Článek
Tato osoba byla zvolena do zastupitelstva za politické hnutí, jehož předsedou je současný kladenský primátor. A ten se na dotaz novinářů, zda z aktuální situace hodlá ona nepravomocně odsouzená osoba vyvodit politické důsledky, vyjádřil slovy: „Vy mě asi neposloucháte, nebo si sedíte na vedení nebo něco podobného? To, co si myslíte vy, je mi úplně jedno. Nechápete vůbec nic a už mi příště nevolejte!“
Primátorova arogantní reakce mě zase jednou vedla k zamyšlení nad tím, kam kultura české veřejné debaty dlouhodobě směřuje. Nacházíme se totiž v době, kdy je zcela běžné, že politici na dotazy novinářů reagují arogantně, někdy dokonce hrubě či přímo vulgárně, a kdy běžně politici častují novináře dehonestujícími jmény, ba přímo vyzývají k jejich fyzické konfrontaci. Budete se na mě asi zlobit, ale mně zkrátka taková forma vedení veřejné diskuze nepřipadá v pořádku.
Novináři jsou hlasem veřejnosti
Takový novinář, ať už si o něm myslíte cokoli, je totiž hlasem veřejnosti. I kdybychom nakrásně měli pochybnosti o jeho inteligenci či morální integritě, ať jsme přesvědčení, že píše pro někoho na zakázku nebo někomu nadržuje, či snad máme výhrady k jeho rétorice, stále jeho hlas zastupuje určitou skupinu spoluobčanů.
Já ty politiky z části chápu. Novináři pro ně mohou být pověstným trnem v oku. Aby ne. Pořád do něčeho šťourají, nedají jim pokoj a pokládají nepříjemné otázky. Ale to je přece jejich práce. Slyšeli jste poučku, že média jsou hlídacím psem demokracie?
Novináři jsou tu od toho, aby pokládali nepříjemné otázky, takové otázky, na které by veřejnost chtěla znát odpovědi. Otázky, o nichž veřejnost mnohdy ani netuší, že by je měla položit. A politici, když na takové otázky odpovídají, neodpovídají novináři jako fyzické osobě, odpovídají veřejnosti. Takže když jsou k novináři hrubí, jsou vlastně hrubí k nám voličům. Pokud nerespektují novináře, nerespektují ani občany.
Od Zemana to jde z kopce
Já za sebe vnímám zhoršující se postoj vůči novinářům od návratu Miloše Zemana do vrcholné politiky. Všichni si nejspíš pamatujeme jeho výroky, v nichž se nestyděl na účet novinářů užívat výrazy jako „žumpa“ či „idioti“. Možná máte v paměti také jeho samopal s nápisem „na novináře“ a jeho výroky o tom, že by se novináři měli likvidovat.
Možná by vás mohlo zajímat, že tato éra nenávistné rétoriky a nepřátelských postojů vůči novinářům, kterých se směle účastnili i další politici, Českou republiku v indexu svobody tisku sestavovaném organizací Reportéři bez hranic posunula z 13. místa zemí s největší svobodou tisku postupně až na místo 40. v roce 2021. V letošním roce se sice ve stejném indexu nacházíme na 10. místě, ale ve slovním hodnocení svobody slova v naší zemi se stále dočteme, že je ohrožována mimo jiné nenávistí, která je online směřována vůči novinářům. Nebezpečný trend nastolený před více než 10 lety tak bohužel přetrvává dodnes.
Zkusme k sobě pro změnu být slušní
Nechci se tu pouštět do moralizování o tom, jak bychom se k sobě jako lidé měli chovat v běžném životě. Na to nemám kvalifikaci – nejsem rozhodně tím, kdo by měl právo házet kamenem. Chci si pouze lehce povzdychnout nad tím, že se k sobě často neumíme chovat slušně ani v rámci profesního života. Je to smutné, když kolegové na jednom pracovišti spolu nedokáží vést slušnou diskuzi, ovšem je to mnohem smutnější v případě diskuze veřejné.
To my, občané, jsme politiky do jejich funkcí zvolili a jsme to my, komu by se měli z výkonu svých funkcí zodpovídat. Máme právo jim klást otázky – příjemné i nepříjemné. A nechtějí-li naši zvolení zástupci odpovídat na desítky tisíc dotazů od jednotlivých občanů, mají možnost odpovědět na ně hromadně prostřednictvím médií, jejichž zástupci jsou právě novináři. Mají-li politici potíž oprostit se od negativních pocitů vůči osobě konkrétního novináře, mohou si na místě jeho tváře představit masu svých voličů a hovořit k ní. Copak voliči nestojí politikům za to, aby s nimi hovořili slušně? Pokud ne, pak nevím, proč bych někomu, komu nestojím za slušnou debatu, měla dát svůj hlas ve volbách.
Často přemítám nad tím, jak by to asi vypadalo v zemi, kde politici do médií hovoří slušně, bez vulgarit, osobních útoků a arogance a kde jim novináři oplácejí stejnou mincí – neprovokují je, nenadávají jim a schválně nevyvolávají výtržnosti. V takové zemi bych si jednou chtěla zkusit žít.
