Článek
Večer jsem si byla posedět s přáteli na zahradě. Byli jsme ještě mladí, opékali jsme buřty a k tomu jsme popíjeli víno u ohně. Ráno jsme usnuli v trávě, a já pak spala doma asi jen hodinku. Od sedmé jsem měla být v práci. Dorazila jsem tam včas, ale bojovala jsem s únavou. Dopoledne se konala malá pracovní schůzka. S paní hospodářkou a paní účetní jsme zasedli ke sestavování rozpočtu. Obě dámy byly už v letech. Oblečeny byly v šedých kostýmcích. V bílých halenkách působili jako ze starých filmů, v němž se škrobené límečky hrozně bály toho, že se jejich téměř neopodstatněná důstojnost ze dne na den rozplyne. Po ukončení práce jsme šli spolu do firemní jídelny na oběd.
Seděla jsem při obědě a měla jsem dojem, že proflámovaná noc je na mě dost znát. A chtěla jsem důrazně zapudit jejich první dojem, že jsem ochlasta.
„Řeknu vám vtip, chcete?“
Obě dámy ke mně vzhlédly. Paní hospodářka pokrčila rameny a přikývla. Tak jsem začala:
"Hopká si zajíc kolem liščí nory a nakoukne dovnitř. Ahoj, liščátka, máte doma maminku?"
„Ne, nemáme.“
"Zajíc se zeptá: A co tatínka?"
„Ne, my tu jsme docela samotinké…“
Pak jsem na ně zůstala zaraženě zírat s hubou dokořán otevřenou. Teprve teď jsem si uvědomila, že obě dámy mají na hlavě velké zrzavé drdoly.
„No, a dál? Jak to bylo dál?“ ptala se paní ekonomka.
A já jsem to už žádným způsobem nedokázala zadržet:
„Zajíc zařval do liščí nory: Svi-ne zr-za-vý, svi-ne zr-za-vý!“
Paní hospodářka znehybněla. Podívala se na paní účetní. Ani té to nepřišlo vtipné. Dojedli jsme v naprostém tichu, které by se dalo krájet a mně po zádech stékaly pramínky potu.
Odpoledne za mnou přišla paní hospodářka. Chtěla podepsat vytvořený rozpočet. Položila ho přede mě na stůl a zabodla do něj ukazováček.
„Zde se podepište!“
Chtěla jsem projevit ochotu a prudce jsem přikývla. Z mých vlasů vypadly na list papíru stébla suché trávy. Rychle jsem je vzala do ruky a podepsala jsem. Paní hospodářka vzala štítivě papír dvěma prsty a odešla.
Ale to nebylo všechno. Jelikož v každém zaměstnání se o vás ví i to, co vy o sobě nevíte, i tohle se rychle rozneslo. Protože, co si budeme nalhávat, paměť je nevěrná hampejznice. Ještě dlouhou dobu se pak kolegyně bavily a smály na můj účet.
Jaké poučení z toho pro mě vyplynulo? Že je lepší po hodince spánku raději nejít do práce. A když už, tak nesnažit se nikoho násilím obveselovat a tak neudělat ze sebe nakonec pitomce.
