Článek
Tento nesmysl mne inspiroval k napsání tohoto zamyšlení. Jednak jsem trochu z oboru a navíc úsporné kalhotky mnoha střihů nosím a mám tedy vlastní a úplně jinou zkušenost. Jakékoli spodní prádlo, kalhotky nevyjímaje, musí především perfektně SEDĚT. To, že prádlo sedí, znamená že prádlo není ani těsné, což není rozhodně ani zdravé ani příjemné, zvláště při dlouhodobém nošení, ale ani příliš volné, aby se na těle při pohybech neposouvalo. Posouvající se prádlo také není ani zdravé, ani příjemné. Proč? Protože existuje vlastnost našeho smyslového vnímání - hmat a cit kůže na dotek nevyjímaje - který se jmenuje habituace, česky vlastně přivyknutí. Habituace je způsobena potřebou mozku redukovat počet smyslových podnětů, které musí průběžně zpracovávat, a vybírat z nich ty nejdůležitější (evolučně: nejdůležitější pro přežití, z krátkodobých je to obrana a zabezpečení stravy). Leží-li prádlo na kůži a nesmýká se po ní, mozek přestane příslušné haptické podněty zpracovávat jako zajímavé a výsledkem je, že si přestaneme existenci takového prádla na těle uvědomovat. A to platí i pro ta nejintimnější místa, kterými titěrné kalhotky procházejí - tedy mezi půlkami zadečku u tangových střihů i mezi stydkými pysky u ještě úspornějších G-string a T-front kalhotek. Pokud se látka kůže trvale dotýká, příliš netlačí a hlavně se po ní neposouvá při každém kroku či jiném pohybu, přestaneme si její přítomnost uvědomovat. To přesně vystihují fráze typu: „Ty kalhotky jsou perfektní, vůbec nevím, že je mám na sobě.“
Druhy spodních kalhotek jsou nejen věda, ale i reklamní artikl.
Mimochodem, efektem habituace se dá snadno vysvětlit i oblíbenost brazilek. Protože mají vzadu méně látky než klasické bikiny, shrnou se hned po oblečení mezi půlky a zůstanou tam a nijak se při nošení neposouvají. Často jim k tomu pomáhá i k tomu určený středový šev, který na první pohled vypadá hodně nepohodlně, ale za chvíli o něm opravdu nositelka neví.
Samozřejmě, vše má své meze, i přiléhavost prádla. Příliš těsné kalhotky škrtí, kůže pod nimi se potí, lemy mohou zaškrovat krevní i mízní cévy v tříslech (hlavně u klasických bikinových střihů, ale i u širších tang), a pod oblečením se obvykle nehezky rýsují. Těsné kalhotky se poznají snadno i po vysvlečení - zůstávají po nich na kůži znatelné otlaky, které mizí i desítky minut (jak mi nedávno vysvětlil jeden fotograf). Ale volné kalhotky jsou, podle mého názoru, ještě větší hrůza. Občas se pod oblečením odžmoulají bůhví kam, různě se hrnou a krabatí, ale hlavně se při chůzi (nebo dokonce běhu!) posouvají a můžou svoji nositelku i odřít. Samozřejmě přírodní materiály jsou k tomu méně náchylné než syntetické (největší zlo je těsná krajka), ale odřít mohou i jinak kvalitní bavlněné nebo funkční kalhotky, když dobře nesedí. A i když člověka neodřou, pořád si jejich přítomnost na těle uvědomuje, připomínají se totiž při každém pohybu. A o posouvání šňůrky mezi konečníkem a stydkou štěrbinou a s tím souvisejícím zvýšeným rizikem přenosu breberek se už psalo mnohokrát. Takže - a teď vůbec neřeším co který střih zahaluje nebo odhaluje - za mne na sport klidně T-front tanga, ale perfektního střihu a velikosti. Hlavně ne o číslo větší!
