Článek
Rituální kanibalismus
Kanibalismus je v přírodě poměrně rozšířený, zejména u dravých živočichů, kteří si nezřídka pochutnají na vlastních mláďatech nebo poraněných druzích. Lidojedství neboli antropofágii je také součástí lidské společnosti. Některé kmeny v oblasti Papui Nové Guineji, Austrálii, Polynésii či Indonésii v minulosti neváhaly sníst srdce nepřítele, aby získaly jeho fyzickou sílu.
Ne jinak se chovali Aztékové, u nichž byl kanibalismus součástí náboženských obřadů. V Nigérii musel následník trůnu sníst po smrti krále jeho maso a srdce. Tento kanibalismus s rituálními rysy byl s příchodem kolonizátorů často vymýcen. To ale neznamená, že přestal zcela existovat.
Kanibalismus z nouze
Sníst maso ze svého živočišného druhu bylo totiž ještě nedávno kolikrát důsledkem hladomoru, způsobeným neúrodou nebo obléháním za druhé světové války, a lze ho považovat za úplně obyčejnou lidskou snahu přežít. S lidojedstvím proto měli svou smutnou zkušenost na Ukrajině v letech 1932 až 1933, v sovětském Leningradu během jeho blokády mezi lety 1941 až 1944, vězni v koncentračních táborech nebo v Severní Koreji, kterou v letech 1995 až 1997 a v roce 2013 postihl rozsáhlý hladomor.
Kanibal a sadista Ladislav Hojer
V moderní společnosti se kanibalismus považuje za trestní čin. Snad nejznámějším českým kanibalem byl Ladislav Hojer, jenž měl na svědomí smrt asi pěti žen. Jeho příběh vypráví televizní detektivní série Metoda Markovič: Hojer. Za svůj čin byl odsouzen k trestu smrti oběšením, jenž byl vykonán 7. srpna 1986 v pankrácké věznici v Praze.
Navzájem se jedli už lidé v pravěku
Kanibalismus už praktikovali naši předkové v době před 18 tisíci lety. Svědčí o tom archeologické nálezy lovců a sběračů magdalénienské kultury v období svrchního paleolitu. Po celé Evropě se nachází v současnosti několik lokalit z této doby – například ve Španělsku, Francii, Polsku, Rakousku, Slovensku i na Moravě.
Odborníci na kanibalismus usuzují z polohy pohřbených těl a také z toho, že některým tělům chyběly kosti. Pro moderního člověka je poměrně těžké pochopit, jak lidé v této době chápali smrt. Jisté ale je, že lidské kosti využívali pro výrobu šperků či nádobí (pohár z lebky). Na některých kostech, jež podrobili zkoumání prostřednictvím pokročilých technik 3D mikroskopie, archeologové nalezli stopy po řezu.
Domnívají se proto, že jsou známkou přípravy masa k jídlu. Tým odborníků má za to, že těla mrtvých zpracovávali jejich druzi brzy po smrti, aby zabránili rozkladu. Při porcování mrtvol se pravěcí lovci a sběrači snažili dostat k nejvíce výživným částem – k mozku a k dřeni v kostech, které obsahují bohaté zdroje bílkovin a tuků.
Zdá se být pravděpodobné, že v době magdalénienské kultury došlo k nárůstu počtu pravěkých lidí a s tím k problémům se zajištěním dostatečné potravy. Větší počet lidí znamenal větší soutěž o jídlo, více konfliktů a s tím související projevy válečného kanibalismu.
