Jaro letos začalo na Kypru už v únoru. Se mnou se ale minulo

Když jsem zachumlaná do svetru, mikiny a bundy nastupovala v Praze do letadla, od zmrznutí mě dělila myšlenka na to, jak těm našim teplotám pod bodem mrazu ujedu a příjemně se na Kypru zahřeju. O tři hodiny později mě ale na letištní ploše čekalo lehké vystřízlivění. Ještě než se rozjel shuttle od letadla k hale, zase jsem z batohu vylovila mikinu, kterou jsem tam v letadle optimisticky schovala. Nechtěla jsem se ale vzdát. Za to, že se třesu jako jorkšír, určitě může fakt, že jsou čtyři ráno a já jsem nevyspalá. Až si trochu zdřímnu, určitě bude líp.

Druhý den jsem se ráčila po nočním letu probudit až kolem poledne. Říkala jsem si, že teď určitě rozhrnu ty rolety a vykoukne na mě sluníčko. Což o to, sluníčko na mě vykouklo, jen ta teplota byla tak o deset stupňů nižší, než mi někdo sliboval. No jo, no, stane se. Pokrčila jsem rameny. Stejně nás ten den čekala téměř dvouhodinová cesta autobusem z Nikósie do Limassol, a líp se cestuje, když je chladno. Tedy aspoň já to tak mám.

Ačkoli jsme víkend v Limassol prožily ve svetrech a bundách, musím uznat, že nakonec mi to vůbec nevadilo. Limassol je příjemné přímořské město s hlavním kyperským přístavem, hezkými plážemi a spoustou archeologických památek. A právě na ty jsme se vydaly. Na pláži jsme se sice zastavily taky, konkrétně na pláži Kourion vzdálené necelých dvacet kilometrů severozápadně od Limassol, ale spíš tak chvilku posedět na sluníčku a místo freddo espressa si dát horké latté. Kamarádka mě totiž potřebovala psychicky připravit na výšlap na vykopávky starověkého města Kourion. Během něj jsem dokonce sundala i tu mikinu.

Musím uznat, že výhled z vykopávek stál za všechnu tu námahu. Právě tady jsem se přesvědčila, že na Kypru už jaro opravdu začalo. Celý ten zelenomodrý obzor mi připadal tak trochu nepatřičně ve srovnání s fotkami z prostředka léta, kdy je vše na Kypru seschlé a okrové.

Nicméně výhled na zelený Kypr určitě není to hlavní, proč by si každý návštěvník měl na Kourion vyšlápnout. Jedná se totiž o jednu z nejvýznamnějších archeologických lokalit na Kypru. Ve starověku zde ležel bohatý městský stát. Krom pozůstatků antických lázní nebo římské honosné vily s impozantními podlahovými mozaikami zde najdeme mimo jiné pozůstatky byzantské baziliky nebo zachovalý amfiteátr, v němž se kulturní akce odehrávají i v současnosti.

V Limassol jsme navštívily ještě jedno antické naleziště, a to pozůstatky kdysi slavného města Amathous. V antických dobách město těžilo ze svého takřka přírodního přístavu. Stalo se tak důležitým obchodním centrem, zejména pro obchod s mědí, obilím a ovčí vlnou. Velký vliv také získalo coby druhé největší centrum kultu bohyně Afrodity (hned po Paphosu). V současné době můžeme na vykopávkách vidět právě pozůstatky Afroditina chrámu, starověkou nekropoli a zbytky místní agory neboli centra města, kde se odehrávala většina veřejného života včetně obchodu.

Amathous leží necelých deset kilometrů východně od centra Limassol a lze k němu dojet hromadnou dopravou. Pokud však zrovna nebude čtyřicet stupňů a nebude pálit slunce, doporučuji cestu tam nebo zpět absolvovat pěšky. Jde o milou procházku po zpevněné cestě podél moře, při níž si můžete prohlédnout i pozůstatky amathouského přístavu. Z centra je to ovšem tak na dvě hodiny chůze.

Po víkendu v Limassol mě kamarádka ještě provedla Nikósií. Musím se ale přiznat bez mučení, že ta ve mně moc velký dojem nezanechala. Hlavní město rozdělené na dvě poloviny – jižní řeckou a severní tureckou – oddělené demilitarizovanou zónou pod správou OSN, které se snaží udržet status, avšak moc se mu to nedaří. Samozřejmě že tu také najdeme historické památky stojící za vidění, jen mne zkrátka jiná města na Kypru zaujala více.

I přes to však Nikósie alespoň za jednodenní návštěvu stojí už kvůli zbytkům původního benátského opevnění s dochovanými branami do starého města. Prohlédnout si můžeme také arcibiskupský palác. Tedy ne přímo palác, ten je pro veřejnost uzavřen, ale v jeho areálu sídlí muzeum byzantské kultury. Palác poznáte snadno, stojí před ním velká socha arcibiskupa Makaria III., prvního kyperského prezidenta. Náboženské stavby pak zastupují zejména katedrála sv. Jana v jižní části a Selimova mešita v severní části. Zajímavostí je, že Selimova mešita byla vybudována přestavbou původní katedrály sv. Sofie. A když už budete v severní části Nikósie, určitě navštivte karavanserai Büyük Han. Toto místo bylo původně vystavěno jako hostinec v 16. století, následně sloužilo například také jako vězení. Dnes je domovem kaváren a obchůdků s lidovým uměním. Na prohlídku Nikósie si sebou nezapomeňte cestovní pas. Mezi severní a jižní částí se totiž přechází přes hraniční přechody.

Další dva výlety už jsem podnikla sama. Jeden slunečný den jsem se vydala do Paphosu vzdáleného z Nikósie dvě hodiny cesty autobusem. Musím podotknout, že jedno odpoledne rozhodně není na návštěvu tohoto přímořského letoviska zapsaného do seznamu světového dědictví UNESCO, známého ve starověku zejména jako středisko kultu bohyně Afrodity, dost. Dokonce ani když vás nerozptyluje horko a průzračná voda ke koupání. Já si za cíl vybrala dvě archeologická naleziště – Nea Paphos a Hrobky králů. A jelikož jsem tvor systematický, tak jsem začala tím severněji položeným, tedy Hrobkami králů (od Nea Paphos ležícím v přístavní čtvrti totiž jezdí městský autobus na autobusové nádraží, odkud se jezdí do Nikósie).

Název Hrobky králů je ovšem poněkud zavádějící. V místních hrobkách byli uloženi bohatí občané a zcela jistě i aristokracie, ale žádný skutečný král tu nikdy pohřben nebyl. I přes tento menší „podvod“ však nekropole stojí za návštěvu. Pokud nejste zrovna typ člověka jako já, který musí prolézt každou hrobku a prohlédnout si každý kámen, určitě oceníte výhled na moře a pobřeží. Na obzoru uvidíte mimo jiné vrak nákladní lodě Demetrios II, jež u břehů Paphosu ztroskotala poté, co v bouřce najela na mělčinu, v roce 1998 na své cestě z Řecka do Sýrie. Všech 8 členů posádky bylo zachráněno britským vojenským vrtulníkem, nicméně odstranění vraku samotného by znamenalo značné obtíže a velké náklady, a tak byl ponechám napospas počasí a jako loď duchů tlí na mělčině dál.

Přímo u východu z Hrobek králů se lze vydat po pobřežní promenádě směrem zpět do přístavu. Této možnosti jsem využila já, jelikož už mi bylo jasné, že k druhému nalezišti se do konce otevírací doby již nestihnu dostat ani městskou dopravou. Opět jsem si užívala krásný výhled, šplouchání vln a svěží mořský vzduch. Zkrátka jsem se kochala. Do Paphosu se tak budu muset ještě vrátit, abych dohnala, co jsem napoprvé nestihla.

Svou návštěvu Kypru jsem zakončila v Larnace. Tam jsem se vydala dokonce dvakrát. Jednou jen tak odpoledne se projít podél moře, posedět v kavárně a navštívit místní hrad. Cestou jsem se zastavila také na vykopávkách Afroditina chrámu Kition. Z Nikósie do Larnaky to autobusem trvá jen hodinu a čtvrt, takže proč si neudělat jen tak půldenní výlet k moři z mé základny v Nikósii?

Podruhé, to už jsem mířila na letiště. A protože jsem měla do odletu letadla spoustu času (nakonec ještě víc, než jsem čekala, když mi přišla zpráva, že můj let byl zpožděný), prošla jsem se kolem slaného jezera, které odděluje letiště a Larnaku samotnou. Během zimních měsíců jsou na jezeře k pozorování hejna plameňáků. Kolem jezera jsem došla až k mešitě Hala Sultan Tekke, v níž se nalézá hrobka Umm Haram, matky Mohamedova společníka jménem Ubadah ibn al-Samit, což z mešity dělá významné poutní místo spojené s islámem nejen na Kypru, nýbrž s islámem vůbec. No, a odtud už je to jen kousek na letiště a hurá zpět do českých únorových mrazů.

Dva dny poté, co jsem se vrátila domů, mi kamarádka ve zprávě napsala, že na Kypru už zase mají přes dvacet stupňů a chodí v tričku. Fotku, jak drží v ruce freddo espreso, už si raději nechala pro sebe. Zařekla jsem se, že se budu muset opravdu na Kypr někdy vrátit a to teplo tam zažít. Schovávat ho přede mnou rozhodně nebudou!