Článek
V šestnáctém a sedmnáctém století prošla Evropou vlna honů na čarodějnice. Lidé tenkrát věřili, že ďábel některé z jejich řad může svést z cesty a přinutit je k páchání ohavných zločinů. Církev tento názor živila a sama byla aktivní při vyhledávání domnělých čarodějnic, jež zbloudily od katolické víry a oddaly se moci démonů.
Kdo to byl Inocenc VIII.
V srpnu 1484 byl papežem zvolen Inocence VIII., vlastním jménem Giovanni Battista Cybo. Po papežském stolci toužil tak moc, že neváhal podplatit kardinály, jež měli volbu ve své pravomoci. A byl to právě on, kdo v roce své volby vydal bulu Summis desiderantes affectibus, která z pouhé pověry učinila čarodějnictví skutečností a která v následujícím století silně ovlivnila rozmach čarodějnických procesů.
Papež Inocenc VIII. byl zapáleným podporovatelem inkvizice. Sám však nežil bohabojným životem Božího služebníka. Byl marnivý a náročný a několikrát kvůli získání peněz zastavil svoji papežskou mitru a tiáru. Byl také otcem několika nemanželských dětí, což mu ale vůbec nebylo překážkou ve výkonu jeho pontifikátu, který si chtěl náležitě užít.
Papežská bula Inocence VIII. měla také za úkol podpořit činnost inkvizitora, německého převora Heinricha Kramera, jenž je považován za hlavního autora knihy Malleus maleficarum neboli Kladivo na čarodějnice, vydané v roce 1486. Jako spoluautor bývá uváděn Jakob Sprenger. Oba dva byli členové dominikánského řádu.
Čarodějnice na každém kroku
Během honů na čarodějnice v 16. a 17. století bylo podle nejnovějších poznatků popraveno na 60 000 nebožáků, respektive nebožaček, protože čarodějnicemi byly shledávány většinou ženy. Zpočátku církev zamířila svoji pozornost na ty starší z nižších tříd. Později zvětšila pole působnosti i na okruh žen a mužů bohatých.
Jádro honu na čarodějnice bylo v Evropě v okruhu přibližně 80 kilometrů od Štrasburku, v němž byla popravena celá polovina všech obětí. Popravovalo se ale také na území dnešního Polska, Skotska, Švýcarska, Maďarska a Lichtenštejnska. A proč vůbec k těmto čarodějnickým soudům docházelo?
Představte si polovinu 14. století a morovou nákazu, která do Evropy vtrhla. Přinesla s sebou jen zmar, umírání, neúrodu, hladomor, což vedlo k náboženským sporům a válkám v dalších stoletích. K ní se přidružilo období tzv. malé doby ledové, kdy evropský kontinent v této době zasáhlo ochlazování, které přineslo extrémní mrazy, ničící úrodu. Lidé tenkrát věřili, že za vším stojí ďábel a jeho lidští spojenci – čarodějnice a čarodějové.
Na scénu přišli církevní reformátoři, například Martin Luther v německých zemích, zakladatel luteránství. Katolická církev se cítila být ohrožena ve své dříve tak neochvějné pozici. Pronásledováním údajných čarodějnic se snažila vnutit společnosti přísnou náboženskou disciplínu, jež tenkrát dostávala dost na frak. Není proto divu, že velký počet čarodějnických procesů bylo ve zmíněném Německu – například ve městech Kolín nad Rýnem, Trevír, Elwangen, Bamberk.
Bamberské čarodějnické procesy
Asi největší procesem s čarodějnicemi byl ten v Bamberku v letech 1626 až 1630. Jeho hlavním aktérem byl kníže-biskup Jan Jiří II. Fuchs z Dornheimu, který zde právě vládl. Zima 1616 až 1617 byla obzvláště krutá s velkými mrazy, které zničily úrodu. Viníkem neúrody byly, jak jinak, shledány čarodějnice. Tehdy propukla první vlna čarodějnických procesů. O deset lez později se situace s mrazy opakovala a rozpoutala velký hladomor. Úřady zatkly ženu, která se během mučení přiznala k tomu, že ty mrazy způsobila ona. Zároveň udala další své komplice.
Městským kancléřem byl Georg Haan, který se pokusil mírnit zuřivost ve společnosti, což se ale obrátilo proti němu. Jeho žena a dcera skončily na hranici stejně jako o něco později on sám společně se synem. Podrobeni bolestivému mučení vyzradili i to, co sami nevěděli, a udali další lidi ze svého okolí. Na hranici putovala Haanova snacha, její rodiče a sestra.
Mezi oběťmi bamberského honu na čarodějnice byl i bamberský starosta Johannes Junius. Zůstal po něm dopis, který je vzácným svědectvím toho, jak to všechno probíhalo. Junius ho adresoval své dceři Veronice a dnes se dopis nachází ve Státní knihovně v Bamberku. Popsal v něm své mučení i to, jak tváří v tvář dalšímu utrpení nakonec na mučidlech vyjmenoval všechny satanské činy popsané v příručce Kladivo na čarodějnice a udal spoustu svých spoluobčanů. V dopise dceři vysvětloval, jak ho to moc mrzí, protože věděl, že je tím odsoudil ke stejnému trýznění, jakým procházel on sám.
Drudenhaus
Pro věznění a výslechy lidí obviněných z čarodějnictví se v Bamberku využívalo speciální vězení tzv. Drudenhaus neboli Hexenhause, které mělo v přístavku mučírnu. Dům nechal postavit kníže-biskup Fuchz z Dornheimu na dnešní ulici Franz-Ludwig-Straße. Po roce 1635 byla věznice zbořena a kameny z ní použity na výstavbu kapucínského kláštera.
Hon na čarodějnice v Bamberku skončil až v roce 1630 smrtí pomocného biskupa Förnera. Na jeho místo nastoupil nový biskup, Anton Winter, který otevřel dveře Drudenhausu a osvobodil ty, jež v něm byli uvězněni. Kníže-biskup Fuchs z Dornheimu uprchl i s ukořistěným bohatstvím 500 000 guldenů. O rok později pak zemřel.
Zdroj: storicang.it, br-de, wikipedia.org
