Článek
Nedávno přijela hladová vnoučata po dvouhodinové cestě vlakem. Vyjma mámou připravené svačiny, zeleniny, kterou netradičně milují, rozmanitých oplatek a bonbónů musela spořádat hamburger v McDonalďs, aby cestu přečkala. Nepatrný okamžik po uvítání a důkladné očistě, hlásila připravenost ke stolování. Vím, že uvedený termín: „stolovat“ používají jen v Pyšelích.
Krmení mých blízkých je obřad, protože jsem údajně umanutá, jak tvrdí zlí jazykové. Vyžaduji okamžitý nástup všech strávníků k prostřenému stolu s umytýma rukama a pokud možno ve vhodném navlečení. Nepřipouštím přenášení připravených pokrmů jinam než na jídelní stůl. Od dcery jsem mnohokrát slyšela větu: „Žádná rodina nemá tak nemožné pravidlo.“ Mobilní telefony a jiná zařízení včetně televize musí být k nelibosti off-line. U stolu se dožaduji všeobecné rozpravy a přiměřených zásad důstojného a poklidného stolování. Například nedovoluji opuštění tabule, leda v případě života ohrožujícího stavu. Při srknutí a říhání vysílám nevraživé pohledy. Uznávám, že podmínky jsou z mé strany tvrdé a pro obranu uvádím, že v rámci rodiny dominuji jen tady. Kupodivu reptání poslouchám jen čas od času.
Nerada, přesto neustále vařím. Osobní kuchařskou nelibost vyvažuji servírováním. Strávníky odměňuji přijatelnou stravou na lákavě připravené tabuli. Používám bílý porcelán nebo oravskou hliněnou keramiku. Příbory a sklo snáším jen v ucelené sadě. Plastové a nejednotné nádobí mi nahání hrůzu. Ke zvyklostem stolování jsem se dopracovala díky mamince a babičce.
Obě svorně propagovaly společenskou účast, ale každá v jiném pojetí. Ve všední dny babička naštěstí pořádala obědy pro malou část rodiny. Ostatní se konalo pod taktovkou maminky a tety. Pro nás, tehdy školou povinné děti byly obědy s babičkou zdrojem veselí.
Babička obvykle stihla ohřát polévku. Abychom nemuseli mýt nádobí, hrnec postavila na obrovský jídelní stůl a přidala jednu lžičku. Najít na stole volný prostor býval problém. Namísto ubrusu a vázy s květinami byl zarovnán právě nakoupenými potravinami a vším, co babičce náhodně skočilo do ruky. Vedle kastrolu s polévkou se válela z papíru napůl rozbalená krkovička, salámy a sýry. Mezi tím vším ležel sem tam rohlík a pecen chleba. Pohromou bylo mléko, tenkrát ve skleněných lahvích s modrým nebo fialovým uzávěrem, či jakákoliv jiná tekutina nebo jogurt. Občas totiž něco spadlo na zem, když jsem se s bratrem neobratně rvala o přidělenou lžíci. Polévku nasály papírové obaly na přeplněném stole a naše oblečení. Něco málo z ní zůstalo v žaludcích a zbytek vytvořil oka na linoleové podlaze. Nám to nevadilo. Dokázali jsme mistrně ve vytvořené změti vyhledat uzenou rybu nebo zavináče a jíst z obalu. Jen vlašský salát musel zůstat netknutý pro dědu a maminku. Jednoho zavináče jsme nechávali babičce na odbourání cukru.
O obědové kratochvíli neměla maminka ponětí. Podezřelou indicií zůstával snad jen stav lednice, do které jsme napěchovali vše ze stolu, aby babička přirazila dveře. Večeře už probíhala v nablýskané kuchyni u stolu s nažehleným ubrusem.
Nostalgicky posílena babiččiným přístupem jsem k výuce a pobavení škvrňat zařadila do svého modelu výjimky. V době základního rozvoje potomků jsem v poledne položila na stolek porcelánovou misku s polévkou a lžičku. S přáním: „Seď a hezky papej,“ jsem nechala dítko samostatně pracovat. Podle míry cintané polévky jsem mrně dokrmila, osprchovala, dala spát a zahladila stopy. Syn byl spokojený, když ho nezasáhla ani kapka z obsahu misky. Dcera vždy neomylně levou rukou šikovně nabírala polévku, aby jí lžičku po lžičce nalila na hlavu. Příprava prvního vnuka byla nejnáročnější, přestože úspěšně doputoval lžící do úst. Smíšek nestihl polknout a rozprskl krmi do všech stran. Dvojčata položenou lžičku ignorovala, z misky vylila obsah, později vypila.
Za druhou přípravnou odchylku umožňuji plácnutí do narozeninového dortu, jež opatrně splnila dvojčata. Masakry dortů si užívám na cizích videích.
Stále věřím, že se moje pojetí nevytratí a vnoučata budou i nadále ráda stolovat nejen v Pyšelích.
