Článek
Pravěk, okupovaná Praha, Terezín i vesmír. Svět Petra Ginze se neřídil běžnou chronologií. Jeho texty, kresby a deníky odhalují vnitřní krajinu chlapce, který dokázal přemýšlet napříč časem – a zanechal stopu, která nezmizela ani po jeho smrti.
Malý chlapec s velkou fantazií: cesta do pravěku
Petr byl inteligentní a přemýšlivý kluk s mimořádnou imaginací a vnitřní svobodou, která se nenechala zlomit ani v nelidských podmínkách. Už od dětství žil ve světě myšlenek, příběhů a obrazů. Fascinoval ho pravěk, technika, vesmír, cestování časem i lidská společnost jako taková. Nešlo přitom o dětské snění v naivním smyslu – jeho úvahy byly systematické, kritické a často překvapivě zralé.
Ilustrace z knihy Návštěva z pravěku: „Na hladině jezera počaly se pojednou šířiti kruhy a za nic netušící družinou se vynořil z vody sám Ka-du! Vztyčil obrovitou hlavu svou na do nebes sahajícím krku vzhůru a počal pomalu, vědom své převahy, vylézati na pevninu. V tom jeden z vojáků vyrazil výkřik děsu. Všichni za divého vřeskotu úprkem se hnali do pralesa, kde se doufali skrýti. Nebylo však toho třeba. Děsná nestvůra se zastavila a nerozhodně se rozhlížela. Za tuto dobu loučili se vědci a velitel se životem.“
Petrova kniha Návštěva z pravěku inspirovaná jeho nejoblíbenějším spisovatelem Julesem Vernem, kterou napsal i ilustroval jako třináctiletý, není jen dobrodružným příběhem. Je v ní patrná touha pochopit svět, zákonitosti vývoje lidstva i otázka, kam civilizace směřuje: „Ti, kteří jen stále myslí na to, jak zbohatnout, a myslí, že nejlépe toho dosáhnou, když budou mocní a budou vládnout nad jinými a žádná krutost jim v dosažení toho nezabrání, to jsou ti zlí. Aby ospravedlnili své konání, vymýšlejí různé teorie o vyšších rasách, které mají právo donutit ty nižší, aby jim sloužily jako koně a psi a jiná domácí zvířata. Tito zlí lidé nejsou nikdy šťastní, protože nejsou nikdy nasyceni, chtějí stále víc a víc a nakonec se jim vše rozpadne.“
Petr si vytvářel celé světy, mapy, vysvětlivky, kresby – jako by potřeboval řád i fantazii zároveň. Pravěk pro něj nebyl jen minulostí, ale jakýmsi zrcadlem přítomnosti: místem, kde se ukazuje podstata člověka bez nánosu ideologií. V závěru románu píše o „nestvůře horší této, která ovládána zlou vůlí a opatřena nejmodernějšími technickými prostředky, bude sužovati lidstvo hrozným způsobem“.
Interiér obytných místností v terezínském ghettu – kresba Petra Ginze
Terezín: temný svět mezi vysokými zdmi
Po deportaci do Terezína se jeho vnitřní svět nezhroutil, ale paradoxně ještě zesílil. V ghettu se stal jednou z klíčových osobností a redaktorem časopisu Vedem. Zde se naplno projevil jeho smysl pro spravedlnost, ironii i morální integritu. Psal úvahy, fejetony, polemiky i kritické texty, ve kterých dokázal pojmenovat absurditu tehdejšího světa bez patosu, zato s ostrým humorem. I v prostředí totální nesvobody si uchovával schopnost myslet svobodně, což je jeden z nejsilnějších rysů jeho osobnosti.
Jeho kresby z Terezína nejsou jen dokumentem doby, ale výpovědí o tom, jak vnímal svět. Zachycoval realitu ghetta, ale také města, krajiny a především vesmír. Kresba Měsíční krajina se stala symbolem jeho odkazu. To, že si ji o desítky let později vzal izraelský astronaut Ilan Ramon s sebou do vesmíru, dává Petrovu snu o překročení času a prostoru až metafyzický rozměr. Chlapec, který byl zavražděn v Osvětimi, se symbolicky dotkl hvězd.
Petrova kresba Měsíční krajina
Odchod, který neumlčel jeho hlas
Na podzim 1944 odjel Petr jedním z posledních transportů do Osvětimi, kde byl podle očitého svědectví přidělen ke skupině určené do plynových komor. Jeho sestra Eva k tomu řekla: „Představa této hrozné scény se často vrací do mých myšlenek, zjevuje se mi hlavně v noci, i když se jí bráním. Vidím Petra v této děsivé situaci a sama lapám po dechu. Ptám se sama sebe: Proč on, a ne já? Vzdor všemu, co se stalo, zůstala ve mně základní myšlenka, kterou jsme byli doma Petr i já napájeni, totiž že lidstvo má být založeno na principu dobra. Na tomto základě by měla být postavena každá lidská skupina či společnost.“
Z deníkových záznamů a vzpomínek jeho sestry Evy je patrné, že Petr nebyl pouze „geniální introvert“. Byl zvídavý, energický, někdy přísný na sebe i ostatní, se silným morálním kompasem. Měl silný smysl pro pravdu, nesnášel hloupost a nespravedlnost, a zároveň si dokázal uchovat dětskou radost z objevování. Čas vnímal jinak než většina jeho vrstevníků – minulost, přítomnost i budoucnost se mu prolínaly v myšlenkách i kresbách.
Možná právě proto dnes jeho příběh působí jako „cesta časem“: ze světa fantazie, přes temnotu Terezína, až do nekonečného vesmíru. Petrův odkaz připomíná, že lidská představivost, myšlení a touha po poznání mohou přežít i tam, kde je fyzická existence brutálně přerušena. A že i krátký život může obsáhnout celý vesmír.
Kresba Petra Ginze
Kresba, která doletěla ke hvězdám
Když si izraelský astronaut Ilan Ramon vzal do vesmíru Petrovu kresbu, stal se z dětského snu symbol – symbol chlapce, jehož život skončil v Osvětimi, ale jeho pohled na svět překročil hranice času, místa i lidské krutosti. Havárie raketoplánu Columbia, při níž Ilan Ramon zahynul, dodala tomuto symbolickému propojení Petra Ginze s vesmírem i tragický rozměr.
K havárii Columbie došlo 1. února, tedy v den Petrových narozenin. Petrova sestra Eva si všimla další podivné souvislosti: „Dělo Columbiada v románu Julesa Vernea, kterým byli lidé vystřeleni na Měsíc? Vždyť raketoplán, který byl vystřelen do vesmíru a nesl s sebou Petrovu kresbu, se též jmenoval Columbia! Jakou to má všechno souvislost? To všechno nemůže být náhoda.“
Petr Ginz (1. února 1928–29. září 1944)
Cesta časem pokračuje
Petrovo dílo přežilo proto, že v sobě nese něco nadčasového. Jeho texty, kresby a deníky nepůsobí jako relikvie minulosti, ale jako otevřená výzva k myšlení, zvídavosti a vnitřní svobodě. On sám snil o cestách do neznáma, o pravěku i o vesmíru, ale především hledal odpověď na otázku, jak zůstat člověkem v době, která lidství a lidskost systematicky ničila.
Právě proto jeho odkaz oslovuje i dnešní generace: připomíná nám, že vzdělání není jen souhrn znalostí, ale postoj ke světu, že fantazie není útěk, ale způsob odporu, a že i dětský hlas může mít překvapivou morální váhu. V době, kdy se svět často zjednodušuje do hesel a rychlých soudů, nám Petr Ginz připomíná hodnotu přemýšlení, pochybování a schopnosti vidět svět z nadhledu – klidně i z Měsíce.
Dnes Petrův příběh i osudy dalších židovských dětí ožívají díky projektu Zvuková cesta Petra Ginze v Terezíně.
Andrew Feustel na Mezinárodní vesmírné stanici s kopií kresby Měsíční krajina – Feustel navázal na příběh Ilana Ramona a Petra Ginze, jehož kresba se tentokrát bezpečně vrátila na Zemi a symbolicky se „vrátila domů“
Zdroje:
GINZ, Petr. Návštěva z pravěku. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2007. ISBN 978-80-86911-14-4.
PRESSBURGEROVÁ, Chava. Deník mého bratra: zápisky Petra Ginze z let 1941-1942. Praha: Trigon, 2004.
VOLAVKOVÁ, Hana. Dětské kresby na zastávce k smrti. Terezín 1942–1944. Praha: Státní židovské muzeum, 1959.
Zvuková cesta Petra Ginze v Terezíně: https://zvukovacestaterezin.upol.cz
