Mohamed Atta: nesnášel ženy, hudbu i smích. Kdo byl chladný mozek útoků z 11. září?

Od chvíle, kdy se zřítily věže Světového obchodního centra, uplynulo již čtvrtstoletí. Svět se po 11. září 2001 nenávratně změnil, ale jedna otázka zůstává stále stejná: jaký typ člověka dokáže s chladnou hlavou naplánovat a realizovat tak hrozný čin? Klíč k pochopení této tragédie leží v mysli muže, který celou operaci řídil.

Mohamed Atta nebyl typickým fanatikem. Jeho osobnost se vyznačovala chladnou inteligencí a absolutní absencí empatie. Dokázal léta žít v západní společnosti, studoval na prestižní univerzitě a dokonale splynul s davem. Svůj intelekt a schopnosti však nakonec zcela podřídil plánu na největší teroristický útok v moderních dějinách Západu. Stal se ztělesněním destrukce – mužem, který prožíval uspokojení pouze z absolutní kontroly a vědomí, že drží v rukou osudy tisíců nevinných lidí.

Všichni, kdo ho znali, dokonce i ti, kteří sdíleli jeho přesvědčení, ho považovali za nesnesitelného. Byl mrzutý, zachmuřený a manipulativní, neuměl se smát ani si život užívat. Když jedl, mumlal si pro sebe, jak nudné a únavné je jíst. Nemělo to moc společného s náboženstvím, spíše s jeho znechucením ze sebe sama a ze světa kolem něj.

Narodil se 1. září 1968 v Egyptě. Jeho autoritativní otec vládl domácnosti pevnou rukou a od svého syna vyžadoval absolutní poslušnost, disciplínu a vynikající studijní výsledky. Mohamed vyrůstal v izolaci, protože otec mu zakazoval hrát si s ostatními dětmi a nutil ho trávit veškerý čas studiem. Byl to uzavřený, plachý a přecitlivělý chlapec, který se namísto hraní s kamarády soustředil na uspokojení vysokých nároků svého otce.

Zatímco z Mohameda se stal osamělý radikál, osudy jeho dvou starších sester Mony a Azzy byly odlišné. Pod přísným otcovým vedením obě dosáhly mimořádných studijních i profesních úspěchů. Jedna se stala profesorkou zoologie na univerzitě, druhá pracovala jako lékařka. V rodině čelil Mohamed jako jediný syn specifickému tlaku. Otec mu sestry často dával za vzor a otevřeně ho kritizoval, že je na rozdíl od nich neprůbojný a zženštilý.

Považoval ho za slabocha a maminčina mazánka: „Jeho matka k němu měla velmi silné pouto. Když byl pryč, trpěla nejrůznějšími nemocemi. Nikdy jsem neviděl tak silné pouto lásky mezi matkou a synem.“ Toto ponižování a život ve stínu úspěšnějších sester v něm prohloubily komplex méněcennosti a frustraci, kterou později ventiloval skrze touhu po absolutní moci, kontrolu a nenávist vůči modernímu světu.

Během studií architektury a územního plánování v Hamburku se v něm naplno rozvinul odpor k západní kultuře. Žil zde v naprosté sociální izolaci a vlastním mikrosvětě. Jeho sousedé nikdy neslyšeli, že by měl zapnuté rádio nebo televizi. Byl rigidní, arogantní a asociální – s nikým se nebavil, na pozdrav odpovídal mlčením a všemi otevřeně pohrdal. Spolubydlící ho tehdy vnímali jako divného, psychicky labilního a prudérního, ale ne nebezpečného. Až s odstupem let po 11. září jim došlo, že ta neschopnost snést jakékoliv škádlení, humor a uvolněnost byla raným projevem jeho fanatické osobnosti. Útoky 11. září pro něj byly úniková cesta ze světa, který nenáviděl.

Obzvláště silný byl jeho odpor k ženám. Spolubydlící na koleji už měli dost jeho neustálého moralizování, svatouškovství a toho, jak dával najevo svůj odpor k ženám a západnímu životnímu stylu. Jednou si z něj vystřelili a na toaletě vylepili fotku z Playboye. Pro Attu, který měl z ženské sexuality panickou hrůzu a považoval ji za hřích, to byl šok. Podle svědectví spolubydlících tehdy ztropil hysterickou scénu a rozzuřený požadoval stržení plakátu s tím, že jde o znečištění duchovního prostoru. Odmítal podat ruku jakékoliv ženě, a to včetně profesorky v komisi, která mu chtěla gratulovat ke složení státnic.

Během cesty do Sýrie na konci roku 1994 se Atta seznámil s mladou Palestinkou Amal. Jeho spolužák Volker Hauth vzpomínal: „Měl jsem dojem, že o ni má zájem.“ V hotelu mu však Atta řekl, že je Amal moc emancipovaná. Hauth označil toto setkání za jediný okamžik v Attově životě, který se nejvíce blížil romantickému vztahu.

V závěti, kterou sepsal v roce 1996 (byla nalezena v kufru, který měl být zničen v troskách Světového obchodního centra, ale souhrou náhod zůstal na letišti), uvedl: „Nechci, aby se se mnou přišla rozloučit těhotná žena nebo nečistá osoba, protože to neschvaluji. Nechci, aby ženy chodily do mého domu vyjadřovat soustrast nad mou smrtí. Nechci, aby k mému hrobu chodily jakékoli ženy, a to jak během mého pohřbu, tak při jakékoli jiné příležitosti.“ Z tohoto pohledu je velkým paradoxem, že jeho ostatky byly v troskách na Ground Zero identifikovány promíchané s ostatky obětí útoků, a navíc s nimi manipulovalo mnoho žen.

Podle psychologa Theodora Millona trpěl Atta puritánským kompulzivním syndromem, pro který je typická kombinace extrémní kontroly, přísné morálky, absolutního přesvědčení o správnosti vlastních hodnot, potlačování nepřijatelných impulzů, potřeby řádu a poslušnosti vůči autoritě. Postižený jedinec je přesvědčen, že jeho rigidní pravidla, morálka a chování jsou jediné správné a špatný je zbytek světa.

Je pro něj charakteristický vnitřní konflikt a neustálý boj se svými impulsy a sexuálními pudy. Snaží se očistit a utišit pudy přijetím chladného a odtažitého životního stylu. Dále je pro něj typický fanatismus, povýšenost, chlad, bigotnost, moralizování a rozdělování světa na absolutní dobro a zlo. Vytváří si nepřítele (pro Attu to byl „zkažený Západ“ a „nevěřící“), kterého používá k ventilování svého nepřátelství. Sám Atta prohlásil: „Jsem fundamentalističtější než fundamentalisté.“

Atta byl asketa, který si odpíral alkohol, hudbu, přátelství, sex i smích. A stejně asketicky se stravoval. Vyhýbal se jakémukoli jídlu, které by mu mohlo přinést potěšení: „Brambory uvařil vcelku, oškrábal slupku a pak je rozdrtil na hromadu. Bramborovou horu jedl týden i déle, aniž by ji znovu ohřál, zapíchl do ní vidličku a po dojedení celou směs strčil zpět do lednice.“

Neměl žádné koníčky ani zájmy. Přesto měl i on jednu vášeň – fascinovalo ho létání, zřejmě proto, že když seděl v kokpitu, ovládal obrovský, silný stroj, což uspokojovalo jeho potřebu dominance a moci nad světem, který tak nenáviděl. Protože trpěl komplexem méněcennosti vůči svému přísnému otci, status pilota, kterým se chlubil, mu dával pocit moci, prestiže a výjimečnosti, které zoufale potřeboval.

Jeho otec však vůbec netušil, že jeho syn je v USA. Atta mu prý vždy říkal, že volá z Německa. Ještě absurdnější pro něj byla představa, že se jeho syn zapsal do letecké školy: „Jestli se někdy učil létat? Nikdy. Nikdy ani neměl draka. Moje dcera, která je lékařka, mu před každou cestou kupovala léky na nevolnosti, které měl pokaždé, když letěl letadlem.“

Atta neodpovídal tehdejšímu stereotypnímu profilu sebevražedných atentátníků. Byl relativně starý (33 let), vzdělaný a do značné míry integrovaný do západní společnosti. Navíc u něj existoval dlouhý časový úsek, během něhož mohl od plánované operace odstoupit. Útok vyžadoval velmi dlouhou a pečlivou přípravu i koordinaci různých skupin aktérů. Kolem roku 1999 žádal Atta svou matku, ať přemluví otce, aby mohl zůstat doma v Egyptě. Otec to však odmítl.

Attova transformace z plachého, mírného a přecitlivělého muže, který nesnášel násilí, v chladného vůdce teroristických útoků 11. září zůstává mementem toho, jak snadno dokáže kombinace osobního selhání, fanatismu a vnitřních démonů přetavit lidskou zranitelnost v absolutní zlo. Běh dějin je často měněn činem několika zvrácených jedinců odmítajících pochopit svět, který je obklopuje: „Pozoruhodné, ba až mrazivé je, že za démonickým obrazem se skrývá tvář obyčejných lidí, kteří tvoří lidský arzenál živých bomb tajně čekajících na svou příležitost.“

Přečtěte si i mé další články k tématu 11. září:

Zdroje

IMMELMAN, Aubrey. The Personality Profile of September 11 Hijack Ringleader Mohamed Atta. Twenty-Fifth Annual Scientific Meeting of the International Society of Political Psychology, 2002, 1-28.

LANGMAN, Peter. The Transformation of Mohamed Atta: The Relevance of Personality in Radicalization. Behavioral Sciences & the Law, 2025, 43(6), 597-605. DOI 10.1002/bsl.70011.

MILLON, Theodore. Personality Disorders in Modern Life. Wiley, 2004. ISBN 978-0-471-23734-1.

BBC. Remains of 9/11 hijackers identified: http://news.bbc.co.uk/2/hi/americas/2808599.stm

CLOUD, John. Atta's Odyssey: https://time.com/archive/6664942/attas-odyssey/

HOOPER, John. The shy, caring, deadly fanatic: https://www.theguardian.com/world/2001/sep/23/september11.education

MCDERMOTT, Terry. A Perfect Soldier: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2002-jan-27-mn-25005-story.html

LOS ANGELES TIMES. Mohamed Atta: Hatred and Self-Hatred: https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2002-feb-01-le-har01_3.1-story.html

NEWSWEEK. ‘He Never Even Had A Kite’: https://www.newsweek.com/he-never-even-had-kite-151919