Léon Spilliaert – malíř ticha, stínů a prázdnoty

Autoportrét před zrcadlem je mrazivé dílo, pro mě jeho nejsilnější. Ta pohublá tvář bez života, propadlé tváře a oči jako otvory připomínající lebku působí, jako by ani nepatřily člověku, ale spíš stínu nebo přeludu. Je to obraz člověka, který se na sebe dívá, ale nepoznává se. Dívá se do zrcadla a vidí něco jiného, než by měl vidět. Zrcadlo odráží jeho duševní stav, nikoli realitu. I světlo na tom obraze působí mdle a jakoby unaveně. Výsledkem je efekt, jako kdybychom se dívali na člověka balancujícího na hraně bdění a nicoty. Autoportrét připomíná Munchův Výkřik, jenže tady je výkřik obrácený dovnitř. Zatímco Munchova postava křičí do prostoru, ta Spilliaertova křičí tiše do nitra a jakoby se dotýká svého vlastního stínu. Spilliaertovy obrazy jsou plné osamělosti, melancholické atmosféry, ticha s téměř hmatatelnou přítomností, a stínů, které vyprávějí svůj vlastní příběh. Jeho svět je hluboce introspektivní a prostoupený tichým napětím.

Léon Spilliaert se narodil 28. července 1881 v Ostende a zemřel 23. listopadu 1946 v Bruselu. Studoval filozofii Nietzscheho a Schopenhauera a četl příběhy Edgara Allana Poea. Ovlivnilo ho také dílo předchůdce symbolismu a „malíře ztichlé noci“ Odilona Redona. V osmnácti letech začal studovat na Akademii výtvarných umění v Bruggách, ale studia nedokončil. V roce 1900 ho vzal otec na světovou výstavu do Paříže a koupil mu velkou krabici barevných pastelů. Zatímco všechny tmavé barvy Spilliaert spotřeboval, teplé barvy zůstaly téměř nedotčené. V roce 1922 se v bruselské galerii Centaure konala první výstava věnovaná výhradně jeho obrazům. V Bruselu také ilustroval díla Maeterlincka a Mallarmého. Jeho velkým podporovatelem byl belgický básník a dramatik Émile Verhaeren. Jeho díla Clair de Lune et Lumières a Dike at night jsou vystavena v Musée d'Orsay v Paříži.

Spilliaert byl velmi uzavřený a introvertní muž, který trpěl nespavostí, což se projevuje i v jeho tvorbě. Jeho obrazy často vyvolávají pocit napětí a očekávání, že se něco stane, neklid a někdy dokonce i pocit ohrožení. Inspiraci nacházel při nočních procházkách v Ostende, ale také ve svém nitru. S Ostende byl neoddělitelně spjat celý svůj život, jak sám přiznává v dopise z roku 1920: „Patřím sem tak moc. Žiji v opravdové fantasmagorii…všude kolem mě sny a fata morgány.“ Jeho tmavé, tajemné interiéry a pouliční scenérie působí, jako by zachycovaly svět jen v noci, kdy každý stín vypráví svůj příběh.

Jeho postavy jsou často osamělé a ztracené ve snovém prostoru. Nejčastěji je Spilliaert spojován s dílem Edvarda Muncha – především jeho dílo The Gust of Wind (1904) připomíná Munchův Výkřik. Oba obrazy využívají krajinu a oblohu jako prostředek k vyjádření psychického stavu postavy (u Spilliaerta jsou to především motivy větru, prázdného pobřeží a bouřlivé atmosféry, zatímco u Muncha vlnící se nebesa a horizont). V obou případech se jedná o projekci vnitřního stavu do okolního prostoru – zatímco Munchův obraz vyjadřuje hrůzu a úzkost, Spilliaertův spíše úlek, dezorientaci a vnitřní neklid.

Spilliaerta lze označit za architekta melancholie. Jeho obrazy nejsou pouze záznamem reality – jde o pečlivě vytvořené prostory, v nichž melancholie získává pevný tvar, perspektivu a strukturu. Své scény komponuje jako architekt navrhující interiér lidské duše, v němž vše působí jako součást velkého plánu a v němž i ticho a prázdnota mají svou vlastní architekturu. Jeho kompozice vytvářejí pocit osamělosti a ticha.

V pozdějším věku se začal věnovat malování stromů, které na jeho obrazech působí, jako by i ony byly osamělými bytostmi. V jeho pozdější tvorbě se zaměřil též na mořské scenérie. On sám měl ke své tvorbě ambivalentní postoj: „Nikdy netvořte z imaginace, symbolismu, mysticismu […] všechno, co jsem dosud udělal, bych nejraději zničil. Ach! Kéž bych se jen zbavil své neklidné, prudké povahy, kdyby mě život nedržel ve svém sevření. Odjel bych někam na venkov, šel bych prostě kopírovat všechno, co vidím, aniž bych cokoli ubíral nebo přidával. To je život, to je pravda v malířství.“ Spilliaert vyjadřoval nedůvěru v imaginaci, právě ta je ale jeho nejsilnější stránkou.

Spilliaert dokázal proměnit obyčejné věci jako lampy, ulici nebo ranní mlhu v prostor s tajemnou atmosférou. Na obraze Hofstraat in Ostend vidíme nehybnou mlhu, v níž září osamělé světlo lampy a prázdná ulice se ztrácí ve tmě. Nejsou zde žádné výrazné motivy ani dramatické kompozice — síla obrazu spočívá v umění proměnit obyčejný okamžik v tajemný. V jeho světě může být ticho hlasitější než zvuk a stín jasnější než přímé světlo. I proto jsou jeho obrazy tak zvláštně, až hypnoticky přitažlivé.

P.S. Pokud Vás jeho díla zaujala, podívejte se také na díla dánského malíře Vilhelma Hammershøiho (Spilliaertovy spřízněné duše ticha a prázdných prostorů) a řecko-italského malíře Giorgia de Chirica (zatímco de Chirico staví metafyzická města, Spilliaert vytváří metafyzickou krajinu duše).

Zdroje:

BEAUMONT, Matthew. Léon Spilliaert: an artist that embraced the dark: https://www.royalacademy.org.uk/article/leon-spilliaert-an-artist-that-embraced-the-dark

CUMMING, Laura. Discovering the art of Léon Spilliaert, Belgium's unsung genius: https://www.theguardian.com/artanddesign/2020/feb/09/leon-spilliaert-belgian-artist-ostend-royal-academy

HOSTYN, Norbert. Leon Spilliaert: Life and Work. Stichting Kunstboek, 2007. ISBN 978-90-5856-199-2.

HOWE, Jeffery. A New Key: Modern Belgian Art from the Simon Collection. Boston: McMullen Museum of Art, Boston College, 2007. ISBN: 1-892850-12-3. Dostupné z: https://ia803403.us.archive.org/33/items/newkeymodernbelg00howe/newkeymodernbelg00howe.pdf

Moderní básníci francouzští. Přeložil Jaroslav Vrchlický. Praha: Jos. R. Vilímek, 1893.