Už plánujete dovolenou na léto? Mallorce se o prázdninách raději vyhněte.

A samozřejmě až po úhradě rezervace mi došlo, že tahle bezva super akce se odehrává uprostřed srpna. Uprostřed té nejhlavnější sezóny. Vždyť tam bude vedro k padnutí a pro samého člověka nebude kam plivnout. Všechna ubytovací zařízení budou plná od sklepa po střechu. Ta, co budou ještě volná, budou volná z dobrého důvodu – buď budou předražená, nebo budou i zadarmo drahá. Jenže jak už to tak u akčních letenek bývá, poplatky za přesun rezervace na pozdější termín by byly enormní, a tak jsem holt vyrazila uprostřed srpna. A už bych to znovu nikdy neudělala.

Ubytování se mi nakonec podařilo najít pěkné a za vcelku přijatelnou cenu. Bydlela jsem v malém pokojíčku v Santuari De Lluc. Ano, v tom Santuari De Lluc, kam každý den autobusy navezou stovky turistů. To jsem ovšem zjistila až na místě. Dopředu jsem si místo neprověřila tak důkladně, takže jsem si pochvalovala, jak to bude super ubytování v nějakém bývalém klášteře vysoko v horách, že tam bude klid. Dodnes se směju tomu, jak jsem byla naivní.

Už to, jak jsem se do místa ubytování dostala, je příběh sám o sobě. Jedním z kritérií výběru ubytování u mě bývá dostupnost místa veřejnou dopravou. V tomto případě jsem usoudila, že dostupnost je naprosto skvělá. Stačilo z letiště dojet autobusem do města Inca ležícím na hlavním tahu mezi Palmou a severním letoviskem Alcúdia, odkud jede do Santuari De Lluc dokonce třikrát denně autobus. Dnes už vím, že stejně tak jsem mohla dojet až do Alcúdie, kde by se na spoj do hor čekalo rozhodně pohodlněji, nebo do přístavu Sóller. Já si vybrala Incu, leží totiž nejblíž. Měla jsem asi 40 minut čas, tak jsem si ještě zašla nakoupit, protože nahoře není žádný obchod (to jsem si předem zjistila). Jelikož mám s veřejnou dopravou na jihu Evropy již nějakou tu zkušenost, celkem mile mě překvapilo, když autobus přijel na čas. Co už tak příjemné nebylo, přijel úplně plný, takže bylo hned jasné, že všichni lidé čekající na zastávce se do něj nevejdou. Santuari De Lluc je konečná zastávka, bylo více než pravděpodobné, že cestou se o dost vyprázdní, přeci jen místní do kláštera moc nejezdí a turisté jezdí smluvními autobusy hotelů a cestovních kanceláří. Jenže šlo o ty zastávky cestou (kam se většinou místní mohli dostat i jinými spoji). Obyvatelé Mallorcy jsou nadměrným turismem dost znechucení (troufnu si říct, že oprávněně), turista s batohem a velkým kufrem tak na ně působí jako červený hadr, takže i přes mé prosby, abych autobusem mohla jet, že se do hotelu z Incy jinak nedostanu, jsem byla místními odsunuta stranou a ponechána spolu s několika dalšími nešťastníky na chodníku. A co teď? Uber nebo taxi by vyšlo neskutečně draho, takže tuhle možnost jsem si jako nejkrajnější řešení ponechala v zásobě. Jít pěšky nepřipadalo v úvahu, to bych nemusela v tom vedru přežít. Navíc zas tak blízko Inca neleží. Naštěstí ten den jel nahoru ještě jeden autobus. Za tři hodiny. No, co se dá dělat? S nákupem v igelitce, těžkým batohem a obřím kufrem a polomrtvá vedrem jsem se vydala najít si nějakou restauraci, kde počkám a kde se budu modlit, aby se v tom dalším autobuse pro mne našlo místo. Naštěstí našlo, takže jsem nakonec do hotelu dojela, i když s tříhodinovým zpožděním oproti plánu.

Santuari De Lluc je impozantní místo a pokud se na Mallorcu někdy vydáte, určitě ho navštivte. Pěší túru nebo výlet na kole rozhodně nedoporučuju v průběhu léta – klášter leží uprostřed pohoří Sierra de Tramuntana, jehož nejvyšší vrcholky dosahují kolem 1400 m. n. m., a v létě i tady v horách teploty přesahují 35°C. Já sice nejsem žádný horský turista a kam se hrabu na ty zástupy nadšenců, kteří se denně kolem proháněli na kole nebo s trekovými holemi, takže varování, že můj největší turistický úspěch bylo pěší vystoupání na 100 metrů vzdálenou vyhlídku, když se jeden den k večeru ochladilo na 25°C, bude znít spíše směšně. Ale i tak mi věřte, že se vám pokouším zachránit život. Na tu vyhlídku si ale určitě zajděte i v létě. Výhled dozajista oceníte.

Klidu si tu ovšem moc neužijete. Pokud zvládnete odfiltrovat zvuky z okolních pokojů, v okolí číhají hned dvě tábořiště, z nichž se do kláštera nese každý zvuk. A v sousedním křídle je církevní internátní škola, jež fungovala i v průběhu srpna. Noci tu občas byly zkrátka náročné. Přes den jsem zpravidla byla pryč, takže fakt, že klášter je nejvýznamnějším poutním místem na ostrově, mě zas tak moc netrápil.

Místo je spojeno se soškou černé Madonny, přezdívané La Moreneta. Dle legendy tuto sošku kdesi u skály našel pastýřský chlapec jménem Lluc a odnesl ji do nejbližší modlitebny. Soška však odtud zmizela a druhý den se objevila opět tam, kde ji chlapec našel. Toto se několikrát opakovalo, až místní uvěřili v zázrak a postavili na místě nálezu kapli, která se postupem času rozrostla v klášter.

Prvních pár dní jsem pro své cesty po ostrově využívala hromadnou dopravu. Od dubna do října přes Lluc jezdí autobus spojující Port de Sóller a Alcúdiu. Jezdí čtyřikrát denně na obě strany. Nevýhoda ovšem je, že první spoj jede až v 10 hodin směr Alcúdia a v 11 směr Port de Sóller. Nazpět pak poslední spoje vyrážejí v 18:40 z Port de Sóller a v 18:35 z Alcúdie. Takže plánovat si autobusem nějaký celodenní výlet na druhou stranu ostrova moc nejde. Ne, že by neexistovalo spojení. Naopak, síť autobusů je na ostrově velmi hustá. Ovšem toho času na výletování vám spojení příliš neposkytuje.

Na to, abych prozkoumala obě konečné zastávky autobusu jsem ovšem měla času dost. Nejdříve jsem se vydala do Sóller. Pokud pojedete na Mallorcu s cestovní kanceláří, dost pravděpodobně vás sem vezmou na fakultativní výlet. Jedná se o útulné historické městečko, kde si téměř každý turista přijde na své. Pro milovníky umění jsou zde muzea a galerie, znalci architektury mohou obdivovat budovu banky navrženou žákem slavného Antoniho Gaudího, labužníci si pochutnají na dobrotách v některé z mnoha restaurací lemujících náměstí Plaça de la Constitució, obdivovatelé přírody si můžou zajít do botanické zahrady a všichni dohromady se pak mohou sejít při jízdě historickou tramvají. Tramvajová trať vede do přístavu Port de Sollér a hlavního města ostrova Palmy. Město se stalo významným díky pěstování citrusů – pomerančů a citronů, z nichž se tam dodnes vyrábí chutné likéry.

Komu začne být vedro, může se buď autobusem, nebo tramvají svézt do přístavu a ochladit se v moři. Pěšky by se cesta dala teoreticky zvládnout taky, vzdálenost přístavu od města je asi 3 km, ale opět jsme u toho nešťastného vedra, před kterým se není kam schovat. Abych byla upřímná, já jsem možnost koupání v přístavu nevyužila. Proč? Inu, koupání v přístavu je tu myšleno doslovně. Port de Sóller leží v malé zátoce lemované úzkou pláží. Lidé se tu koupou doslova mezi loděmi a čluny. Po své první návštěvě jsem ihned usoudila, že koupání si raději odbudu v Alcúdii. Tam se obrovské pláže táhnou kilometry podél pobřeží. Na druhou stranu tam zase mimo pláží, přístavu a historických hradeb starého města nic moc jiného k vidění není. Snad ještě stojí za zmínku zbytky římského osídlení.

Po pár dnech na ostrově jsem usoudila, že vzhledem k lokalitě mého ubytování bude nezbytné půjčit si auto. Jednak kvůli časovému omezení veřejné dopravy a jednak proto, že se mi při cestě horskými serpentinami v autobuse dělalo špatně. Musím se přiznat, že jsem pátrala dost dlouho, aby se mi podařilo nějaké cenově dostupné získat. Uprostřed sezóny uděláte nejlépe, když si auto rezervujete několik týdnů předem.

Můj původní záměr zajet si autobusem do Palmy, prohlédnout si město a na konci dne si na letišti vyzvednout auto a odjet zpět na sever vzal za své už ráno, když jsem vyšla do teploty a vlhkosti, kterou bych spíše očekávala v papiňáku než na evropském ostrově. Tak jinak. Domluvila jsem se na dřívějším vyzvednutí auta a vyrazila přímo na letiště s tím, že si vyzvednu auto a uklidím se na jednu z mnoha pláží, co jih ostrova nabízí.

Myšlenka hezká, ale jak už to tak bývá, realita dopadla úplně jinak. Auto jsem si vyzvedla, to ano. Zajímavě vypadající pláž jsem si také vyhlédla, jistě. Jenže to pak jedete, tuhle vám navigace řekne, že jste měli odbočit, až 50 metrů za odbočkou, tamhle se zařadíte do špatného pruhu a než jsem se nadála, byla jsem přesně tam, kde jsem ani trochu nechtěla být – v centru Palmy. No tak co už. Když už jsem tady, tak si to tu prohlédnu. To vedro nějak přežiju. Tedy pokud se mi podaří někde zaparkovat.

Palma na mne celkově moc dojem neudělala. Ale třebas to mohlo být tím, že jsem byla dost otrávená vedrem. Ale z velké části to mohlo být také tím, že pohled na historické hradby, katedrálu, hrad a vlastně na všechny památky, co jich ve městě je, hyzdí rozbalené deky prodejců, kteří se turistům snaží prodat všechno od magnetek, přes ponožky, šátky, kabelky, až po gumové kačenky. Nepátrala jsem po tom, zda je takový prodej ve Španělsku povolený či ne. Ať tak nebo tak, zdá se, že úřady s tím nic nedělají, i když by podle mě měly. Když už se vydám prohlédnout si památky, tak bych ráda viděla ty památky, nikoli deky, na nichž jsou rozložené ponožky a kabelky. A krom toho, že takto nabízené zboží pohled na město hyzdí, také dost překáží tím, že zabírá většinu ulice nebo schodiště.

Z mého několikadenního ježdění křížem krážem po ostrově uvedu jen pár poznatků.

Všechny vesnice na Mallorce vypadají prakticky stejně. Jejich dominantou je vždy kostel nebo katedrála, jsme přece ve Španělsku. Staré kamenné domky s terasami často zdobenými květinami jsou nasázené jeden vedle druhého a dělí je jen úzké uličky. Vypadá to malebně, až romanticky. Nejhezčí vesnice najdete v pohoří Tramuntana na severozápadě. Mně se třeba líbila vesnička Deià. Tam se dokonce dalo najít i příjemné klidné posezení s krásným výhledem na hory a moře. Čím víc se pak budete blížit k pobřeží, tím častěji narazíte ve vesnicích také na luxusní vily, z nichž spoustu si můžete i pronajmout.

Ve většině přímořských letovisk ve skutečnosti není nic k vidění. Jen hotely, malé obchůdky s nabídkou typického přímořského zboží, různě drahé kavárny, různě drahé restaurace, sem tam hřiště pro děti. Pokud se v některém chcete zastavit a dojít si na pláž, nejspíš stejně nenajdete místo k zaparkování. Ačkoli v těchto letoviscích spolehlivě funguje městská doprava, i tak si drtivá většina turistů půjčí auto. Výsledkem jsou pak beznadějně plná parkoviště a ulice lemované vozovou hradbou. Jestli jako návštěvník někde zaparkujete, to záleží čistě na vaší vytrvalosti. Buď budete okolí objíždět tak dlouho, než se někde nějaké to místečko uvolní, nebo to vzdáte a řeknete si, že se vykoupete jinde. Ovšem jinde pak zažijete to samé parkovací martyrium.

Do Dračích jeskyní si určitě kupte lístek několik dnů předem online nebo u delegáta, jinak máte dost velkou šanci, že se na prohlídku nedostanete. A když už si ten lístek dopředu koupíte, mějte na paměti, že vstup máte v danou hodinu, pokud přijedete pozdě, máte smůlu a musíte si koupit nový lístek – když budete mít štěstí, tak na druhý den.

Já návštěvu jeskyní pojala zase adrenalinově. Jak jinak taky, že? Lístek jsem si poctivě koupila už dva dny dopředu na deset hodin dopoledne. Cesta z kláštera trvá necelou hodinu a půl. Přesně jsem si vypočítala, kdy musím vstávat, abych stihla ještě snídani, a večer si poctivě nařídila budík, protože moje ranní vstávání je všechno, jen ne svižné. No, nebudu to dál natahovat. Do jeskynní jsem dorazila přesně 5 minut po desáté, naštvaná, jak zákon káže, jak jsem pitomá, že se nedokážu vykopat včas. Než jsem naštvaně zase odjela, tak jsem se jen zkusila zeptat paní u kasy, zda je ještě šance se k prohlídce připojit. Moc jsem si od toho neslibovala. Ale ejhle, prý když si pospíším, tak ještě ano. Většinou to několik minut trvá, než návštěvníci projdou vstupním turniketem. Jenže vstup je od prodejny vstupenek nějakých 200 metrů. Já nejsem běžec, nikdy jsem nebyla, můj standardní čas na dvoustovce je tři a půl želvy, když není vedro a nemám na zádech batoh. Ten den jsem překonala všechny své rekordy. Už zavírali vstupní bránu, když jsem se tam přiřítila, neschopná slova, na pokraji infarktu, ale zato mávající vstupenkou. Všichni mi říkali, ať si do Dračích jeskyní vezmu svetr, že je tam chladno. Já vám nevím, mně bylo vcelku horko po celou dobu návštěvy. Taky tam u vchodu měli spoustu různě barevných hvězdiček, ale ty jsem asi viděla jenom já. A jen po nějakou dobu, pak už jsem jako všichni viděla jen spoustu krásných krápníků. Kdo mě zná, ví, že jsem jeskyňář, takže se posuneme dál, než vám tady začnu popisovat každý jednotlivý kámen. Zajeďte si tam sami a prohlédněte si je. Jako bonus na konci prohlídky si můžete užít ukázku jeskynní akustiky při poslechu krátkého koncertu vážné hudby.

Pokud by se vám stalo, že byste se do Dračích jeskyní nedostali, nezoufejte. Mallorca nabízí dost dalších alternativ pro návštěvu. Například jen o zhruba 30 kilometrů severněji najdete Coves d´Artà, které mně osobně přišly víc fascinující než Dračí jeskyně. Prohlídka tu proběhla s mnohem menší skupinou lidí a na rozdíl od Dračích jeskyní byla komentovaná. A tu světelně hudební show si tu užijete taky. I když trošku jinou.

Co se týká hradů, navštívila jsem přesně jeden – hrad Capdepera. Nachází se na severovýchodě ostrova a jde o jeden z největších místních hradů. Je z něj úchvatný výhled jak na okolí, tak na město pod ním. Má zajímavou historii. Bylo to právě zde, kde král Jakub I. Aragonský přijal kapitulaci Saracénů z Menorcy a tu tak „dobyl“. Slovo dobyl dávám do uvozovek schválně. K žádnému krvavému dobývání totiž nedošlo. Král Jakub zde totiž připravil Saracénům chytrou lest. Hrad leží na dohled z Menorcy. Král nechal v okolí zapálit množství ohňů tak, aby to vypadalo, že v podhradí táboří velká armáda připravená k invazi na Menorcu. Saracéni lsti uvěřili a protože nechtěli bojovat proti přesile, vzdali se. Hrad pak po většinu své existence sloužil jako vojenská pevnost.

Skoro na každém kopci na pobřeží najdete věž nebo rozhlednu. Ty měly v historii svůj důležitý úkol. Fungovaly přesně jako majáky v Pánovi prstenů. Na věžích nepřetržitě sloužily posádky. Kdokoli zahlédl jakékoli nepřátelské loďstvo blížící se k ostrovu, zapálil na své pozorovatelně signální oheň. Zprávu si pak předávaly ostatní věže směrem k hlavnímu městu, odkud tak mohli včas na místo předpokládaného vylodění nepřátel poslat vojenskou pomoc.

Co nás ale na letní dovolené asi zajímá nejvíc, to jsou pláže. Těch Mallorca nabízí obrovské množství. V sezóně určitě všechny nenavštívíte. Ne, že byste to nestihli, prostě se na některé vůbec nevejdete. Nenašla jsem pláž, která by nebyla plná lidí. Některé z těch pláží jsou opravdu krásné, ale s tolika lidmi na nich je těžké si tu krásu užít. Návštěvu mnohých pláží jsem vzdala už jen proto, že jsem v docházkové vzdálenosti nenašla místo na zaparkování. Několikrát jsem zvažovala zaparkovat mimo docházkovou vzdálenost a na pláž se svézt hromadnou dopravou. Ale dovede si představit, jak na takové pláži muselo být narváno? Na můj vkus až příliš. Nějaká doporučení vám ale dám.

Pro rodiny s dětmi budou nejlepší dlouhé písčité pláže s pozvolným vstupem do vody. Ty jsem navštívila jen na severu, takže jih bude muset prominout. Takovou ideální rodinnou pláží je pláž Pollença, pláž Alcúdia nebo pláž Muro. Ve všech třech případech jde o dlouhé písčité pláže s širokou nabídkou občerstvení či vodních sportů. Příjemná je také pláž Formentor v nejsevernějším výběžku ostrova. Tady ale pozor na ceny. Jedná se o jednu z nejznámějších a nejhezčích pláží na ostrově, ceny jsou tu nasazené podle toho. Jídlo a vodu si vezměte raději s sebou.

Pro mě perlou byla pláž Sa Calobra kus severně pod Port de Sóller. Jde o oblázkovou pláž v zátoce s křišťálově čistou vodou. Perfektní místo ke šnorchlování. Samotná pláž je přístupná po betonovém chodníčku skrze tunel vybudovaný ve skále. Anebo samozřejmě z moře. Zátoka je malá, takže nabízí úzký vstup do moře. V tom návalu lidí jsem měla problém najít si kus místa jen na odložení batohu a ručníku.

Po pár dnech tlačenic a pátrání po parkovacích místech jsem se rozhodla, že Mallorca je beztak nejhezčí z moře a vydala se na několik lodních a potápěcích výletů. Jejich nabídka je tu tak bohatá, že si vybere každý. Prakticky z každé pláže a z každého přístavu tu nějaká ta loď pro turisty vyplouvá. Já vyplula jednou z Alcúdie, jednou z přístavu Pollença a několikrát z přístavu Sóller, kde jsem si našla potápěčské centrum se super průvodci.

Potápěčských lokalit je na Mallorce nepřeberné množství. Na své si přijdou začátečníci i zkušení potápěči. Těžko říct, která lokalita je ta nejlepší. Zkuste se poptat, ale garantuju vám, že se vždy dozvíte, že nejhezčí jsou právě ty lokality v místě, kde se nachází centrum, kde se zrovna ptáte. Zkušení mazáci si možná dají práci s hledáním té pravé lokality, já jako novopečený potápěč jsem nadšená z každého kusu barevného šutru, který obývají ryby a další mořské potvory.

A tím bych své povídání o Mallorce nejspíš už zakončila. Doufám, že jste nezískali dojem, že Mallorca nestojí za návštěvu. To určitě není pravda. Je to krásný kus kamene, kde si určitě každý přijde na své. Jen se mu už navždy budu vyhýbat v době letních prázdnin. Ostatně pro turistiku jsou stejně lepší nižší teploty na jaře či na podzim. A na to potápění si prostě vezmu silnější neopren.