Článek
Kdekdo by si mohl myslet, že ztráta bydlení se seniorů, kteří v mládí poctivě pracovali, netýká, protože ti dnes přece pobírají důchod. Jenže taková představa by byla vskutku naivní.
Valorizace důchodů dnes nepokryje neustálé zdražování, a to nejen zdražování bydlení a energií, ale také léků či základních potravin. Pokud domácnost sdílejí senioři ve dvou, jsou ještě nějak schopni z příjmů vyžít, ale co když důchodce zůstane sám?
A co když je to důchodce, který kdysi v mládí udělal několik špatných rozhodnutí, neprožil svůj život zrovna produktivně, a ještě ke všemu trpí závislostí na alkoholu? Po přečtení příběhu, který vám zde povím, si mnoho z vás řekne, že jeho hlavní aktér si za svou současnou situaci může vlastně sám. Je to jeden z těch příběhů, který si za problémem bezdomovectví mnozí na první myšlenku představí – asociální chování, neschopnost postarat se sám o sebe, závislost na alkoholu. Ale právě lidem s podobnými příběhy se nejhůře dostává pomoci. Zaslouženě? Možná, to rozhodnutí nechám na každém. Z mého pohledu však není v pořádku nechat sedmdesátiletého člověka jen tak na ulici, ať už si za to může či ne.
Panu V. je dnes 73 let a nemá žádnou rodinu. Život prožil sám, bez partnerky, zato výrazně závislý na podpoře ze strany matky. Už v ranném věku si vypěstoval závislost na alkoholu. Co si naopak nevypěstoval, to jsou pravidelné pracovní návyky. Posledních pětatřicet let žil prakticky bez práce a jeho příjmy tvořily převážně různé formy sociálních dávek či podpora v nezaměstnanosti. Pokud už nastoupil do zaměstnání, zůstal v něm zpravidla do první výplaty, jíž byl schopen utratit hned v prvním týdnu až čtrnácti dnech. Zbytek měsíce se dožadoval peněz u své matky, a to i v době, kdy již byla důchodkyně.
Problémy s bydlením zpočátku řešit nemusel – po svém otci zdědil dům a dařilo se mu i hradit náklady na jeho provoz. První úskalí však nastalo v době, kdy se po odchodu z dalšího zaměstnání nepřihlásil na úřadu práce, a tak nedocházelo k úhradám zdravotního pojištění. Dluhy mu v tomto období narostly tak, že na jejich umoření nařídil exekutor dražbu jeho domu. Tehdy ho před úplným bezdomovectvím zachránila jeho matka, která jej nechala bydlet u sebe v pronajatém bytě, nacházejícím se v rodinném domě. Toto se dělo na základě ústní dohody s majitelem bytu a za podmínky, že trvale bytem bude pan V. přihlášený na obecním úřadě.
Po několika letech tohoto soužití matka zemřela. Vznikla situace, kdy pan V. nadále v bytě bydlel, přestože majiteli neplatil nájemné ani energie a neměl uzavřenou řádnou nájemní smlouvu. Majitel bytu a zároveň rodinného domu, v němž se byt nacházel, sám propadl alkoholu, a tak se o dům přestal starat. Neřešil ani situaci s panem V. Po několika letech soužití těchto dvou pánů majitel domu také zemřel a v dědickém řízení dům i s panem V. získaly jeho děti. A ty už situaci řešit musí.
Aktuální technický stav domu po mnoha letech zanedbávání již nadále neumožňuje jeho bezpečné obývání. Pan V. byl ze strany nových majitelů požádán, aby si našel jiné bydlení, a byly mu předány kontakty na ubytovny v okolí, kde by pro pana V. měli volné místo. Žádost se však nesetkala s kladnou reakcí. Pan V. odmítl „svůj“ byt opustit, přestože na pobývání v něm nemá žádný právní nárok (snad jen na základě ústní dohody, která však zanikla smrtí předchozího majitele). Po několika měsících marného dohadování přistoupili dědicové k právním krokům, na jejichž základě bude možné pana V. nakonec nechat vystěhovat. Ale kam?
Ubytovny, kde pro pána původně místo měli, už jsou beznadějně plné. Komerční pronájem, byť jen garsonky, nepřipadá v úvahu, pan V. by si ho nemohl dovolit. Navíc spousta majitelů bytů osaměle žijícímu důchodci byt ani nepronajme, tím spíše, když onen důchodce výrazně zanedbává osobní hygienu, kouří a je závislý na alkoholu. Podat si žádost o místo v domově důchodců? Po měsících čekání byla nakonec odmítnuta s odůvodněním, že domovy důchodců na základě nařízení z kraje musí přijímat výhradně klienty v 3. a 4. stupni závislosti na péči ze strany druhé osoby. Sociální bydlení? Pokud už obec vůbec nějaký program sociálního bydlení má, jeho kapacita je zoufale nedostatečná. V případě pana V. by byla možnost požádat o sociální byt v obci s rozšířenou působností, ale žádost si zde mohou podávat klienti do 64 let věku. Je spíše nepravděpodobné, že by provozovatel sociálních bytů udělil panu V. výjimku. Obecní byt přímo v obci trvalého pobytu pána? Není.
Novým majitelům domu není osud pana V. zcela lhostejný, a tak se obrátili pro radu na obecní úřad, kde má pan V. trvalý pobyt, na sociální odbor obce s rozšířenou působností, pod kterou daný obecní úřad spadá, na sociální odbor kraje i na některé neziskové organizace. Všude se dozvěděli to, co je popsané výše. V konečném důsledku tedy panu V. zbývá jediná možnost – doufat, že v době, kdy bude byt opouštět, se pro něj přece jen najde místo v některé z ubytoven.
Pan V. z našeho příběhu je typickým příkladem klienta sociálního odboru, kterému reálně hrozí pobyt na ulici, kde by dost pravděpodobně nepřežil příliš dlouho. Jeho způsob života z něj dělá klienta velmi těžko umístitelného do jakéhokoli zařízení, což ještě podporuje fakt, že pán odmítá na řešení situace s kýmkoli spolupracovat. Jeho situaci tak vlastně řeší jiní, zatímco on sám si její závažnost ani neuvědomuje. Bylo by snadné v tom pána nechat a říci si „kdo chce jak…“, ale uvědomme si, že v případě lidí, jako je pan V., dlouhodobé požívání alkoholu a vysoký věk již udělaly v mozku své a když k tomu připojíme celoživotní návyky a asociální povahové rysy, člověk již zkrátka jinak žít nedokáže.
V závěru se tedy jedná o otázku na naše svědomí, zda nám dovolí dát od člověka ruce pryč a ponechat jej svému osudu. Ovšem když se rozhodneme člověku pomoci, čeká nás otázka vskutku nerudovská: Kam s ním?
