Článek
Prababičce Anně bylo téměř sto let a mně skoro pět. Přijela jsem k ní, dědečkovi, babičce, tetě a strýci na návštěvu. Tatínek skládal zkoušky na vysokou školu. Maminka dovolila, abych ho jela podporovat.
Prababička, jinak „bábina“, byla duší domu. (Poznámka autorky: správně se užívá babina, ale u nás to byla bábina). Pečovala o domácnost, výborně vařila a pekla. Občas se domem šourala s hůlkou v ruce. Občas, označovalo volné dny, kdy nikdo nechodil do práce. Občas, pravidelně, se stávala duší domu teta. Všichni, kteří se před tetou Apolenou neukryli, obdrželi podřadné poslání jako škrábat brambory nebo doběhnout na zahradu pro salát nebo „odmývat“ nádobí.
Bábina občasné dny nesnášela a obyčejně předstírala chorobu. Zůstala pod duchnou a vyžadovala heřmánkový čaj. Babička se skryla do krejčovské dílny. Někdy šla do kostela, aby se za bezbožnou rodinu pomodlila. Dědovi by si nikdo podružné práce dát nedovolil, protože byl „svůj.“ Tatínek a strýc s radostí pomáhali.
Během dopoledne jsem tajně, v krejčovské dílně, vyslechla hovor mezi babičkou a tetou Apolenou. Teta si láskyplně stěžovala. „Bábina se dnes vyhýbá kuchyni jako čert kříži! Vařit mě učila ona. Sádla budu dávat moderně, jen lžíci. Ne tři jako ona! A ti zatracení chlapi se někam ztratili.“
Teta dochystala nedělní oběd a já dostala dva důležité úkoly. Ne podřadné jako strýc
a tatínek. Měla jsem najít „zatracené chlapi“ a pozvat „všechny“ členy rodiny ke stolu. Babičku s dědou jsem potkala ve dveřích kuchyně. Přesto jsem řádně vyřídila vzkaz a byla pochválena. Tatínka se strýcem jsem našla rychle. Spokojeně kouřili na zahradě. Taky mě pochválili. Už zbývala bábina.
Prababička kategoricky odmítla opustit postel. „Děvče, dnes mi opravdu není dobře. Vypiju si heřmánkový čaj. A vyřiď Apoleně, že šlichtu jíst nebudu.“ Její slova mi zněla jako odmlouvání. Rychle jsem si vyhodnotila všechny dnes nabyté informace. Dvakrát jsem zopakovala příkaz. „Bábinko, hned musíš jít ke stolu! Nejsi čert u kříže.“ Bábinka něco zaševelila o heřmánkovém čaji a šlichtě. Přemlouvání se u nás doma nepraktikovalo. Popadla jsem bábinky hůl a naložila duchně několik ran. Bábinka hodně křičela. „Pomoc! Kde jste kdo? To děvče mě bije!“ Navíc žalovala: „Děvče mě bije a nadává do čerta.“
Když dorazil tatínek, nečekal na vysvětlování a jeho pevná ruka několikrát dopadla na můj zadek. Cítila jsem bezpráví. Zachovala jsem se stejně jako moji rodiče, když jsem neuposlechla. Každý příkaz nebo napomenutí se vydávalo jen jednou. Já dala bábině šanci. Neuronila jsem ani slzičku. Na rozdíl od bábiny jsem nekřičela a nežalovala.
Dědeček všem nařídil vrátit se ke stolu. Až na bábinu všichni poslechli. U oběda děti mluvit nesmí, aby jim nezaskočilo jídlo. Musela jsem mlčet. Dospělým asi krmě nezaskakovala, protože jeden přes druhého mluvili. Vysvětlili mně, že je bábina hodně stará. Teta Apolena řekla: „Bábina není čert, je anděl. Až bude v nebíčku, budeš pro ni plakat.“
Hned po obědě jsem šla zkoumat, zda je bábina doopravdy anděl. Bábina anděla nepřipomínala. Ležela pod duchnou v nedělních šatech. Mračila se. Na hlavě měla místo svatozáře černý šátek. Křídla jsem neviděla. „Bábinko jsi anděl?“ „Zatím nejsem,“ zaskřehotala neochotně odpověď. Vyskočila jsem na postel a sedla na duchnu přibližně
v místě bábinčina vetchého břicha. Podala jsem si hrnek s heřmánkovým čajem
a bábinčiny léky z nočního stolku. „Bábinko, jez lentilky. Budeš anděl v nebi.“ Bábinka se bránila. Duchna i oblečení vsákla heřmánkový čaj. Několik pilulek upadlo a kutálelo se
po zemi. A zase křičela. „Pomoc! To děvče mě zabije!“ Toho dne okusil můj zadek tatínkovu ruku podruhé. Dědeček mě před tatínkem bránil a požadoval trest klečení. Táta vyhověl
a odešel se strýcem na cigaretu. Já poslušně vykonávala trest. Babička s tetou plakaly. Bábinka lomila rukama. „Z toho děvčete nevyroste nic dobrého.“
