové sekci vypukl třikrát požár). Těsně před třetím pokusem o start 30. srpna do prostoru kosmodromu vlétlo soukromé letadlo, což znamenalo další zpoždění. Také během letu došlo k dalším poruchám – mimo provoz byla toaleta a jeden z klimatizačních systémů.

Judith se specializovala na obsluhu robotického ramene a podílela se na důležitých technických úkolech mise. Pozornost médií tehdy upoutala i její přirozenost a lidskost, například záběry jejích dlouhých vlasů volně se vznášejících v beztíži. Sama však publicitu nevyhledávala a raději se soustředila na práci.

Pro své okolí byla spíše tichou, introvertní osobností oddanou rodině, zejména otci, ke kterému měla velmi blízký vztah. Z vesmíru mu dokonce poslala vzkaz – podívejte se na titulní fotku článku a vzkaz „Hi dad“. Všimněte si i nálepky „I love Tom Selleck“ na její skříňce – v lednu 1986 Judith pozvala tohoto populárního amerického herce na start Challengeru, ale jeho manažer pozvání odmítl.

Její kolega Mike Mullane z mise STS-41-D ji popisuje jako mimořádně inteligentní, extrémně pracovitou a technicky brilantní, ale zároveň citlivou a zranitelnou ženu, která si musela v maskulinním prostředí astronautů vybojovat respekt. Zdůrazňuje její perfekcionismus – Judith byla typ člověka, který chtěl mít všechno připravené do posledního detailu a který nesnášel povrchnost či ledabylost. V tréninku byla neúnavná, disciplinovaná a kladla na sebe vyšší nároky než většina ostatních.

Zároveň si Mullane všímá její vnitřní nejistoty a citlivosti v mezilidských vztazích. Byla spíš introvertka, která si pečlivě hlídala soukromí. Necítila se dobře v roli „symbolu ženského úspěchu“ a zraňovalo ji, když byla posuzována spíš jako žena než jako inženýrka a astronautka. Mullane otevřeně popisuje i sexistické prostředí NASA v 70. a 80. letech a naznačuje, že právě Judith patřila k těm, na které tento tlak doléhal nejvíc.

Upozorňuje i na dualitu její osobnosti – na jedné straně tvrdá, racionální vědkyně s doktorátem z elektrotechniky, na druhé straně umělecká duše, milovnice klasické hudby, klavíru a estetiky. Právě tento kontrast považuje Mullane za klíč k jejímu charakteru. Nevidí ji jako „chladného génia“, ale jako člověka, který hluboce prožíval úspěchy i zklamání.

Druhý let měl následovat v lednu 1986 na palubě raketoplánu Challenger (STS-51L). Mise byla mimořádně sledovaná i kvůli účasti „první cestující do vesmíru“ Christy McAuliffe v rámci programu Učitel ve vesmíru. Pouhých 73 sekund po startu však raketoplán explodoval a všech sedm členů posádky zahynulo. Judith Resnik zemřela ve věku 36 let. Její smrt zasáhla nejen americkou veřejnost, ale i vědeckou a technickou komunitu, pro kterou byla vzorem.

Mullane o její smrti píše s respektem a bolestí, jako o kolegyni, která „dělala všechno správně“, a přesto zahynula kvůli systémovému selhání. Píše, že Judith byla po smrti „oslavována jako osoba, kterou jsem nepoznával, hrdinská jako Jana z Arku a bezchybná jako Panna Marie. Na několika houstonských ceremoniích jsem slyšel stejnou nadšenou chválu i na ostatní členy posádky. Omlouval jsem si jejich přehnanost. Byla to dokonalost, kterou živí vždy požadují od svých padlých hrdinů a hrdinek.“

Vzpomíná na ni jako na ženu krásnou, inteligentní, cílevědomou, ale i zranitelnou, která bojovala s očekáváními okolí a která si své místo v historii vydobyla tvrdou prací, nikoli „kvótami“.

Posmrtně byla oceněna řadou poct, mimo jiné jí byla udělena Kongresová kosmická medaile cti, její jméno nese kráter na odvrácené straně Měsíce, asteroid 3356 Resnik i několik škol a vzdělávacích institucí. Její odkaz však nespočívá pouze ve vědeckých úspěších nebo historických prvenstvích.

Judith Resnik zůstává symbolem houževnatosti, odvahy a přesvědčení, že člověk – bez ohledu na pohlaví či původ – může skloubit vědeckou racionalitu s lidskostí, kreativitou a vášní pro poznání. Jak o ní výstižně řekl její otec, měla „mysl vědce a srdce básníka“.

Ona sama řekla: „Je velmi důležité si uvědomit, že lidé, které považujete za hrdiny, jsou ve skutečnosti jako vy. Pouze tvrdá práce a vytrvalost vám pomohou uspět v čemkoli – není žádné kouzlo v tom, že budete „výjimečnější“ než někdo jiný.“

Zdroje

BERNSTEIN, Joanne. Judith Resnik, Challenger Astronaut. New York: Lodestar Books, 1990. ISBN 978-0-525-67305-7.

MULLANE, Mike. Riding Rockets: The Outrageous Tales of a Space Shuttle Astronaut. New York: Scribner, 2006. ISBN 978-0-7432-7682-5.

PŘIBYL, Tomáš. Smrt měla jméno Challenger. Brno: Rovnost, 1996. ISBN 80-85826-16-X.

RESNIK, Jenna. My Aunt, Judy Resnik: https://challenger.org/news-insights/my-aunt-judy-resnik/

TOUFAR, Pavel. Smrt číhá mezi hvězdami: Osudy lidí, kteří chtěli dobýt vesmír. Praha: Cesty, 1996. ISBN 80-7181-148-3.